Překlad 2 sonetů ze závěru básníkovy tvorby. Jsou ve stylu konceptismu. Španělský konceptismus je považován za předchůdce Schopenhauerovy filosofie. Je založený na konfrontaci myšlenek, často velmi protichůdných. Pro tuto vlastnost jej považoval Gongorův apologet Federico García Lorca za obtížnější, než samotný góngorismus. Tady poslouží spolu se dvěma předchozími sonety k porovnání stylového vývoje, od úsilí o krásu výrazu u předchozích sonetů po myšlenkovou konceptistickou pitvu. Sonet č. 163 je považován za nejosobnější výtvor mistra objektivní poetiky. Předkládám 2 verze. Znějí rozdílně, ale jejich obsah je stejný. Góngorově verzi je bližší představa, kdy těm, kdo pochybují s každým dnem, šelmám živícím se holým rozumem, kometa (neštěstí) se v slunci rozhořela. Tyto šelmy považují i každodenní východ slunce za podezřelý. Zapojuje do situace i sebe, když si vyčítá, že stále honí stíny a objímá klamy. Za to ho budou  po zbytek života trápit výčitky.  Góngora byl soudcem církevního soudu vydávajícího lustrační osvědčení o čistotě křesťanského původu. Ten byl zaměřený hlavně na muslimy, žijící ve Španělsku v diaspoře, a na Židy. Takové působení jistě vyvolávalo pochybnosti nejen o správnosti postupů, o konkrétní vině  podezřelých, ale i o samotných pochybnostech.

Když jsem tento sonet přednesl před publikem, někteří konstatovali, že je to zašifrované jako moderní poezie. Alespoň je vidět, jak křivolaké jsou vývojové cesty.

Sonet začíná třemi sentencemi:

1.O přirozené povaze věcí(rychlá střela je určena k zásahu, ne k varování cíle)

2. Nemá cenu zabývat se věcmi, které se rozhodují mimo nás. V originále je místo závodního vozíku agonální vozík. To je narážka na Ovidiův popis agonálních her -soutěží pořádaných v Římě v rámci oběti černého berana. Jejich součástí byl i závod vozatajů.

3.Opomíjení těchto pravd přivolává pochybnosti a ty přivolávají neštěstí (jehož znamením je kometa).

Soneto n. 163 de 29 de agosto de 1623

Menos solicitó veloz saeta

destinada seňal, que mordió aguda;

agonal carro por la arena muda

no coronó con más silencio meta,

que presurosa corre, que secreta,

a su fin nuestra edad. A quien lo duda

(fiera que sea de razón desnuda)

cada sol repetida es un cometa.

Confiésalo Cartago, ? y tú lo ignoras?

Peligro corres, Licio, si porfías

en segir sombras y abrazar engaňos.

Mal te perdonarán a ti horas,

las horas que limando están los días,

los días que royendo están los aňos.

Sonet č. 163 z 29. září 1623

Sotva přála by si rychlá střela

výstražný signál, než kousne do masa;

závodní vůz ztichlou scénu nedrásá,

nevěnčí cíl meta oněmělá,

dokud běží, nečitelný zcela,

ke konci náš věk. Snad proto s každým dnem

lovcům pochyb posedlým svým obrazem

kometa se v slunci rozhořela.

Přiznej se, Kartágo, ty to nevidíš?

A ty, Ludvíčku, ty nosíš v sobě mříž,

chytáš stíny, měříš klamné kroky?

To ti nikdy neodpustí hodiny,

hodiny, jež z prachu zvedají nám dny,

hlodající dny, z nichž budou roky.

Sonet č. 163 z 29. srpna 1623 var.2

Sotva přála by si rychlá střela

výstražný signál, než kousne do masa;

závodní vůz ztichlou scénu nedrásá,

nevěnčí cíl meta oněmělá,

dokud běží, nečitelný zcela,

náš čas. Těm, kdo pochybují, s každým dnem,

šelmám živícím se holým rozumem,

kometa se v slunci rozhořela.

Přiznej se, Kartágo, ty to nevidíš?

A ty, Licío, ty nosíš v sobě mříž,

chytáš stíny, měříš klamné kroky?

To ti nikdy neodpustí hodiny,

hodiny, jež z prachu zvedají nám dny,

hlodající dny, z nichž budou roky.

Luís de Góngora y Argote

Soneto n. 162 de 19 de agosto de1623

En este occidental, en este, oh Licio,

climatérico lustro de tu vida

todo mal afirmado pie es caída,

toda fácil caída es precipicio.

?Caduca el paso? Ilústrese el juicio.

Desatándose va la tierra unida;

?qué prudencia, del polvo prevenida,

la ruina aguardó del edificio?

La piel no sólo, sierpe venenosa,

mas con la piel los aňos se desnuda,

y el hombre, no. !Ciego discurso humano!

! Oh aquel, dichoso, que la ponderosa

porción despuesta en la piedra muda,

la leve da al zafiro soberano!

Sonet č. 162 z 19 srpna 1623, var. 1

V té západní, v té, Ludvíčku, části

pětiletí na přechodu života,

každý vratký krok ti nohy zamotá,

každý pád je letem do propasti.

Zvětral krok? A nebo rozum klame?

Rozlamujíc pouta spojuje se zem?

Ta tvá rozvážnost, dům z písku s úžasem

jen tak čeká, až se ruinou stane?

Kůži svléká tu had beze jména,

i odrostlá léta, jejich mámení.

Člověk ne, ten, slepý, káže vesmíru!

Být tím tvorem, jemuž odhozená

maska někam mezi němé kamení,

vzlétnout dá, tak zlehka, k záři safíru.