Pořád nevím, co byla nejkrásnější minuta mého života.

   Možná, že ani žádná taková minuta neexistuje.

   Je to jen sen.

   Je to jako s každým lidským hledáním, které se stává komickým, když na něj hledíme z jiného úhlu.

   I lež pak může být pravdou.

   Ve své podstatě není nic pravdou ani lží.

   Jsou to jen dva kominíci v jednom komíně, co se přetahují o štětku.

   Konečné řešení?

   Bojují o to, který z nich bude Santa Klaus a dostane mlíko a sušenky.

       Co je primitivního na primitivním umění?

   Kdo mezi nás vrazil klíny barev?

   Odbarvená blondýna není tím viníkem.

       Všichni jsme součástí příběhu.

       Jen vědět, na které kapitole.

   Přehrabujeme staré kosti.

   Pronásledujeme mrtvé.

   A to jsme už všichni někdy umřeli.

   Nic nezáleží na tom, že si to nepamatujeme.

       Vždyť člověk nevěří ani vlastním očím.

       Sundejte mi z nohou ty chůdy!

PS.

   ŽE JSTE SE NA TO NAŠE RANDE, ALE VYPARÁDILA.

   Pochybuji, že by to někdo řekl smrti.

   Ale najdou se i tací.