V prosinci pršelo.

To mě vždycky rozčilovalo. Sníh člověk nějak přijme. Patří k zimě, k tichým ulicím a žlutým oknům. Ale déšť v prosinci byl výsměch. Studený, vytrvalý, lezl pod kabát a připomínal, že svět nemá žádný řád.

Viděla jsem ho poprvé u hospody na náměstí.

Stál před dveřmi, jednu ruku sevřenou v pěst, druhou mával do prázdna. Měl drahé brýle se zlatými obroučkami, takové, jaké nosil Bartoška. Jenže mu pořád sjížděly po nose a on je hledal po čtyřech v louži. Vypadal, že před hodinou ještě někam patřil. Že ještě ráno seděl v kanceláři, listoval papíry a někdo ho oslovoval pane doktore.

Teď ho dva chlapi vystrčili ven.

„Tak běž poučovat jinam,“ křikl za ním někdo.

Nešel. Stál na dešti a vysvětloval ulici, že Sáblíková je mistryně světa a Obama dostal Nobelovu cenu. Mluvil o věcech, které nikdo neposlouchal. Chtěl jen dokázat, že tam pořád je. Že z něj něco zůstalo.

Pak kopl do popelnice.

Ozvalo se duté bouchnutí.

Lidé kolem něj prošli rychleji.

Já taky.

Jenže jsem se za chvíli otočila.

Nevím proč.

Možná kvůli těm botám. Byly čisté a drahé. Možná kvůli tomu, že si pořád upravoval brýle, jako by se ještě snažil vypadat slušně. Možná kvůli tomu, že člověk někdy pozná člověka dřív, než pozná jeho příběh.

Šel k poště.

Vytáhl starý notes. Takový, co se kdysi dával pod stromeček. Obal měl odřený, rohy ohnuté. Dlouho v něm listoval.

Pak začal opisovat.

Pomalu. Pečlivě.

Jako kdyby na tom záleželo.

Zůstala jsem stát opodál a dívala se, jak hledá komu ještě napsat.

Ještě je komu psát.

To si možná opakoval.

Když vyšel ven, držel v ruce pár obálek. Déšť je brzy promáčel.

Večer jsem ho našla v parku.

Seděl na mokré lavičce. Vypadal, že tam nepatří ani on, ani ta lavička, ani celý prosincový svět kolem.

V ruce měl igelitku z obchodu. Vedle něj ležela prázdná láhev.

Pod stromy zpíval opilý muž cosi o lásce. Hlas se odrážel od vody v jezírku a vracel se zpátky zkřivený.

Byla mi zima.

Měla jsem hlad.

Přesto jsem neodešla.

On najednou zvedl hlavu.

Přes větve a keře se díval na řeku.

Dlouho.

„Víš,“ řekl, aniž se na mě podíval, „ona si všechno pamatuje.“

Nevěděla jsem, jestli myslí řeku, nebo někoho jiného.

Pak usnul.

Sedla jsem si vedle něj.

Měl mokré vlasy a překvapivě klidný obličej. Bez zlosti vypadal mladší. Ne jako ten muž, který před chvílí křičel na celý svět.

Vypadal jako někdo, kdo se dlouho snažil, aby ho někdo našel.

Položila jsem mu ruku na vlasy. Nechala jsem ji tam dlouho.

Nebyl tam žádný opilec.

Žádný rváč.

Žádný ztroskotanec.

Jen dítě, které někde po cestě zůstalo samo.

Venku pořád pršelo.

„Proč kurva v prosinci prší?“ řekla jsem nahlas.

Nikdo neodpověděl.

Jen někde v dálce cinkla mince padající na chodník.

Cink.

Otevřel oči.

„Já nespím,“ zašeptal.

A já mu poprvé uvěřila.