Hotel Carlton V
Klára se probudila brzy.
Hotel ještě spal jen napůl.
V chodbách bylo slyšet vzdálené zavírání dveří. Výtah občas sjel o patro níž a zase se zastavil. Noc pomalu ustupovala dni.
Sešla do restaurace.
Několik hostů už sedělo u stolů. Noviny. Káva. Talíře s pečivem.
Všechno působilo obyčejně.
A přesto se jí zdálo, že právě rána ukazují místa taková, jaká skutečně jsou.
Bez světel.
Bez hudby.
Bez příběhů, které jim lidé přidávají.
Posadila se k oknu.
Moře mělo barvu nevyřčených slov.
Nedaleko seděla stará žena.
Drobná.
Upravená.
Před sebou měla dva šálky.
Z jednoho pila.
Druhý zůstával nedotčený.
Klára tomu nevěnovala pozornost.
Až další ráno.
Žena seděla na stejném místě.
Opět dva šálky.
Opět jeden prázdný.
Třetí den také.
Nikdo nepřišel.
Nikdo si nepřisedl.
Číšník položil druhý šálek na stůl stejně samozřejmě jako ten první.
Bez otázky.
Bez zaváhání.
Jako by to tak bylo odjakživa.
Když stará žena odešla, Klára zavolala číšníka.
„Čeká na někoho?“
Muž se podíval ke dveřím, za nimiž žena zmizela.
„Ne.“
A po chvíli dodal:
„Už osm let ne.“
Klára nic neřekla.
„Každý rok přijede na týden.“
„Sama?“
„Ano.“
Číšník složil ubrousek.
„Kdysi sem jezdili spolu.“
Na okamžik se odmlčel.
„Teď přijíždí jen ona.“
Klára pohlédla na prázdný šálek.
Na ouško, kterého se nikdo nedotkl.
Na lžičku, která zůstala ležet přesně tak, jak ji číšník položil.
„A proč ho prostíráte?“
Muž se pousmál.
Tentokrát neodpověděl hned.
„Protože by si všimla, kdybychom přestali.“
Klára sledovala moře za oknem.
Bylo klidné.
Tak klidné, že člověk snadno přehlédl jeho sílu.
„To je zvláštní.“
„Ani ne.“
Číšník vzal prázdný šálek do ruky.
„Někteří lidé odejdou.“
Položil ho na tác.
„A někteří zůstávají.“
Ten den odjížděla.
Kufr stál připravený u recepce.
Řidič autobusu ukládal zavazadla do zavazadlového prostoru.
Klára se ještě jednou otočila k hotelu.
V okně restaurace seděla stará žena.
Před sebou dva šálky.
Jeden plný.
Druhý prázdný.
Pak autobus odjel.
Hotel zmizel za zatáčkou.
Moře také.
Jen ta žena zůstala.
A s ní někdo, kdo tam už dávno nebyl.
Věrnost není čekání.
Věrnost je způsob, jakým v nás někdo zůstává.
konec
@Romana Romanova: Zkoušela jste někdy psát knihu? Myslím, že byste ji zvládla napsat s neuvěřitelnou lehkostí. Dekuji za shovívavost. Knihu? Nejsem známý autor a nemám ty správné známosti. Aspoň jedno z toho je při publikaci potřeba.🙂 |
Zkoušela jste někdy psát knihu? Myslím, že byste ji zvládla napsat s neuvěřitelnou lehkostí. |
@deli: Nenapsala jsem ani slovo o tom, koho ta žena ztratila a jak se to stalo. Chtěla jsem se dotknou... Povedlo se. Rozhodně. Určitě. Tečka. |
Nenapsala jsem ani slovo o tom, koho ta žena ztratila a jak se to stalo. Chtěla jsem se dotknout něčeho obecnějšího než jen jednoho příběhu. Aby si každý čtenář do toho prázdného šálku položil někoho svého. Snad se to trochu povedlo. On se ten “příběh” teď odvíjel od atmosféry mých posledních týdnů. Nic moc veselého, přesto ..s naději.🙂 |
@deli : Dekuji za krásnou reakci.❤️ Říkáš vlastně: “Když někdo zemře, bolest je jiná než když odejde... Jednomu by se chtělo napsat, že soucítí s tou starou ženou v hotelu. Potom si však uvědomí že jej čeká naprosto stejný osud a tak... Mlčí. No ale... Mně ještě malilinkatý ždibec naděje zbývá. S matikou jsme si nikdy nesedli ale moMentálně ji chci zneužít. Konkrétně myslim na procenta. Asi tak 1% furt zbývá... |
Měl jsem podobný prožitek. Přišla? nebo nepřišla? Do dnes nevím, jak to bylo. |
@Benetka: Hmmm... Dík za přípis. Avšak prostě cítím ten rozdíl když někdo odejde ze života nevratně (zemře) ... Dekuji za krásnou reakci.❤️ Říkáš vlastně: “Když někdo zemře, bolest je jiná než když odejde. Když odejde, pořád existuje možnost návratu. A právě ta možnost – byť malá – člověka drží.” To “třeba… třeba” je důležité. Je v něm naděje. Staré ženě v Carltonu už žádná naděje nezbývá. Zůstala jí paměť a věrnost. |
@deli: Dekuju, chlapci. Jsem melancholik, podle nějakých testů teda spíše cholerik.🙂 Neuměla byc... Hmmm... Dík za přípis. Avšak prostě cítím ten rozdíl když někdo odejde ze života nevratně (zemře) a nebo prostě jenom odejde do jiného vesmíru a jeden tak nějak doufá... Věří... Že to není až tak úplně nevratné. Že třeba... Třeba. |
Dekuju, chlapci. Jsem melancholik, podle nějakých testů teda spíše cholerik.🙂 Neuměla bych napsat detektivku, teda jeden pokus tu byl, na gymplů kdysi, ale nebylo to dobré. Carlton jsem brala jako cvičení minimalistické prózy, s rytmem melancholie, námětem deja vu, lásky, věrnosti a o lidech, které na okamžik míjíme a ti nám něco ukážou o životě. Když nám člověk odejde ze zivota, jsou zvyky, kterých se nechceme vzdát.❤️ |
Smutné. Já jsem se těšil na happyend. Nebo na krvavý masakr. Ale i tak jsem spokojen. |
Komentáře