Dopolední slunce se odráželo na vysokých skalních stěnách zahrady. Miska bujné zeleně skrytá v hlubinách Paláce byla jediným místem, kam se světlo dostávalo bez potíží.

Hela klečela v záhonech, které namísto úhledných řádků připomínaly lehkou rukou organizovanou divočinu.

Práce jí šla svižně a Stínovi, usazenému na větvi stromu uprostřed zahrady, nedávala absolutně žádný smysl. A nebylo to jen tím, že zahradničení nerozuměl ani za mák. Pozoroval Helu, jak vytrhává plevel, přesazuje rostliny dál od sebe a odstraňuje staré květy a v duchu si přehrával jejich poslední rozhovor o tomhle místě:

“Jsi tam teď skoro pořád.”

Ani se moc nesnažil zakrýt výčitku.

“Baví mě to.”

Hela se neomlouvala, Hela to konstatovala. Ne, že by od ní nějakou omluvu chtěl, ale popouzelo ho to tím víc. Jenže kromě toho celkem vzato neměl nic rozumného, co by jí mohl vytknout. Buď víc se mnou mu připadalo dostatečně ubohé na to, aby se to neodvážil vyslovit - a navíc to stejně nebyla pravda. Když byla pryč celé dny, někdy i týdny, ztracená někde se svými černými včelami ve světě, těšil se na ni, ale ani by ho nenapadlo jí něco vyčítat. Ostatně, jindy čekala ona na něj.

Jenže zahrada byla jiný případ.

Proto taky nepomáhalo, když tu trávil čas s ní. Nebo… vedle ní. Nevyháněla ho, ale ani ho tam nepotřebovala. A tak teď seděl na stromě, sledoval ji a netrpělivě mezi prsty proplétal drobné stíny, jako šmouhy černého kouře.

Hela se usmívala a dávala si dobrý pozor, aby to neviděl.

V Paláci uplynulo několik poklidných týdnů v obvyklém rytmu. Noční můry a děsy se každou noc vrhaly do světa, černé včely s Včelařkou obcházely den co den ty, kteří potřebovali narazit na dno vlastního zoufalství. Občas se tu zastavil vodník na kus řeči. Věci byly prostě normální. Což bylo zákonitě jen předzvěstí okamžiku, kdy se to změní.

Byla neděle odpoledne a už dobře půl druhé hodiny Strach tlachal s Hannesem v pracovně o posledním slunovratu a letošní populaci ostruch křivočarých na Moravě a jejich politováníhodné absenci v Labi. Vypadalo to, že je to doopravdy baví, takže je tam Hela zanechala s klidným srdcem.

Ten den plánovala pobýt v zahradě jen krátce. Jen několik málo drobností a snad šálek vypitý v chladu pod stromem. Pak se chtěla vrátit zpátky a bezostyšně si vodníka ukrást pro sebe. Těšila se, až si spolu zahrají na housle - nikdy ho nemusela přemlouvat dvakrát. Jakmile ale vystoupala po nízkých kamenných schodech z Palácové chodby k prvním trsům trávy, naskytl se jí pohled, který si nezadal s bitevním polem po boji. Rozhrabaná tráva, nezaměnitelné stopy po ožehnutí ohněm a celá úroda na keřících pryč.

Otřesená doběhla zpátky za oběma duchy: “Máme tu vetřelce! Někdo byl v zahradě!”

Stín nevěřícně zavrtěl hlavou: “Sem se nikdo neproplíží, Helo. A ještě tak daleko, až do zahrady. Palác by se bránil.”

“Všechno je vzhůru nohama, rybízy i angrešty jsou pryč a ještě to vypadá, jako by si tam někdo nešikovně založil několik táboráků,” trvala Včelařka vztekle na svém.

Stín a Hannes si vyměnili pohledy.

Vodník se pohodlně opřel v křesle, potáhl z dýmky a upřel dokonale nicneříkající pohled ke stropu.

Stínovi ale zazářily oči: “Tys je dokázala vylákat ven! Po tolika letech!”

“Koho?” nechápala Hela.

“Jeho kuřata,” informoval ji laskavě Hannes tónem trpělivého ošetřovatele v blázinci.

“Nejsou to kuřata,” zvedl se Stín ze židle, “jsou to plivníci. Ani jsem nevěřil, že tu ještě jsou.”

“Ty by nezlikvidovala ani morová rána,” utrousil vodník, ale posbíral se k odchodu taky. Místo činu bylo třeba vidět na vlastní oči.

“Plivníci,” zopakovala hluše Hela a pořád ještě ničemu nerozuměla.

“Jeden z mých nejlepších nápadů,” řekl Stín šťastně a nevysvětlil tím vůbec nic.

“Jedna z nejhloupějších věcí, o kterou jsem se s ním kdy vsadil,” rozšířil to Hannes, aniž by to Hele nějak pomohlo. Ale to už pospíchali k zahradě.

“Dobře, takže jste se vy dva kdysi vsadili a výsledkem jsou nějaká ohnivá kuřata?”  snažila se Včelařka ujasnit si situaci po cestě.

“Ne jen nějaká,” odpověděl Stín a nezpomalil krok, “dotáhla to až na vlastní kus folklóru. Děsivá ohnivá kuřata s morálním přesahem, který kriticky reaguje na hamižnost-”

“Prostě jsem mu jednou řekl, že kuře strašidelné udělat nedokáže,” skočil mu vodník do řeči, “a to byla zásadní chyba, protože se jich pak skoro nedalo zbavit.”

“Součást alegorického trestu za nenasytnost majitele,” podotkl Stín hrdě.

“Jenže ty nejsi majitel, Schatten, jenom jsou tady doma,” namítl  Hannes.

Hela se nadechla a donutila je oba konečně zpomalit: “Tak počkat. V Paláci tedy žije někde schované hejno alegorických démonických kuřat. Nějaký čas nebyla vidět, ale moje rybízy je vylákaly ze skrýše, chápu to dobře?”

Stín ji spokojeně vzal za ruku: “Tak to tvoje zahradničení přece jen k něčemu je.”

Hela se raději rozhodla nechat si adekvátní komentář na okamžik, až ty mrňavé zloděje sama uvidí.

Jenže plivníci nebyli k nalezení. Stopy po jejich řádění nebylo možné si s ničím jiným splést, ale pachatelé zmizeli kdesi ve tmě a stěnách Paláce.

Stína to zjevně zklamalo. Proto trval na tom, aby v zahradě zůstali a čekali, až se vrátí.

“No nevím,” pochybovala Hela, “už toho tady zbylo málo, co ještě nespásli.”

“Už jsem ti je jednou pomáhal lovit,” zaprotestoval vodník, ale Stín ho jen odbyl: “No právě. Víš, jak je chytat.”

Zůstali. Seděli uprostřed zahrady u stromu a pozorovali, zda se někde něco pohne. Odpoledne se nachýlilo k večeru a Včelařka a vodník se polohlasem bavili o tom, co tu - aspoň do dneška - všechno rostlo. I Hannes měl u říčního domku malou zahradu. Mezi nimi seděl Stín a beze slova trpěl.

“Tiše,” napomenul je už asi popáté a o odstín naštvaněji, než si situace zasloužila.

“Co ti vlastně zrovna na zahradničení tak vadí?” zavrtěla Hela nechápavě hlavou.

“To moje ti nikdy nevadilo,” podotkl vodník, který se ještě s plivnickou hlídkou úplně nesmířil.

Stín neodpověděl hned. Zavile sledoval přítmí pod keři na druhé straně prostranství. Jenže ti dva čekali.

“U tebe je to jenom způsob, jak zabíjíš volný čas,” otočil se nakonec na přítele, “nic ti u toho nehrozí.”

“A mě snad ano?” povytáhla Hela obočí. Prozatím měla za to, že se Stín jenom cítí trochu odstrčeně, kdykoli ona zaboří ruce do hlíny.

Uhnul pohledem.

“Všechno to umírá,” řekl pak tiše, “pořád dokola.”

Hela se překvapeně nadechla. “Bojíš se o mě.”

“Nemusela by ses na to pořád dívat a pořád si to připomínat,” řekl Stín, “u Hansiho je to jenom sentimenátlní nesmysl-”

“Děkuju pěkně,” poznamenal vodník klidně a znovu si nacpal dýmku tabákem.

“-ale u tebe ne,” dokončil Stín.

Chápala, jak to myslí a že to vlastně myslí dobře. I tak se ale nakonec zasmála a opřela si s úlevou hlavu o jeho rameno: “Děláš si zbytečně starosti. Ono se to taky všechno pořád dokola rodí, víš?”

Na to zaskočený Strach nenašel odpověď.

Vodník vedle něj kouřil a ze všech sil se snažil moc nezubit.

Číhání je nudná činnost. Nakonec všichni usnuli, opření o strom a jeden o druhého.

Helu probudil uprostřed noci šramot a nečekaná tíha na klíně. Když rozespale rozlepila víčka, zespodu na ni rudýma očkama zíralo dokonale černé, velké kuře. Neodvážila se pohnout. Kuře zkoumavě naklonilo hlavu ke straně a zapípalo. Pak ji přátelsky pošlapalo a jako líná kočka se jí uhnízdilo na nohách.

“Stíne!”

Strach se probudil okamžitě.

“Líbíš se mu,” prohlásil dojatě a zvedl odpočívající slípku do náruče. Plivník krátce protestoval a pak mu na přivítanou po nějaké té stovce let ožehl vychrleným plamenem rukáv.

To už se probral i vodník. Aspoň ten se k příšerce nevrhal jako ke štěněti.

“A kde je zbytek?” rozhlédl se místo toho po ztemnělé zahradě.

Pod keři jakoby je přivolal zamžikalo několik párů rudých očí.

Hela je chvíli pozorovala a potom se znovu podívala na Stína, dokonale spokojeného s plivníkem v rukách. Něco z jeho výrazu už poznávala. Takhle se tvářil vždycky, když se ukázalo, že navzdory všem pohromám posledních dvou století, ne-li víc, ještě pořád může existovat svět, který se mu kdysi nehroutil pod rukama. A  plivníci do něj patřili taky. Z noci k nim kolébavým krokem zamířilo několik dalších kusů pekelné drůbeže. Vodník už jednoho dokonce musel odhánět, sápal se mu po tabáku. Hela se usmála, pohladila černé kuře po peří a potom Stína na ruce.

“Nejsou skvělí?” zeptal se a podíval se na ni s nadějí, že to pochopí. Včelařka prostě přikývla.

Všichni nakonec potřebujeme svoje sentimentální nesmysly, napadlo ji a zdálo se to tak správně.