Strýc Kotásek seděl před vlastním sklepem a mrzl. Klíček byl pryč, několik tisícovek šustilo v kapsáři a u nohou ležely vyhaslé rachejtle po bujarém veselí. Řasy měl bílé od jinovatky a každou chvíli si dýchal do dlaní.

„Sákra, to je samec,“ zamumlal a zkusil se zahřát tancem. Z kazety mu v hlavě pořád dokola hrálo Don’t Get Me Wrong. Ten kluk s čelenkou to pouštěl celou noc, až se sklep otřásal, bečky poskakovaly a víno teklo proudem. Mával prsty čarodějnými, před nimi se svíjelo několik originélních kouzelnic. „Lojzku, to bylo nadělení. Samečci se slétali, mosel jsem nalévat jak o dušu,“ pousmál se pro sebe.

Od zámku se ve sněhu blížil pán s knírkem. Nepospíchal. Na levém předloktí mu seděl černý kocour s očima lesklýma jak dva korálky. Pozdravil a šel dál.

„Sedím tu jak guru,“ povzdechl si strýc. „A něco se přece musí stát.“

Z kopce se ozval smích. Kluci sjížděli Horky na pytli nacpaném slámou, mávali do údolí a pak zmizeli mezi sklepy. V jednom z nich už voněl čaj s rumem a okna se rozsvěcela proti Milotickému zámku.

Vedle na lavičce seděl jiný promrzlý děda. V náručí svíral láhev André a potichu si pobrukoval Madame Butterfly.

Teprve když se pán s knírkem vracel, zastavil se u Kotáska, sáhl do závěje, zvedl malý ztracený klíček a beze slova mu ho podal.

Dveře sklepa tiše povolily. Strýc se ještě jednou ohlédl. Po pánovi ani po černém kocourovi už nebylo ani památky. Ve sněhu zůstaly jen dvě tenké brázdy. Mířily vzhůru, jako by se vracely do nebe.