Vedro se rozlilo po krajině jako med. Stromy mlčely, asfalt se leskl a vzduch se ani neobtěžoval pohnout listem.

Když už v baráku i dlažba pálila jako chůze po žhavých uhlících, klimatizace rachotila víc než kombajny při žních a čičůrky potu stékaly po zádech den co den, zazvonil u Marie telefon.

„Půjdeme na Lhotu?“ zeptala se Alena. I když měly obě doma bazény i manžele, Marie přikývla, stejně si potřebovaly holky sdělit něco důležitého. Jako vždy.

„Jen tě upozorňuju, že tam je i nudapláž.“

„No neblbni, já si neshazuju ani vršek v Chorvatsku. A nikdo mě tam nezná.“ Jen jednou, když ji teda kamarádka přemluvila, tak se ozvalo za pár minut: „Dobrý den, paní učitelko.“ Od té doby už nic neshazuje, jedině kila.

Teď však bylo takové horko, jazyk i mozek se pletl, tak Marie odpověděla: „To nevadí. Nahota mi nikdy neublížila. Zato oblečený člověk už několikrát.“ Alena překvapivě polkla. To to horko.

Zaparkovaly pod borovicemi. Jehličí vonělo pryskyřicí a jezero se třpytilo, jako by do něj někdo nasypal hrst mincí. Alena si rozložila ručník na nudistické pláži. Marie zůstala jen v plavkách.

„Ty se teda fakt nesvlékneš?“

„Dnes ne. Dneska jsem si oblékla odvahu jen do půl pasu.“

„Nebude ti horko?“

„Bude. Ale já jsem stydlivá jenom na veřejnosti.“

Alena se rozesmála. „To je škoda. Samota tě nikdy nepochválí.“

Marie pokrčila rameny.

„Svoboda přece nemusí chodit nahá.“ Otevřela si knížku. Přečetla dvě stránky. Pak zjistila, že už deset minut čte stejnou větu, protože kolem ní procházeli lidé se svými příběhy.

Starší manželé si mlčky mazali záda opalovacím krémem. Dělali to s takovou samozřejmostí, jako se zalévají rajčata na zahradě. Žena muži přetřela nonšalantně hrbolatý nos, jistě to tak dělala posledních padesát let. Možná i déle. Byli snědí a ošlehaní.

Malý kluk běžel k vodě. Nahý. Veselý. Vůbec netušil, že dospělí dokážou z nahoty udělat filozofii.

O kus dál na barevném lehátku seděl pán s novinami. Celé odpoledne otočil jen tři stránky. Zato slunce otočilo jeho ramena do červena.

Pak se ozval hlas. „Tož šup šup plavky důle, děvčico,“ zavolal od vedlejšího lehátka starší muž, aniž by zvedl oči od piva.

Alena se na něj podívala. „Však má jen spodek.“

Muž pokrčil rameny. „I spodek je tu důležitý. Kvůli pravidlám.“

Marie se usmála. „A vy je dodržujete vždycky?“

Strýc se konečně napil. Olízl si rty. „Já dodržuju hlavně klid.“ Slunce pálilo, obloha bez mráčku modrala se jako chrpy ve rži. Pak dodal: „A ten se tady dělá nejlíp bez řečí.“

Přes deku jim přeběhl pes. Vletěl s radostným štěkotem do jezera a za ním, už kolem deky, prošel klidně za ruce se držící mladý pár, omluvně pronesl pár slov směrem k ženám za chlupatého nezbedu. Obě mávly rukou.

Po chvíli přišel jiný muž.

„Promiňte.“

„Prosím?“

„Vy jste tu poprvé?“

„Ano.“

„Tak to vám vysvětlím, jak to tady funguje.“ Vysvětloval život. Nahotu. Přirozenost. Svobodu.

„Děkuju.“

„Tady jde o svobodu.“

„To zní hezky.“

„Jenže svoboda znamená, že všichni…“

Marie se zadívala na hladinu.

„Posloucháte mě vůbec?“

„Promiňte.“

„Nad něčím přemýšlíte?“

„Ano.“

„Nad čím?“

„Jak je možné, že voda umí být tak potichu.“

Muž se zarazil a jeho tvář se trochu zkřivila do zlosti. Ale takové té zlosti, která přijde mimoděk, z naučenosti. „Já vám vysvětluju pravidla.“

Mluvil dlouho.

Tak dlouho, až si Marie všimla, že kolem nich přehopkala veverka. Nikomu nic nevysvětlovala. Jen nesla šišku.

Marie vzala kamínek a hodila ho do vody. Hladina byla hladká jako čerstvě vyžehlené prostěradlo. Podívala se na muže, který tam stál poněkud bezradně. A usmála se: „A voda mi právě vysvětluje klid.“

Muž pokrčil rameny. „Vy jste zvláštní.“

„To už mi pár lidí řeklo.“

Vítr se konečně rozhoupal mezi borovicemi. Na ručníku vedle Marie ležely plavky jedné paní. Vypadaly odpočatě. Jako by si i ony potřebovaly na chvíli vydechnout od lidí.

Od stánku zavoněla káva. Alena konečně vylezla z vody. „Půjdeš?“

„Jasně.“

Ve frontě stáli nazí lidé. Nikdo tam nebyl hezčí ani ošklivější. Jeden velmi starý pán se pořád rozčiloval. Za ním se něžně objímal pár kluků. Vedle maminka se dvěma dětmi. Prodavačka se usmívala na každého stejně.

„Jeden kopeček? Dva?“

Nikdo se neptal, kdo má plavky.

Cestou zpátky seděl starý pán pořád nad novinami.

Marie se u něj zastavila. „Promiňte…můžu se na něco zeptat?“

Pán sundal brýle.

„Ptejte se,“ zamrkal šibalsky očkama.

„Vy sem chodíte dlouho?“

„Asi třicet let.“

„A vždycky se tu tolik diskutovalo o nahotě?“

Pán se zadíval na jezero.

„Kdepak.“

„Tak co se změnilo?“

„Lidé si pořád myslí, že největší odvaha je svléknout se.“

„A není?“

„Kdepak. Největší odvaha je nechat druhého být.“

Zamyslel se, zadíval se do slunce s přivřenýma očima. „Kdysi lidé odkládali plavky.“

Ve vodě se cákaly dva milenecké páry, stříkaly ji po sobě, dva muži a dvě ženy se dotýkali sebe navzájem, požďuchovali, zvonivý smích se rozléhal po celé pláži.

„Dneska si sem nosí hlavně svoje názory.“ Řekl ten pán, znovu si nasadil brýle a zabořil nos do svých novinových stránek.

Člověk může odložit všechno, skoro všechno. Tričko. Kalhoty. Plavky. Jen vlastní důležitost bývá ušitá z látky, která se svléká nejhůř.

Marie si sundala spodní část plavek a vmísila se mezi dovádějící čtveřici. Voda ji stříkala na hlavu, na záda, pak už ji jezero přijalo celou.

Když odcházely obě ženy v pozdním večeru k autu, Alena si přehodila ručník přes rameno.

Došly na parkoviště. Na něm seděl vrabec úplně oblečený do peří. A nikoho ani nenapadlo mu říkat, že ho má moc.

„Tak jaká byla první nudapláž?“

Marie chvíli přemýšlela. „Víš, co mě nejvíc překvapilo?“

„Co?“

„Že nejvíc nazí byli ti, kteří o nahotě vůbec nemluvili.“

„A ti ostatní?“

Marie otevřela dveře auta.

„Ti měli na sobě tolik jistoty, že ji nesvlékli ani na slunci.“

Motor tiše zabručel.

Jezero zůstalo za nimi.

Jemný vítr dál čechral hladinu.

Bylo mu úplně jedno, kdo přišel v plavkách a kdo bez nich.