„Opravdu tam chceš vejít, pane?“ zeptal se jeden z poutníků druhého. Pevně sevřel hůl, jako by mu dávala jistotu.

Druhý poutník neodpověděl. Promnul si plnovous, jen kývl a za pár vteřin oba vstupovali dovnitř už jako obyčejní dělníci. Jejich proměnu zachytil jen odraz ve špinavém skle dveří, kterými už prošlo mnoho zvláštních hostů, ale takové dva tu ještě nikdo neviděl.

Hned jak vešli, si několik zvědavých očí změřilo cizince. Zavírající se dveře vpustily dovnitř jen tolik čerstvého vzduchu, aby rozvířil popel v popelnících a rozhoupal u stropu cigaretový kouř.

Hostinský, místními přezdívaný Přehazovačka, si přehodil utěrku z jednoho ramene na druhý a od ulepené pípy je uvítal: „Nazdar chlapi! Desítka i dvanáctka došla. Mám už jenom čtrnáctku. Dáte si čtrnácti stupňový, že jo?“

„Čtrnáct?“ zopakoval poutník a podíval se na zaprášený kříž nad hlavou Přehazovačky. Oknem vedle výčepu bylo vidět, jak se do vršku k hospodě vine cestička se třinácti kapličkami. „Ne, díky. Stačí nám voda.“

„Voda od rána neteče.“ Hostinský položil půllitr a přes pleš uhladil řídký pramen vlasů.

V rohu za ním se na židli něco zachumlaného pohnulo. Ze starého svetru vykoukly dvě oči, naježil se hřbet a na podlahu seskočil starý kocour. Zamířil k poutníkům. Chvíli je zkoumal, pak očichal skvrny na jejich montérkách a začal se jim otírat o nohy.

„Nám stačí dvě prázdné sklenice.“

„Na co?“ ukázal Přehazovačka na ceduli kousek vedle něj: „Konzumace vlastních jídel a nápojů zakázána.“

„Prosím,“ řekl klidným tónem poutník a Přehazovačka ani nevěděl proč a sáhl do regálu pro dvě třetinky.

„Když jinak nedáte,“ zkontroloval je proti světlu a podal mu je.

Poutník svému druhu něco zašeptal a ten si povytáhl na rameni řemen od pracovní brašny a šel se hned podívat po volném místě. Pak strčil jednu sklenici pod kohoutek.

Přehazovačka stál obrácený zády a v regále leštil skleněná dvířka suchou utěrkou. Najednou uslyšel jemné zašplouchání. Pomyslel si, že někdo zakvedal pivem, aby nemělo tolik bublinek. Pak to uslyšel podruhé. Zvolna se obrátil a uviděl poutníka odnášet si dvě sklenice plné vody. Otočil pomalu jedním kohoutkem u umyvadla, pak druhým a nic. Otočil tedy rychleji a oběma najednou. Ani kapka nevytekla.

„Mistře, minule to byl pohřeb, pak rybáři a teď hospoda. Tentokrát nás poznají…“ zašeptal ten poutník, co hledal volné místo, když ten druhý před něj postavil vodu.

„Neboj Petře.  Mají své starosti, nikdo nás nepozná.“

Mezitím se k nim přiblížil starý kocour. Otřel se jim zas o nohy. Vyskočil na prázdnou židli s brašnou. Chvíli jen seděl a pak se vyhoupl na stůl. Očichal opatrně ubrus, olízl mistrův ohrnutý rukáv. Jakoby od první chvíle věděl, kdo do hospody přišel. Ten ho na oplátku zašimral pod bradou. Kocour přivřel oči, hlasitě se rozvrněl a natáhl přes celý stůl.

Hostinský si zas urovnal vlasy a zůstal zírat: „Za celých deset let, co ho mám, se nestalo, aby si lehl jinam, než tady vedle mě.“ Ukázal na starý pletený svetr na židli.

„Stal se zázrak!“ přiskočil k pultu jeden ze štamgastů s plným půllitrem piva v ruce.

Všechny hlavy v hospodě se nejprve podívaly na poutníky a pak se otočily k výčepu.                                      

Petr s obavou pohlédl na svého mistra.

„Stal se zázrak!“ znovu štamgast vykřikl a zraky všech se zastavily na zvednutém půllitru. „Přehazovačko, ty jsi mi dal o dva prsty nad míru!“