Následující mikro příběh není můj, ale mojí pětileté dcery. Ještě neumí psát, proto mi ho diktovala - a mě zaujalo, jak se schopnost vyprávět příběh vyvíjí. Malé dítě následuje stejně zabíhavé nápady v průběhu jako dospělý, ale naprosto se nenechá vyvést z míry jejich protichůdností. Viz okamžik o paloučku, který chvíli odporuje ročním obdobím a chvíli ne - na to jsem Máju i upozornila, ale vysvětlila mi, že „přece sbírají sníh z okraje lesa“ a tudíž to není protimluv :D

Moje editorské zásahy se pak smrskly na občasné vracení se k hlavnímu ději, abychom se dobrali konce. Ten je ovšem úplně autorský :)

Oproti vysavovaným moderním pohádkám je myslím také hezky vidět, že přirozená imaginace se nebojí temnoty. Had je nebezpečí a padouch naprosto čistokrevně. Grimmové a lidová slovesnost zřejmě něco chápali dost správně.

Vlastní příběhy z období školky už jsem dávno zapomněla, takže to beru jako takové vzácné nahlédnutí někam, kde se schopnost tvořit příběh rozvíjí a rodí. Zatím ještě víceméně nezatížená dobrými radami kterak příběh vyprávěti - když pominu svoji intervenci vracející se k páteři děje. V něčem mi to přijde inspirativní :)

Lukáš a Norinka šli do chaty. A vidí z dálky pohřbený rodiče. Sotva otevřou dveře, hned si vzpomenou, jak to bylo hrozný, když had zabil rodiče. Báli se, že se to zopakuje s nimi, až budou dospělí.

Lukáš se podíval na tátovu sošku, když se pustil na hada. Sošku si prohlížel a pak zavolal Norinku, aby se přišla podívat. A říká? “Podívej, Nori, je to krev? Mámy, táty nebo hada?”

A Norinka říká: “To je pravda. Ale co když není nikoho z nich. Třeba je někoho jiného.”

“Můžeme jít ven a třeba najdeme něco, co nám dá odpověď.”

Procházeli jinou cestou než obvykle. Stezka byla kluzká a zarostlá. Byla tam spousta sněhu a vedlo to k divnému paloučku. Palouček byl v zimě zelený a v létě bílý.

“Když je tak bílý, můžeme si dát koulovačku,” říká Norinka. Když se koulovali, začal je honit had. Děti utíkaly a přece hadovi utekly do nory. Had se tam sice nevešel, ale oba dva se třásli strachy. Had se kolem nich proplazoval.

Pak ho někdo bouchal do ocasu a on se odplazil. A ten člověk říká: “Já jsem myslivec v tadytom lesíku. Nejste hladoví?”

Děti se na sebe podívaly a pak řekly, že jo.

Myslivec je dovedl k sobě domů. Po cestě ale našli bouchnutý ocas hada, jak vyčuhuje ze země. Ocas se zatáhl, ale místo něj se objevila velká tlama, která chtěla Lukáše kousnout. Norinka se lekla a myslivec ho radši odehnal zpátky do jámy.

Pak tam natrhal a naházel listí.

Když přišli k myslivcovi domů, tak si všimli, že je to stará chata. Myslivec se zeptal, jestli by nechtěli ledovou vodu. Jenže k domu se najednou připlazil had. Myslivec do něj začal střílet puškou, až ho střelil do srdce. Had se rozplácl na zem a děti u myslivce přespaly a ráno se vrátily domů.