Je brzo ráno. Důvod mé návštěvy? Ona. Stále přítomná a živá. Jako by tohle místo nikdy neopustila. S bušícím srdcem se přibližuji k areálu.

Při vstupu mě vítá orezlá, napůl otevřená branka, která kvílí, když se ji vítr snaží otevřít. Přede mnou stojí stará betonová tribuna. Na ní pár posledních laviček, které pod tíhou času a nezájmu stále hrdě připomínají, že kdysi byly součástí dění a hostily fanoušky. Topoly nad nimi ševelí do rytmu zvedajícího se větru.

Vítr se začíná uklidňovat a pomalu vychází slunce, které mě celou dobu potichu sledovalo za oprýskanými halami za plotem – halami, které dodnes nevím, k čemu slouží. Celý prostor se začíná plnit slunečním svitem. I komíny místní chemičky v dálce utichají a připomínají končící noční směnu.

Sedám si na tribunu a až na pár švitořivých opeřenců jen vnímám, jaká magie je kolem mě. V tom všem se zaměřím na tartan. Začne se mi vybavovat ONA.

Krátké černé vlasy, tvář, která nesvádí, ale fascinuje. Štíhlá a sportovně oblečená si zavazovala tkaničky u bot, jako by se chystala na hru na violoncello. Ona neběhala. Ona se vznášela v prostoru tak ladně. Koncert začal a já v úžasu sledoval každý její pohyb.

Usmála se na mě a bylo mi patnáct. Dnes čtyřicet. Ale na ten úsměv nezapomenu.

Nikdy jsem ji neslyšel promluvit a nikdy jsem s ní ani nemluvil. Ale ani jsem nemusel. Vzpomínka na dobu, kdy byl svět pro mě jednodušším a přátelštějším místem, kde občas nebylo potřeba nic vysvětlovat ani definovat. Jen ideály a otázka: Co kdyby?

Vzpomínám, že jsem na tuhle podívanou pozval i své dva kamarády, kteří o běhu věděli asi tolik co já. Oběma nám při pohledu na ni spadla brada. Tehdy jsem se poprvé dozvěděl její jméno. Vanda.

Děkuji za ten den.

V životě už tě neuvidím, a to je dobře. Nechci, aby mi můj poklad z mládí a obraz dokonalosti rozbil dnešní dospělý pohled na svět. Tím bych toho kluka v sobě zklamal, a to mu nemůžu udělat.

Odcházím, ale neloučím se navždy. Kdo ví? Za deset let se tu třeba zase sejdeme.

Nashledanou, Vando.