Hela procházela tmavými chodbami Paláce a zvolna otáčela stránky v knize zaklínadel, která ji v posledních dnech zaměstnávala. Její kroky za sebou nechávaly slabou ozvěnu, jak tak zamířila ke schodům dolů do síně, knihu stále v ruce.

Sotva sešla z posledního schodu, ztuhla.

V síni stál obří pavouk, jen o chlup menší než medvěd. Tělo se mu matně lesklo jako křídla nočních můr a všechny jeho početné oči na ni upřeně zíraly. Ostře cvakl kusadly a Hela udělala tu jedinou logickou věc, kterou udělat mohla. Zaječela.

“STÍNE!!!”

“Á, tady jsi,” Strach se vynořil zpoza té příšery, ale nevěnoval Hele ani půl pohledu - víc ho zaměstnávaly chuchvalce temnoty kolem pavoukových nohou. Stínová bestie se k ní zatím se zvědavostí extrémně ošklivého psa naklonila blíž. Jako takový ten druh psiska, který vám umí poslintat kalhoty a stejně u toho vypadá, že by vám mohl ukousnout celou ruku. Jinak ale pavouk stál trpělivě a nechával svého stvořitele pracovat.

“Proč,” zeptala se Hela pomalu a stísněně, “máme v síni obrovského pavouka?” Odtáhla se od obludy jak jen daleko dokázala, aniž by se musela doopravdy pohnout. Nikdy neměla pavouky ráda a tenhle jí naháněl husí kůži. Srdce jí letělo jako o závod, i když věděla, že není skutečný.

“Pavouci vyžadují pravidelný nácvik,” vysvětlil Stín, zatímco štrachal cosi pod pavoukovou hlavohrudí - asi přidával pár hrůzyplných detailů. “Když nějakého tu a tam neudělám,” jeho hlas vycházel trochu tlumeně z temného oblaku, jak se pustil do cizelování chlupatých končetin, “tak potom hrozně divně hýbou nohama, když je zrovna potřebuju…”

Až v té chvíli mu došel pravý význam její otázky a nechal pracovní temnotu rozplynout. “Ty se bojíš pavouků?” podíval se na ni nevěřícně.

“Vždyť je velký jako kůň!” odsekla Hela, které se vůbec nezamlouvalo, na jak lehkou váhu to bere.

Stín se zlomyslně zazubil a luskl prsty: “Snadná pomoc, má drahá.”

“Neopovažuj se-!”

Obří pavouk se rozpadl na tisíce maličkých a ti zaplnili celou podlahu. Myriáda rychlých tvorečků se zastavila až v disciplinovaném kruhu kolem jejích bot. Hela zaječela znovu, ostrým mávnutím ruky přiměla několik prvních řad rozpadnout se zpět do nicoty a střelila po jejich autorovi vzteklým pohledem.

Nechal je zmizet všechny naráz jediným elegantním pohybem zápěstí. Pak se k ní naklonil a akademickým tónem, s ještě širším úsměvem a pobavenými ohníčky v očích, řekl: “Je to součást základní sady lidských strachů, bát se pavouků, víš. Nezbytnost pro přežití v divočině. Dědictví předků, dalo by se říct. Elementární obraznost v mých děsech a snech.”

Sice ho probodla pohledem, ale na Stína to žádný zvláštní dopad nemělo. “Strašně užitečná lekce,” zavrčela a zhluboka se nadechla, aby zklidnila vlastní tep. “Doufám, že ses pobavil.”

“Vždycky je mi potěšením, když se s tebou můžu podělit o užitečnou znalost,” přikývl s vážností, kterou zrazovalo jen to, jak se na ni díval. Pak se sklonil a políbil ji na čelo: “Navíc je dobře, když si občas užiješ něco z výhod soužití se Strachem.”

Hele zacukaly koutky. Na jeho oddanosti vlastnímu řemeslu a na té nefalšované hravosti bylo něco kouzelného. “Infarkt, který na mě čeká u krbu, to je výhoda?”

“Mohla sis prostě užít pěkného pavouka,” opáčil, “tenhle byl podle mě docela povedený.”

“Díky, neplánuju si užívat žádného pavouka, ani teď, ani za sto let.”

“Viděla jsi, jak utíkali?

“Viděla, lásko. Naneštěstí viděla. Velmi přesvědčivé.”

“Není snadné to takhle dotáhnout, abys věděla.”

“Dovedu si to představit.”

Ze síně odcházeli společně, leknutí už vyprchalo.

Rozhodně existovaly určité výhody ze soužití se samotným Strachem. Ne nutně v tom, že jste mohli potkávat stvůry z nočních můr v obýváku, ale nějaké tu byly. Aspoň Hela o tom byla přesvědčená.