Dobíhám do kuchyně jako poslední. Zastavím se u své pavučiny.

Všichni tři stojí před Marií.

„Tak kdo to byl?“ Mračí se na všechny. „Ptám se naposled!“

Josef je netrpělivý, chce sledovat další pořad v televizi. „Ty naděláš, kvůli pár plátkům salámu.“ Pak se podívá na nezabalené závitky a otáčí se ke svým dvěma synům: „To si nemůžete vzít normálně něco k jídlu? Musíte to krást mamince pod rukou?“

Stále hladová masařka zakrouží po kuchyni a usedá na zem vedle odpadkovýho koše. Čistí si křídla a líže něco lepkavýho.

Josef bere do ruky noviny a smotává je do ruličky. Přiskakuje ke koši. Ozve se rána. Masařka stihá uletět. Odhazuje ruličku na lavici a odchází do obyváku. Nechápu proč lidi něco dlouho čtou a pak tím zabíjejí moje jídlo.

„Já psal úkol!“ obhajuje se Evžen.

„Já jsem byl taky v pokoji“ brání se zas Jirka.

„To říkáte vždycky, když se mi něco ztratí ze špajzky.“

„To byl...“ říká nejstarší a ukazuje ke koupelně.

Všichni se podívají na nejmladšího Jardu, který je ve dveřích. Neví o co se jedná, ale je mu jasný, že ti dva na něj zase něco svádí.

Přešlápnu na místě všemi osmi a divím se zvláštnímu zvyku lidí. Když něco zmizí, obviňujou toho, co tam nebyl.

Matka nic neříká, má vlhké oči. „Nemám čas něco vyšetřovat. Za chvíli přijde sestra Jana s Milanem.“ Otáčí se k závitkům a pokračuje v přípravě oběda.

Ostatní se vrací ke své činnosti. Evžen jde dopsat úkol, Jirka si sedá v obyváku vedle otce k televizi a Jarda se jde převlíknout ze županu. Nikdo se nehádá, je klid. Zalézám za pavučinu a jdu si odpočinout. Zavírám oči. Ještě slyším jak se někdo ptá: „Ona přijede teta?“

Probouzí mne ostré zazvonění. Průvan ode dveří mírně rozhoupe mou pavučinu. Všichni jsou v předsíni.

„Ahoj, Jani! Ahoj, Milane!“

„Ahojte! Jé klucííí, vy jste zase o kus vyrostli. A tobě už rostou vousy!“ Slyším vítání a objímání v předsíni. Mlaskají  polibky.

V kuchyni nikdo není. Jen pod lavicí se opatrně pohnul Míša. Je zvědavý, kdo to přišel. Nevylákala ho ani vůně, která se rozlila po celém bytě. Zato masařka neví kam dřív usednout. Má smůlu, co ji nejvíc voní, je nebezpečně horký. Pavučina se mi tím trochu orosila, snad je pro mouchy lákavější.

Putuju vyšlapanou cestičkou po stropě do obyváku, kam se ostatní přesuli. Sedají k prostřenému stolu. Marie s Josefem přinášejí hrnce a mísy s jídlem. Všichni se pouštějí do oběda.

„Počkejte, co zbyde!“ plácla Marie nejstaršího přes ruku. Naklonila se k synům a zašeptala „Nejdříve si vezme návštěva. Neměli jste krást salám.“

„Jen trochu přidat,“ dožaduje se nejstarší.

„Já jsem žádnej salám neukradl,“ přidává se prostřední.

Když nejmladší dodává, že on taky za nic nemůže, ptá se teta o co jde.

Josef jim vysvětluje záhadu zmizení koleček salámu.

„A nemohli si je ze sebe sezobnout sami?“ pokouší se o humor teta.

Nikdo nereaguje.

„No, španělský ptáček taky umí zobat, ne?“ odhaluje jim pointu. “Tak si sezobli sami svoje kolečko salámu.“

„Aha. To de dobrý vtip,“ dochází to Josefovi trochu později.

„Jo to mě hned nenapadlo.“ přidává se Marie. „Tak španělští ptáčci si sami vyzobali svůj salám. To mě mělo hned napadnout.“

Evžen, Jirka a Jarda jsou ticho. Mrzí je, že někoho z nich podezírají z krádeže.

„A kde máte Míšu?“ rozhlíží se strejda Milan kolem sebe. „U oběda nikdo neškemral.“

„No jo, kde je vlastně Míša?“ podiví se taky teta Jana a zavolá: „Míšo, Míšo!“

Z podlavice v kuchyni něco lehce zašramotí, ale nic se dál neděje.

„Co je dnes s tím psem?“ uvědomuje si Marie, že ho celý den neviděla. „Ani přivítat vás nepřišel?“

„Stárne. Asi chce mít svůj klid,“ poznamenává Josef.

„To bych divila, že by kvůli mně nevylezl,“ teta vezme malý kousek masa, co nechala na talíři a volá: „Míšo na! Míšo! Na!“

Zpod lavice se nejprve vysouká hlava s bílýma ušima a pak celé tělo. Pes přibíhá na zavolání. Nabízený kousek masa rychle hltá a vrtí ocasem.“

Strejda Milan ho zašimrá mezi ušima a pak na krku pod bradou. Pozorně si prohlíží jeho tlamu.

„Míšo, cos to vyváděl? Vždyť ty máš vousy od hořčice!“

Pes se olízne a vrtění zesílí. Dožaduje se dalšího kousku.

Všichni se podívají na psa.

Marie přestává sbírat špinavé nádobí. Pomalu pokládá talíř.

Evžen se podívá na Jiřího.

Jiří na Jardu.

Jarda na psa.

Nikdo nic neříká. Nepadne ani slovo.

Až teď si uvědomuju jaké nebezpečí mi hrozí na cizím území. Hned se podívám do kouta na hustou, pevnou pavučinu. Samička je zalezlá doma a spokojeně odpočívá. V síti se jí leskne masařka.

Taková je spravedlnost, pes si uloví salám, lidi si uvaří závitky, samičce vletí do pavučiny moucha. Kdo se činí, ten se nají. Já místo lovení sleduju cizí starosti, a proto musím zůstat o hladu.