Široké krasosmutnění bobule dřímalo přes dráty vinohradu a ráno z něj pomalu stékalo.

Nikdo ještě nešahal do obrazu.

Cesta ke sklepu se klopýtala v blátě a nadávala sama sobě pod nohy.

„My sme obyvatelé vinařské stezky,“ povídá Vrtouš.

„A co sme byli včera?“

„Včera? To sme byli předcestí.“

Nikdo se neptal, kam vedlo.

Na sklep se chodilo proto, že některé věci sa jinde říct nedaly.

Vrtouš si prohlížel ruce.

„Dneska sa mi šikly dobrý nehty.“

Jenda se na něho podíval.

„To je dobře. Až budeš padat, aspoň sa budeš čeho držet.“

Ve sklepě čekala stará postel.

Viklala sa už z dálky.

„Jendo.“

„Co zas?“

„Sprav ju.“

Jenda do ní šťouchl.

Postel zavrzala, zavzdychala a ještě chvílu držela.

„Vidíš,“ řekl Jenda. „Není třeba všechno hned vyhazovat.“

Nalili sme.

Koštovali.

Venku se hrozny držely drátů a nebe se drželo nad námi.

„Spadnem,“ řekl Vrtouš.

„Kam?“

Podíval se na sklep, na postel, na naše skleničky.

„Tož to se pozná až potom.“