Dagmar tlačila vozík mezi regály obřího marketu a měla pocit, že se celý obchod dívá jen na ni.

„Nedávej tam ten meloun! V lednu nekupujem melouny! A nech ty cherry rajčata!“ okřikla dceru, zatímco syn už visel na vozíku a druhá holka svírala paprikové lupínky jako poslední záchranu lidstva.

Kabát jí padal z ramene, po zádech stékal pot a děti se u pokladen začaly pošťuchovat tak prudce, až převrátily reklamní stojan. Rachot se rozletěl pasáží.

Pokladní s tmavým chmýřím pod nosem zvedla oči jen na okamžik. V tom výrazu nenáviděla celý svět od akčních pracích prášků až po malé děti.

Dagmar házela nákup do tašek zběsilou rychlostí. Šlehačka se rozplácla pod minerálkami a banány. Telefon v kabelce zavibroval.

Matka.

Nechala ho být.

Až u auta vytáhla z tašky prasklou smetanu, chvíli ji držela mezi prsty a pak ji vztekle hodila do koše. Děti nacpala dovnitř, bouchla kufrem a teprve tehdy otevřela zprávu.

Dojeďte na hody. Nevař a přijeďte všeci. Přemluv aj muža. Holky možú jít v kroji. Kluka asi do teho nedostanem. A zavolej. Mamka.

Dagmar se unaveně opřela o volant.

Šestiletého syna do kroje nepřemluví nikdo. Už loni prohlásil, že nebude „za debila“, i na dětském karnevalu proseděl celé odpoledne na lavičce, bradu v dlaních, zatímco kolem pobíhali čerti a Spidermani. Přemýšlel prý o dinosaurech.

„Půjdete letos v kroji?“ zeptala se cestou holek.

Podívaly se na sebe a vyprskly smíchy.

„Mami prosím tě.“

„Na koláčky jo,“ řekla starší. „Ale v kroji? Nikdy.“

Dagmar zesílila rádio. Hannah Montana ječela autem.

„Vy víte prd, co je kroj,“ zamumlala.

Matce odepsala, že přijede nejspíš sama.

„Hergot, brácho, ty máš pupek jak starosta.“

Dagmar se smála, zatímco se s matkou snažily dopnout Radkovi opasek ke slováckému kroji. Mladý muž zatahoval břicho tak urputně, až rudnul.

„Ty si tlustý, strýcu,“ oznámil syn mezi dvěma sousty větrníku.

„Čučte na ně, Pražáky,“ bránil se Radek. „Na jihu sa dobře jí.“

„Bodejť když ti mama pere, žehlí a vyváří,“ zafuněla Dagmar a konečně protlačila přezku poslední dírkou.

„Sude.“

„Čí sú hody? Našé!“ zařval Radek vítězoslavně, popadl sestru kolem pasu a zvedl ji do vzduchu.

Smála se, tahala ho za vlasy a na okamžik jí bylo lehko jako kdysi.

Z kuchyně už voněla pečená kachna, zelí a víno.

Otec postavil na stůl Tramín.

„Ty možeš koštovat?“ mrkl na vnuka.

„Z alkoholu sa blbne.“

„Blbost. Musíš enom málo.“

Matka ho pleskla utěrkou přes záda. „A ne do půl druhé do rána jak ty.“

Dagmar si přičichla ke sklence. Kyselost Tramínu jí projela až do žaludku. Víno ji uvnitř zvolna rozehřálo a rozlilo se po těle jako dávná vzpomínka. Na okamžik znovu ucítila otcův sklep — mokré lavičky, špatně umyté koštýře, vajgly v kýblu a otcovo rozjařené: kotě, ten Tramín netahej, měl skoro dvacet bodů.

„A kde je ten tvůj inžinýr?“ zeptal se otec.

„Robí,“ pokrčila rameny. „Má práce nad hlavu.“

„Nebo hobluje sekretářku,“ ušklíbl se Radek.

Dagmar dopila víno najednou.

V tu chvíli zazvonil zvonek.

Do kuchyně vešel Tomáš.

Trochu prošedivěl, trochu přibral, ale pořád měl ten svůj pomalý úsměv chlapa, co celý život hází maltu a moc toho nenamluví. Podal jí ruku.

Dlaň měl hrubou jako smirkový papír.

„Pořád zedničíš?“ usmála se.

„Furt.“

Chvíli mlčeli. Klopili oči jako při prvním rande.

„Přijdeš večer?“ zeptal se.

„Nemám s kým tancovat.“

„Tak sa hlásím.“

Dagmar upadl z ruky zavírací špendlík. Sehnula se pro něj až k jeho naleštěným botám.

„Přijď,“ řekl tiše. „Moja žena na hody nechodí.“

Snad nejhloupější pocit na světě je ten, když jdete na ples sama.

Dagmar stoupala po schodech kulturáku v půjčených červených šatech a snažila se tvářit, že jí to nevadí.

Uvnitř se točilo veselí, víno a dechovka. Vydýcháno, hlučno a živo s vůní vína, potu a naškrobených krojů. Tož hody.

U stěn seděly tetky v krojích a pozorovaly parket s výrazem pohraniční stráže.

Tomáš přišel pozdě.

Ruce samý mozol.

„Já vím, žes mě nikdy nechtěla,“ řekl místo pozdravu.

„Nekecej a pojď tancovat.“

Přitáhl si ji příliš blízko. Cítila jeho dech, silný parfém i vůni košile. Když se odtáhla, zase ji přisunul k sobě.

Tančili celý večer.

Skočnou. Valčík. Polku.

A Dagmar si s překvapením uvědomila, že se směje.

Doopravdy.

Hodně po půlnoci přešli do Pekla — sklepa pod sokolovnou, kam vedly příkré schody a odkud se ozýval smích, hulákání a staré hity.

Bylo tam horko.

Pivo teklo po stolech.

Někdo zpíval falešně Dům holubí.

Tomáš jí utrhl papírové růže z hodového věnce a sypal jí je do vlasů.

„Blbče!“ smála se.

Na parketu se začali strkat chlapi. Mezi nimi poznala i Radka — bez klobouku, opilého a rozmáchnutého.

„Ježišikriste.“

Vrhla se k nim a bez rozmýšlení jednu ránu schytal úplně cizí chlap.

„Ségra, co blbneš?!“ řval Radek. „On je šermíř! My jsme jen kecali!“

Tomáš ji rychle vyvedl ven.

Studený vzduch je udeřil do tváře. Sedla si na obrubník a rozplakala se.

Tomáš si přisedl vedle ní.

Velký chlap. Pořád stejný. Jen kolem očí měl víc vrásek než tenkrát.

„Je pozdě, že?“ zeptal se.

Dagmar se zadívala do mlhy nad silnicí.

„Je.“

Dlouho seděli beze slov.

Z kulturáku ještě doznívala hudba. Občas někdo vyšel ven, zaklel do zimy a zase zmizel ve světle dveří.

„Tak zas za rok,“ řekl nakonec.

„Za rok.“

Usmál se.

Takovým tím svým pomalým úsměvem.

Pak vstal a zmizel ve tmě mezi auty.

Dagmar se za ním chvíli dívala.

Některé věci člověk neztratí.

Nechá je stát někde za sebou.

A jednou za rok kolem nich projde.

Radek se vrátil s jejím kabátem.

Táhl ho po zemi.

„To je zimník za deset táců, ty blbče!“

„Aspoň sa provětrál.“

„Trůbo.“

„Ségra.“

Vzala ho pod paží.

A vydali se mezi ospalé domy. Okna byla ještě slepá a zahrady schoulené do tmy.

Mlha ležela nad dědinou nízko.

Hudba za nimi pomalu utichala.

Z dálky bylo ještě slyšet poslední opilce a sem tam štěkot psa.

Pod nohama jim šustilo mokré listí.

Z kulturáku ještě doléhal smích, ale s každým krokem slábl.

Odněkud z dvorů se ozvalo první zakokrhání.

Za chvíli druhé.

Kohouti si přes zahrady a vinohrady předávali zprávu, že hody skončily.

Vzduch voněl kouřem z kamen, mokrou hlínou a prvním sněhem.

„Pamatuješ, jak si chodil z maškary zeblitý?“ zeptala se Dagmar.

„Pamatuju. A ty zas v těch střevících.“

„Aspoň sem nevypadala jak strašák.“

„Tož někdo musel dělat ostudu.“

U kostela bylo před ránem prázdno.

Vločky zlehka padaly na hřbitov.„Co řekneš?“ Dagmar stála u kostelní brány, třásla se.

„Já nevím, je mně zima,“ bratr přešlapoval.

„Taky nevím, myslela jsem, že se budeš rvát jak…“ Dagmar se více schovala do černého kabátu. Dívala se na plápolající svíčky skrze mřížoví. Šli mezi hroby. U jednoho místa se zastavili. Dagmar se dívala na zem, na tu obyčejnou hlínu, která se nelišila od ostatních kolem. Chtěla něco říct, ale nic nepřišlo. Pouze tlak v hrudi, který se nedal rozbalit do slov. To známé sevření, které už člověk nepojmenuje, protože ho nosí dlouho.

Bratr si dřepl a dotkl se sněhu na kameni. Rukavicí ho setřel stranou. Některé ztráty člověk neunese. Naučí se s nimi chodit.

Vrátka zaskřípala znovu.

Před hlavní bránou oba usedli na lavičku.

„Všeci mi ho furt připomínají,“ řekl najednou. „Toho staršího. Přitom si ho skoro nepamatuju.“

Dagmar neodpověděla .

Nepamatovala si už všechno ani ona.

Jen útržky.

Smích.

Běhání po dvoře.

Hlas.

A pak nic.

Prázdné místo u stolu.

Prázdné místo na rodinných fotkách.

Prázdné místo, které zůstalo mezi nimi.

„Byly mi čtyři,“ pokračoval Radek. „Někdy mě to štve. Jak kdybych měl být on.“

Dagmar si přitáhla kabát víc ke krku.

„Se nediv.“

Chvíli seděli v tichu mrtvých , v paměti hledali něco, co by rozbilo nenadálou tíhu.

Nad hřbitovem se převalovala mlha.

Na Martina přijel bílý kůň.

Stromy kolem kostela stály těsně u sebe, staré a pamatující, lípy a kaštany, a jejich větve se v nastávající zimě nakláněly k sobě jako unavení svědci, kteří si šeptají dávno zapomenuté věci. Kostel mezi nimi nehybně držel, jako posluchač dávných tajemství.

Radek se otřásl zimou a přisunul se blíž.

Byli oba dávno dospělí.

A přesto v tu chvíli seděli na lavičce jako dvě děcka, kterým se nechce domů.

Zpoza fary se vynořil Štěpán s pivem v ruce. Místní figurka. Všude možně ležící spící. A vždy kolem něj divadlo, i bez vstupného. Opřený byl o dvoukolák, v nichž jindy vozí místním za pár peněz dovozu propanbutanové láhve, v očích ranní chaos a únavu po propité noci.

„Kúrva, to je zima,“ zahuhlal. „Bomby povezu ve středu.“ Podíval se na ně, jako by je viděl poprvé.

Posadil se vedle nich.

„A mně sa dnes zdálo, že mám mezi nohama mandle.“

Sourozenci se rozesmáli.

„Nesmějte sa. To je vážná věc.“

Poškrábal se pod rádiovkou.

„Přemýšlám od noci, jak vypadá mandlovník.“

Štěpán si zapálil další cigaretu, i když tu předchozí nedokouřil, hluboce potáhl a zadíval se stejně hluboce do šedého rána.

„Jaký je mandlovník?“ zeptal se znovu.

Radek se zasmál.

„To nevím.“

Mlha se začala pomalu trhat.

V dálce už přijížděl první autobus.

Štěpán se znovu podíval na oba sourozence. Tentokrát vlídně, s jakýmsi smířením, že si stejně houby pamatuje, odkud je zná, ale je mu s nimi i takto brzy ráno dobře. Vyptal si dvacetikorunu.

Vyfoukl kouř a odplivl pod sebe. „To je kurva svět.“

„Tož mi to zítra řeknite. O tem mandlovníku.“

Dlouho přemýšlel, jak sa mu ty mandle do teho pelechu vlastně dostaly.

A bylo ráno.