Když si na mě vzpomeneš oranžově, poznám to.

Ne podle zprávy ani podle hlasu. Jen se mi v kuchyni na chvíli rozsvítí starý hrnek s odštípnutým uchem a z kapsy kabátu vypadne nit, kterou jsem tam nenosila já.

Babička říkávala, že rodina je strom. Já tomu nikdy nevěřila. Stromy mají kořeny příliš hluboko a člověk se z nich někdy potřebuje vyvléct. Nechat za sebou zahradu, jména na náhrobcích i písničky, které se dědí po generace.

Ty jsi chtěl všechny ty písně svázat. Ty o růžích, blescích a loučeních. Chtěl jsi zachránit všechno, co nám protékalo mezi prsty.

Já chtěla jen chvíli stát na kopci a dívat se, jak se k nám kutálí namodralé slunce.

Pamatuješ? Šli jsme tehdy nakoupit cherry do malého marketu za vesnicí. Potkali jsme Markétu. Sama, bez syna, s rukama plnýma tašek. Usmála se na nás, jako by nás znala odjakživa.

Možná se některé životy nepotkají proto, aby spolu zůstaly. Možná stačí, že se na okamžik poznají.

Říkal jsi, že mám v očích les. Já ti nevěřila. Vždycky jsem si myslela, že v nich mám spíš požár.

Nechtěla jsem být milá. Nechtěla jsem být ta růžička v porcelánové váze, kterou každý obdivuje a nikdo se nesmí dotknout.

A přesto jsem ti znovu podala ruku.

Vklouzla do tvého rukávu.

A ta malá fialová růže, co rostla u plotu, se ten rok poprvé nevyděsila zimy.