Překvapilo mě, že improvizovanej chodník z betonovejch panelů vedoucí ke škole je tu pořád; jinak se všechno změnilo. Stromů kolem notně ubylo a na louce, kde jsme hrávali fotbal, vyrost ňákej supermarket. Všude kolem se tu poflakuje plno lidí, matky s kočárkama a tak. Ne, teď to rozhodně nejde - vrátím se sem až v noci.

* * *

Tátu jsem nepoznal a matka byla bezcitná běhna, kterou jsem taky neměl raději nikdy potkat. Bydleli jsme na předměstí, kde bylo všude plno špíny a smradu. A jelikož dítě přijímá všecko tak, jak to přichází, tak, jak to je – jako zvíře – tak jsem nežehral jak starej Job nad tím, že můj svět jsou páchnoucí, temné a životu nebezpečné uličky, neboť jsem věděl, že jinej svět stejně není; jinej svět jsem si nedoved představit. A nelibost a odpor téměř ke všemu a ke každýmu byl základní pocit, kterej neustále, a čím dál víc, rezonoval v tý mý palici.

Byl jsem vždycky velkej a silnej, a tak jsem se stal docela snadno vůdcem místních sígrů. A bylo to pro mě stejně přirozený jako cokoliv jinýho v tom našem zavšiveným světě. Mnozí by si to velice považovali a byla by to pro ně nesmírná čest, stát se komandýrem týhle bandy slaboduchejch blbečků... ale já jima opovrhoval; ovšem dát tohle najevo, je po mně - to je snad jasný.

Největší a jedinou naší zábavou byly rvačky s bandama z okolních čtvrtí. Byli jsme vzteklí psi – vzteklí a prašiví. A nebylo nic rajcovnějšího, než cítit a málem chlemtat krev svejch bližních. A stejně, jak sígři tohle všecko špinavý a násilný a krvavý milovali, právě tak upřímně nenáviděli všecko čistý a krásný. Ale docházelo tu myslím k velikýmu omylu, když jsme si mysleli, že nenávidíme čistotu a krásu jako takový. Lezlo nám to krkem spíš jenom proto, když nám to někdo diktoval.

Ale byl v tomhle všivým světě přece člověk, kterýho jsem si vážil, kterýho jsem miloval, ba co víc, kterýho jsem zbožňoval; a byla to naše učitelka českýho jazyka a hudební výchovy. Menovala se Anna Procházková a nikdo jí neřek jinak než Aninka, protože byla prostě roztomilá a k zulíbání, ale zároveň byla taky moudrá a dobrá, což si myslím bylo to hlavní na tomhle jejím sexepílu. Nechovala se taky ani trochu vyzývavě, totiž ne vědomě; nemalovala se (ve svejch pětadvaceti letech to ani nepotřebovala), nádherný hnědý vlasy měla spletený do staromódního copu a krásný, veliký tmavohnědý oči na vás koukaly tak láskyplně a s tak upřímnou nadějí, že jste ji museli milovat. Tvář měla hezkou jinak než hvězdy, který jsme obdivovali. Sexsymboly většinou nejsou hezký, jsou spíše odpudivý; a to, co nás na nich tak přitahuje, je jejich nestoudnost a vulgarita, to, jak nám vnucujou ty svoje - jak se tomu řiká - sekundární pohlavní znaky... Jednou jsme byli s partou v kostele... no, byli jsme tam krást... na jednom vobraze jsem uviděl madonu s malým Ježíšem... ten vobraz mi vždycky ožil v paměti, když jsem viděl Aninku... ne, nebyla jí přímo podobná, teda zevnějškem, šlo spíš o nitro (tohle kdyby slyšela moje parta, tak mě podříznou jak prase!), byla jí podobná tím, jak se na vás dívala, tím, co z ní vyzařovalo... měla takovej ten smutnej, plačtivej, jemnej úsměv.

Aninka byla drobné postavy a chodila většinou v solidním kostýmku hnědý nebo šedý barvy a největší sexy luxus, co si dovolila, byla sukně krapítek nad kolena. Nosila bílý nebo světle hnědý silonky, ty nejtenčí, který byly a když šla a jemně pleskala nazouváčkama, tak žádná vypatlaná hvězda nemohla bejt tak sexy. Když si pak sedla za katedru a dala si nohu přes nohu, nejradši bych leh k těm jejím nohám a zůstal tak ležet až do soudnýho dne. A když by se mě pámbů ptal na mý hříchy, tak bych mu popravdě řek, že jsem ležel jak pes u nohou Aninky, a ať si s tím poradí, jak chce. A On by mě poslal expres do pekla, že jsem se zadarmo hřál teplem bohyně a sál její vůni.

Jednou přinesla Aninka do hodiny gramofon a pustila nám Bacha. (Nevím proč to jméno vzbuzuje takovej všeobecnej odpor, a to nejen u sígrů, ale u většiny lidí.) Pustila nám první větu šestýho braniborskýho koncertu, jak se tam tak úžasně, magicky a zároveň matematicky přesně proplétaj smyčce... ty nástroje jsem viděl jako tančící hady, bylo to fakt uhrančivý, jenže to by ti naši kreténi nesměli bejt kreténama... Dali Johannu Sebastianovi možná dvě minuty, ale i to stačilo, aby to zase řádně zamíchalo ten podělanej drink v tý mý hlavě.

V mejch snech jsem byl playboy v dokonalým kvádru, kterej vzal Aninku za její drobnou ručku a odváděl ji na koncert ne do naší smrdutý třídy, ale do řádnýho koncertního sálu s dokonalou akustikou. A tam přišli živí muzikanti a hráli Bacha tak nadpozemsky, až jsme oba slzeli, ale pak se tam objevili sígři, začli dělat binec a honili nás, že nás jako ukamenujou... nakonec se ukázal sám velkej Pámbů v tričku se Sex Pistols a soudil mě za velezradu mýho kmene.

Podobný sny jsem pak míval i ve dne - takzvaný „bdělý“ sny. A byl v nich vždycky Bůh, kterej byl se mnou moc nespokojenej, strašně mi pořád vyhrožoval jako tenhle starozákonní Hospodin... a že jsem prej zradil zase ten svůj kmen a tím i Jeho samotnýho.

Občas mi dával pokoj ten můj Bůh... ten, kterej říkal, že je Bůh... ale pak moje víra začla pomalu ochabovat, protože se celá léta neozval... jako by umřel... ovšem to nic neřeší. Zůstane vám pocit viny, a to je to zasraný svědomí, a tohle svědomí konečně není zase nic jinýho než Bůh, kterej vám nedá spát a nakonec ani žít.

Opravdu jsem na něj dávno zapomněl, když tu se zase ozval, až už jsem byl na vojně. A bylo to hroznější než kdy předtím; a já se málem vodprásk na stráži... ale On měl se mnou jiný plány.

Přijel jsem domů na opušťák. Všichni mi říkali, že jsem jak mátoha, jak chodící mrtvola, a co to jako se mnou na tý vojně dělají... Co jsem jim měl říkat?

Byl jsem jak na trní a s nikým jsem skoro nemluvil. A těsně před odjezdem jsem se najednou ocitnul v tom našem ponurým lesíku, ani nevím jak, blízko tý betonový cestičky; a říkal jsem si, že nevim proč tam jsem... ale já jsem to věděl...

Jako bych se probral ze sna, najednou klečím v blátě nad Aninkou, která je celá vod krve, sukni servanou, nohy roztažený... Já se třesu jak ratlík a běžím pryč... a vím, že jsem to byl já... a vím taky, že jsem to já nebyl.

* * *

Vrátil jsem se teda v noci. A řikám si, jak může tohle vůbec bejt! Jak je vůbec možný, že ještě žiju! Co je tohle za svět? Za dobrý chování mě pustili po dvaceti letech.

Vyklučili tady skoro všecko a zem srovnali jak podle zkurvenýho pravítka. Vím, kde je to místo, ale už to není to místo. Vím, kdo to udělal, ale už si odkroutil stanovenej trest a je jakoby nevinnej... nevinnej jako Kain... jako Kain, kterýmu už nikdo nikdy neublíží, neboť má na sobě Boží znamení... jenže v tom je ten trabl.

Zbylo tu jen pár velkejch stromů. Vybírám si ten nejbližší. Ne, nebojím se Boha ani Ďábla ani zasranýho Pekla, protože jsem se nikoho z nich vo nic neprosil. Seru na ně. Ale přesto se klepu jak osika... jako tenkrát... to On se ve mně klepe, bojuje takhle se mnou... ale kašlu na Něj, provaz ještě uvážu.