Le Chat Noir

Nejkrásnější jsou pařížské hřbitovy, pro tu spoustu koček, které se tam v slunných dnech vyhřívají na náhrobcích a předením doprovázejí zapomenuté mrtvé.

Chat noir, oh là là, chat, chat, chat.

Nejvnímavější lidé jsou na jižní Moravě.

„Divej, Maru, to je pěkná višňa,“ ukazuje Maru sousedce na strom opentlený oběšeným zhrzeným milencem. „To by byla chutná marmeláda.“

„Jedeš, všady to sere, kočky prašivé.“

⸻

I.    

Dvě babky, kamarádky Mařenka a Boženka, vzaly z domu kbelík, perútku a hadr a vydaly se očistit svým drahým nebožtíkům pomník.

Pomník, který je stál tolik peněz, že by se za ně mohly dva měsíce opalovat u Atlantiku a jistě by přitom na mojito nalákaly i nějakého toho cool štramáka.

Kulí kuláá… kulí kulááá… figaró kvá… figaro so kva… figaro, figaró.

Tenhle popěvek z odpoledního chrčení rádia a pořadu Písnička na přání jim lechtal ušní bubínky. Vyzpěvovaly si jej a štrádovaly směrem ke hřbitovu.

„Tuto písničku si necháme zahrát na pohřbu,“ říkaly si nahlas. „Ať všecí čumí.“

Ani si nevšimly, že zamotaly dvě opery dohromady. Ale v tu chvíli jim to bylo úplně jedno. Měly dobrou náladu a zpívaly si dál.

Vyšly tedy obě bezelstně do příjemného podzimku, do aleje před farou, kde se barevné listy líně převalovaly ve větru, a s veškerým nářadím nezbytným pro narychtování na očumelov celé dědiny.

Nová jupka, sukňa, kanafas a nezbytná šatka, ušitá u proslulé Heduš. A to je panečku švadlena. Kam se na ni hrabe Bé Matragi.

Ťukaly při kolébavé chůzi spánky o sebe při důvěrném rozhovoru, který byl důležitější než všechny světové události dohromady.

Kdo kde s kým.

A proč.

⸻

Na hřbitově zatím moc nohou nešoupalo. Dušičkový čas, drhnutí pomníků a okopávání hrobů vypukne až za týden. Teď měly aspoň klid a nikdo jim nebude rýpat do jejich voskovek a macešek, žluťounkých jako jarní housátka s černým velikým okem uprostřed.

Takové macešky se musí ukázat.

Babky spokojeně načuhovaly do otevřeného kostela. Kostelník Červenka poletoval po lodi a ometal supermoderním ometákem opěradla křesťanů.

„Juro!!!!“

Mařenka s Boženkou nasísaly ze zárubní a nosem natahovaly vůni včerejšího kadidla.

„Co je, baby?“

Červenka byl příkladný vesnický kostelník. Do zvonečku vybíral, jinak moc nemluvil, jen děkoval.

„Pánbůh zaplať.“

„Děkuju.“

„Pánbuzapl a ď.“

A pořád dokola.

Na konci mše omšele.

Klaněl se celý týden, celý rok, celých jednadvacet let.

⸻

„Žeprej ta Pikulka, že jí to pán falář nechce udělat v kostele, žeprej to byla stará k…“

Ženy dýchaly na nebohého kostelníka gulášovou polévku a rajskou se dvěma knedlíky z místní školní jídelny.

Červenka mávl rukou.

„Kušte, baby! Chodila každý deň a vy?!“

A vystrčil je obě ze svatostánku ven.

Zabouchl dveře.

⸻

Babky se pokřižovaly a odešly ke svým květovým tentononc.

Nechodí každý den ráno.

To zase ne.

Člověk má přece své meze a z vyhřátého pelechu se také nechce vždycky vstávat.

Poškrabaly se na krku a začaly s lamentováním sázet.

Nevšimly si, že se kolem nich už potřetí prochází podivně zarostlý chlap. Na hlavě klobouk. Vysoko vyhrnutý límec mu zakrýval obličej. Jen fůsiska mu trčely dopředu, přesně jako notně naštvanému kocourovi. Vytahoval střídavě z kapsy notes a tužku a něco horlivě zapisoval.

Tetky sice skloněné zaměřovaly ostřížím zrakem, kam vrznout voskovky a macešky, ale po očku začaly sledovat podivného chlapa. Procházel kolem nich potřetí. Bez pozdravu. Bez jediného slova. Jen klobouk, límec, fůzy a notes.

„Ty děvčico,“ zašpitala Božka a naklonila se k Mařce. „To je nějaký manyjak najisto. Arcimetr. Kdo by tu létal po hřbitově na dušičky a cosik zapisoval? Počkaj, já du pro vodu, půjdu kolem něho a podívám sa, co je zač.“

Mařenka se k ní otočila.

Neslyšela.

Božka jí tedy odhrnula šatku z ucha a zopakovala to hlasitěji.

„Říkám, že zjistím, co je zač! Idu pro vodu!“

Mařenka zakroutila hlavou.

„A dyť tu máme už vodu v konvi.“

Božka na ni chvíli hleděla.

Pak si povzdechla.

„Kruci, ty taky nesleduješ detektivky.“

Vzala konev a vyrazila.

⸻

Jenže při té své důležité výpravě za odhalením zločinu zapomněla na jednu maličkost. Konev byla plná vody. A stála nebezpečně blízko narychtovaných voskovek. Čmáchla to přímo na ně. Voskovky se smutně převrátily a převalovaly se v množství vody jako právě topená koťata volající o pomoc. Mařka spráskla ruce. Dívala se na Božku, která hrdinně kráčela kolem údajného vraha maniaka, s výrazem ženy, která právě zachraňuje celou dědinu.

⸻

Když procházela kolem něho tak blízko, že sotva unikla jeho dechu, zadívala se mu přímo do tváře. Tak prudce a zpříma, že chudák arcimetr upustil tužku i notes.

Božka ani nezpomalila. Pokračovala dál. S důstojností vyšetřovatele, který právě objevil stopu. A se svými dvěma náhradními kolenními klouby.

⸻

U kostela ještě zalarmovala jednu nebohou tetičku u vodovodu. Ta byla ještě nedoslýchavější než Mařenka. Trvalo dlouho, než pochopila, že se neřeší počasí, sběr papíru ani pozvánka na koláče, ale nebezpečný muž na hřbitově. Když jí to konečně došlo, vyhodila ruce do luftu, svíčky vysypala na drahého nebožtíka a mazala za osamocenou Mařenkou.

⸻

Ta zatím stála nebojácně před hrobem. Naoko předříkávala Otčenáš. Arcimetr byl sotva pár kroků od ní. Něco si čmáral do zápisníku. Střídavě se usmíval. Střídavě se mračil. Nevnímal okolní svět. Tetky se k němu začaly zezadu klást tchořím krokem. Mařenka to jistila z boku. Byla to malá hřbitovní výprava. Tři ženy proti jednomu zarostlému cizinci.

⸻

Arcimetr najednou předpažil ruku s tužkou.

Něco měřil.

Pak poodešel.

Znovu vytáhl tužku před nos.

Šklebil se.

Mračil se přes ni příšernými grimasami.

A zase zapisoval.

Pak vylezl na obrubník jednoho hrobu.

A vytáhl z boční vázy umělé květiny.

To už stopařky nevydržely.

„Pomóóóóc!“

Draply muže za rameno, otevřely boční vchod do kostela a vhodily jej udivenému kostelníkovi rovnou pod nohy. Ten zrovna držel v jedné ruce ten důležitý superometák a v druhé svíral pleskačku s borovičkou.

Chlap se sbíral ze země, hledal upadnuvší notes a pořád ještě v ruce mačkal umělé růže barvy rudé, které nestačil při útoku odhodit. Chvíli to vypadalo, že se v kostele potkaly všechny možné lidské omyly najednou.

⸻

„Co zas vyvádíte, baby?“ křiknul kostelník a strčil ometák do náprsní kapsy.

„Chodí po hřbitově!“ vyhrkla jedna.

„Je cizíííí!“ přidala druhá.

„Leze po hrobech!“

„Vytahuje kvítka!“

„Drahééééé, dovezené až z Polska!“

„Toťkaj Maradom na hrobě, jak sa jim oběsíl strýc na hůře!“

„A zapisuje si nás!“

„Beztak chce někoho přepadnút, to je jisté!“

Mlely jedna přes druhou a předstupovaly před kostelníka, jako by před ním nestál obyčejný muž, ale celý okresní soud.

⸻

Muž konečně našel notes a tužku, zakutálené pod lavicemi.

Zvedl se.

Upravil si límec kabátu.

Vypadal trochu dotčeně, ale pořád se usmíval.

„Kdo jste a co tady chcete?“ zeptal se Červenka důležitě.

Z koutků úst mu stále trochu vytékaly sliny.

Byl to těžký okamžik.

Nejraději by dopil pleskačku a nechal celou tu podivnou událost odplout někam mezi zvony a kadidlo.

Jenže s takovým ansámblem v kostele to nešlo.

⸻

„Co by,“ řekl muž. „Copak sem nemůže vkročit každý? A kdo jsem, na tom zase tolik nezáleží.“

Otočil se ke dveřím.

Jenže babky už vytvořily zeď.

Lokty.

Poprsím.

Břichy.

Nebyla šance projít.

Nemohl překročit.

Nemohl přelézt.

Nemohl ani podlézt.

Zůstal stát uprostřed kostela a pobaveně hleděl na Červenku.

Ten pohled znamenal jediné.

Pomozte mi.

⸻

„No snad mě tu nechcete věznit, v kostele, dušičky moje,“ řekl neznámý.

Strčil si ruce do kapes a pořád se usmíval.

„A proč si to všechno kreslíte a zapisujete?“ zeptala se Božka.

Byla rozrušená tak, že jí zvlhly oči.

Konečně měla před sebou záhadu.

Vytáhla kapesník a rovnou mu zatroubila pod nos.

Muž odklonil hlavu a rozesmál se.

⸻

„Tak něco, arci, to jo,“ řekl a mnul si špičku nosu. „Tó jsem.“

Červenka zakroutil hlavou.

Nejraději by měl v sobě už poslední doušek borovičky a celý svět za sebou.

„Víte co, baby,“ řekl. „Nic neukradl, nic nepoškodil. Tak ho pustíme a hotovo. Nemám čas se tady zdržovat, práce jak na kostele všady.“

Zvedl ometák.

„Šup ven. Šup šup. A všecí.“

⸻

Strkal je před sebou ven, ometákem napřed, jako rytíř halapartnou při souboji o nevěstu.

Jenže ženy se nedaly.

Lokty, poprsím a břichy vracely arcimetra zpátky.

Posouvaly ho až k zákristii.

Červenka začínal ztrácet nervy.

„Sssss, baby, no tak, hergot, ssss, nehlučte mi tady ve stánku bóžím! Macháčková, klííííd, hergot!“

Křižoval se. Nevěděl už, jestli má vyhnat baby, uklidnit cizince, nebo se sám někam schovat.

Skoky paňáci postupoval za rozohněnými robami. Packoval o kobereček před oltářem, málem převrátil svícen a několikrát se ohlédl, zda jsou zavřené hlavní i vedlejší dveře.

Ne snad kvůli bezpečnosti.

Spíš kvůli tomu, aby celá dědina neviděla, co se mu to tam děje.

V jednu chvíli, když byly všechny hlavy svatých v kostele obrácené k rozohněným babám, sáhl nenápadně do kapsy.

Pleskačka.

Jedno glgl.

Druhé glgl.

Nikdo si nevšiml.

Všichni byli obráceni k Pánu.

Třetí glgl.

Čtvrté.

Po pátém zaglgnutí se ozvalo z Červenkových útrob takové zaburácení, že by se za něj nemusela stydět ani stará varhanice po nedělní mši.

Ten zvuk rozlomil obvyklé posvátné ticho kostela, které dosud rušilo jen pokřikování babek.

Arcimetr se otočil.

⸻

„Ha! A odkdypak se v kostele pije?“ vyhrkl. „To může snad jenom pan farář a mešní víno, ne kořalka!“

Muž s vousy se konečně vymanil z nevlídného objetí žen.

„Nic jsem neprovedl!“ vykřikl. „Nic jsem neukradl! Vy jste mě napadli první!“

Hulákal tak, že se mu málem zvedl límec.

⸻

„Ježišmarjá, tichó!!!“

Červenka už nevěděl, komu dřív vynadat.

„Tož hergot, ste zavřítý vy, anebo já? Co mě tady zpovídáte? Vy ste chycený! Vy ste tady cosik čmáral po hřbitově a lezl po hrobech našich ctihodných občanů! Vy! Jen vy!“

Šermoval rukou tak urputně, až vyrazil z rukou tajemného muže zápisník.

Ten dopadl na zem.

Listy se rozložily po kamenné dlažbě.

A všichni kromě arcimetra se nad nimi sklonili.

⸻

Nejdřív se nestalo nic.

Pak se zpod čepice kostela sneslo cosi bílého.

Husí brk.

Pomalu se snášel vzduchem, líně se otáčel a vklouzl otevřeným oknem dovnitř.

Dopadl na notes.

Ne spadl.

Přistál.

Téměř slavnostně.

Jako by věděl, že přichází ve správnou chvíli.

⸻

Mařenko…

Boženko…

Jiřinko…

Jaromíre…

Volám vás.

Volám vás.

⸻

Husí brk se pohnul.

Listy zápisníku zašustily.

Po podlaze se rozběhl pach podzimního listí, starého dřeva a něčeho, co nikdo neuměl pojmenovat.

Pozlátka a cinkrlátka se začala snášet kolem hlav přítomných.

Tančila.

Lákala.

Slibovala.

Stačí jen podepsat.

Jen podepsat.

⸻

Arcimetr držel v ruce malou jehličku.

Usmíval se.

„A malé píchnutí, prosím.“

Naklonil hlavu.

„Jen malinko to zabolí. Jen málo.“

V kostele se ozývalo už jen jedno. Vrzání Boženčiných kolen.

II.

„Výborně, chlapče,“ poplácal muž v černém svého podřízeného po rozložitých ramenou. „Hm… čtyři duše za jedno podzimní odpoledne. A ještě na hřbitově. V kostele. Hm… budu vás muset povýšit.“

Za vysokými okny se líně převaloval kouř.

Na stěně visely hodiny.

Nešly pozpátku.

Nešly dopředu.

Jen se jim nechtělo.

„Sice z toho budou zase problémy s tím nahoře. Lezeme mu do rajónu a on na to bývá háklivý. Jenže na tyhle hříšníky jsem měl spadeno už dávno. Budeme se mu muset nějak revanšovat. Dám mu slevu. Malou. Na dodávky tepla. Stejně si pořád stěžuje, že škrtíme kohoutky. Vševědoucí… ten ví všechno.“

Povzdechl si.

„Tak sbohem… vlastně… čert vás vem. Povýšen budete jistě.“

Vousatý muž se uklonil.

Byl blahem celý bez sebe.

Vrněl.

Tichounce.

Spokojeně.

Jako černý kocour, který právě dostal misku smetany.

Čtyři duše jsou čtyři duše.

⸻

„Apropó.“

Vousáč se zastavil ve dveřích.

„Ano, pane?“

„Copak jste si celou dobu zapisoval do toho notesu?“

Muž se usmál.

„Á… nic zvláštního.“

Vytáhl notes.

„Ty dvě ženy si pořád zpívaly jednu písničku. Tak jsem si ji zapisoval. A kreslil obrázky.“

Podal sešit přes stůl.

„Hřbitovy mě inspirují. Tolik duší na jednom místě člověk jen tak nepotká. Člověku se pak maluje samo.“

Muž v černém otevřel notes.

Nejdřív se usmál.

Pak se rozesmál.

Nakonec se smál tak, že si musel sundat brýle.

„To je výborné.“

Otočil další stránku.

„Tohle jste kreslil podle těch dvou bab?“

„Ano, pane.“

„To je nádhera.“

Listoval dál.

„Vy nejste jen arcimetr.“

Odmlčel se.

„Vy jste umělec.“

⸻

Vousáč se uklonil tak hluboko, až se mu klobouk svezl přes oči.

„Děkuju, pane.“

„Ne.“

Ředitel zaklapl notes.

„Děkuje peklo.“

⸻

Vousáč vyšel na chodbu.

Za dveřmi už nebylo slyšet nic než vzdálené hučení kamen.

Pak si začal pobrukovat.

Kulí kuláá… kulí kulááá… figaró kvá… figaro so kva… figaro, figaró…

Rozesmál se.

Ten smích se odrazil od klenby, sklouzl po schodišti a zmizel někde hluboko pod zemí.

Vytáhl z náprsní kapsy pleskačku.

„To se dnes blbě poletí do Paříže…“

Lokl si.

„Mondijééé…“

Zvedl límec kabátu.

Nebe se zatáhlo.

A někde na pařížském hřbitově se jedna černá kočka líně protáhla, seskočila z náhrobku a vydala se mezi kříže.