Vira se podívala na hodinky. Bylo půl páté ráno a před školou se tvořil hlouček ospalých kolegů. Podzimní prázdniny začaly a místo volného dne je čekalo školení spojené s výletem na Vysočinu.

„Nepřišla jsem příliš brzy?“

„Jste tu včas a to je hlavní,“ odpověděl jí školník, přezdívaný Béda. Bydlel s rodinou ve škole a tak dostal za úkol dohlédnout, zda se všichni dostavili a vysvětlit řidiči, kde a kdo po cestě nastoupí.

„Kam že to letos jedeme?“ zeptal jsem se.

„Já bych jela zase do Českýho ráje,“ podotkla Vira a mnula si promrzlé ruce.

„Aby sis zase na Troskách ztratila botu a celou cestu pokračovala bosa?“ šťouchla ji s úsměvem Marie, odborná učitelka - má nejbližší kolegyně.

„To se dozvíme hned na začátku cesty. Má to být překvapení,“ sdělil školník a rukou mávl k místu, kde má zastavit právě přijíždějící autobus.

„Už je tady! Už je tady!“ zvolala Vira, sundala si z hlavy šátek, postavila se na špičky a začala s ním mávat.

Když nastoupili poslední, zahlásil školník do uličky: „Kdo si ještě potřebuje odskočit, má na to pár minut.“ Podíval se směrem ke škole, aby všichni pochopili, kam je to nejblíž.

Uklízečka Košťálková se na sedadle napřímila, zvedla do výšky prst a zvolala: „Ale jenom v přízemí a očistit si dobře boty!“ Pak se opět sesunula a přepásala se bezpečnostním pásem.

Seděl jsem sám uprostřed autobusu a Vira s Marií seděly přede mnou. Byly to dlouholeté kamarádky a vždy si měly co vyprávět.

„Jedeme na Vysočinu, jak jste nám naznačoval?“ zeptal se kolega Mařák. Hned jak jsme nastartovali.

Všichni jsme byli usazeni na svých místech. Cvakaní a šmátravé zvuky prozrazovaly kontrolu klimatizace a funkčnosti lampiček, šustění pytlíků zase nedočkavé hladovce a ranní paprsky dopadající na okna slibovaly krásně prožitý den.

„Ano, je to Vysočina. Jedeme přímo do Havlíčkova Brodu,“ odpověděl pan ředitel, postavil se na špičky a uhladil si bílé vlasy. „V místní restauraci proběhne školení, následně si prohlédneme hotel, ve kterém pracují naši žáci.“

„A co oběd? Oběd nebude?“ vykoukl ze sedadla školník.

„Samozřejmě, bude. Řízek jako sloní ucho přes celej talíř a bramborová kaše. To si pošmáknete.“

„Po obědě muzeum a pak rozchod. Večer na opozdilce nečekáme,“ mrkl říďa.

„No, no!“ zasmál se šibalsky školník a otočil se ke své ženě. „Tak co?“

Paní školníková, podle přezdívky manžela zvaná Bédová, vstala a každému nabídla její vyhlášené domácí skořicové rohlíčky.

Cesta ubíhala v klidu. Debatovalo se, svačilo, kolovala termoska s kávou a Vira dala do oběhu velký pytlík s ukrajinskými čokoládovými bonbóny.

„Tak a je to! Já ti říkala, ať dáváš pozor,“ spustila Marie na Viru spršku výčitek.

„Prosím tě, těch pár kapek kávy ti na kráse nepřidá ani neubere. Pěkný vzor, ne?“

„Že ty bereš všechno tak s nadhledem.“

„Musíš se na všechno dívat z ty lepší stránky.“ Podala jí balík papírových kapesníčků.

Já jsem nečekal, až se některá z nich ke mně otočí a začal jsem předstírat spánek. Vydrželo mi to tak dvacet minut. Autobus zastavil u benzínky, abychom si mohli odskočit.

„Právě když Vira procházela kolem školníka, nešel mu uvolnit bezpečnostní pás.

„Počkejte, já vám pomohu. To zkuste takhle…“ vzala do ruky jeden pruh a s velkou námahou mu ho přetáhla přes hlavu jako když si chlap stahuje z ramene kšandy.

„Uf!“ hlesl školník a snažil se zpod pásu nějak vysoukat.

Vira natáhla pás, aby se pod ním mohl podvléknout, jenže tím ho zase na druhé straně přitáhla ke školníkovu krku a ten se chudák začal škrtit.

„Co to děláš? Jsi celej rudej!“ zabušila mu do ramene paní Bédová. „Táto, táto! Vždyť se mi tu udusíš.“

Školník zrudl, žíly na krku vystoupily. Z úst mu vycházel sípavý zvuk.

Vira nad ním strnula. „Nemáte někdo nůžky?...nebo kudlu?“

V zacpané uličce to zašumělo: „Cvakátko na nehty by nestačilo?“

„Ne, potřebujeme přestřihnout pás,“ vysvětlovala bledá Vira.

„Táto! Copak to nepřetrhneš? Zaber pořádně!“

„Zavoláme hasiče,“ zvolala vychovatelka a zaklepala na okénko, pod kterým se vytvořila malá skupinka kuřáků.

Řidič k ní tiše vzhlédl a zašlápl vajgl. „Kde to vystupování vázne?“

„Zavolejte hasiče s nůžkama,“ žadonila Vira a zacvakala s kleštičkami na nehty.

Zkušená ruka autobusáka hmátla ke kraji sedadla a ozvalo se „cvak“. Pás se uvolnil a svinul se jako tichý had do své skrýše. Školník byl volný.

„U vašeho sedadla se to odepíná na druhé straně. Tohle patří k tomu vedle,“ pronesl řidič do jeho rudé tváře a pokynul Viře, že může vystoupit.

Všem se nám ulevilo, že ulička je volná a můžeme si odskočit.

Za čtvrt hodiny jsme se opět rozjeli a po hodině dorazili do cíle. Školení proběhlo rychle za lehkého pocucávání minerálky přímo z lahve, protože zapomněli na skleničky. Nikdo se na nic nedotazoval, aby se zbytečně neprotahoval čas a dočkali jsme se slibovaného řízku jako sloní ucho.

Ke stolu jsem zasedl společně s Virou a Marií.

„Tohle že je řízek? Vypadá jak obrovský čips,“ zhodnotila Vira jídlo.

„Jedno velké sloní ucho,“ odpověděla jí Marie. „Tak velkou porci nesním.“

„Je velkej přes celej talíř. Sloní ucho. ...ale taky tak tenkej,“ odpověděl jsem jim. „Mně to zas tak nevadí, nejraději na řízku mám chrupkavou strouhanku.“

Vira si dvakrát kousla a rukou lehce ťukla do stěny při odhánění mouchy. „Běž ty mrcho.“

„Přejete si?“ zeptal se kolemjdoucí číšník, který po vteřině pochopil, že to není na něj.

„Ne, nic. Jen jsem odháněla mouchu,“ usmála se Vira a na důkaz opět bouchla do stěny.

Ale to neměla dělat. Mírné zavibrování stěny uvolnilo stínidlo lampičky, svezlo se po zdi a dopadlo těsně vedle Viry. Ta se lekla, vyskočila a její sloní ucho přistálo na zemi u vedlejšího stolu. Než jsme se leknutím vzpamatovali, odkudsi vyskočil malý ratlík, chňapl po něm a zmizel.

Z restaurace jsme nakonec odešli najedení a spokojení. Přesadili nás k jinému stolu, nabídli nám abychom si vybrali z jídelního lístku a v klidu se najedli bez placení. Mezi tím si ostatní kolegové prohlédli celý hotel, seznámili se se zaměstnanci a pozdravili několik žáků, kteří zde vykonávali odbornou praxi.

Následovala prohlídka muzea.

„Muzeum si prohlížejte jak dlouho chcete. Pak máte individuální program,“ sdělil nám zástupce při rozdávání vstupenek a ještě upřesnil: „U autobusu v pět!“

“Prosím, dostavte se včas, ať se domů nevracíme pozdě v noci,“ doplnil ho školník.

„Půjdeme spolu, ne?“ Podívala se na mne a na Marii Vira, jako by tomu jindy bylo jinak. Když jsme přikývli, dodala: „Chtěla bych si tu koupit boty. Budu ráda, když mi je pomůžete vybrat.“

„Pro jistotu si kup dvoje boty, když jedny ztratíš, nepůjdeš domů bosa.“ Nenechala si Marie ujít možnost přátelskýho rejpnutí.

Muzeum jsem si nakonec prohlížel společně jen s Marií. Vira se někde toulala jako obvykle. Nebylo nám to divné, byli jsme u ní na to zvyklí. Znervózněli jsme až po půlhodinovém čekání u východu.

„Tak si jen odskočila a něco ji zdrželo,“ pokoušel jsem uklidnit Marii.

„Vždyť chce kupovat boty. Proč se tak vleče?“

„Vrátím se dovnitř a podívám se po ní,“ řekl jsem jí a vydal se zpět do muzea.

Prošel jsem vstupní chodbou a chvilku počkal před toaletami. Už jsem si říkal, že snad vyšla dříve než my a boty si kupuje sama, když jsem ji konečně zahlídnul. Vira stála u informací a kolem ní asi desetičlenná skupinka Japonců s fotoaparáty a prospekty.

Nerozuměl jsem jim, mluvila s nimi anglicky. Z výrazu jejich tváří, semknutých rukou k sobě a mírného uklánění, jsem se dovtípil, jak velký obdiv a vděčnost k Viře mají.

Jak mne spatřila, ukázala na mne: „That's my colleague.„

Všichni se na mne otočili, několik mne vzalo za ruku: „Come here, let's take a photograph together.“

Než jsem se nadál stála Vira vedle mne a japončíci kolem nás. Samospoušť cvakla a společná fotografie byla raz dva hotová. Nechápal jsem, jak jsem si to zasloužil, či co jsem provedl.

„Už jdu už jdu“, došlo Viře, že na ni netrpělivě čekáme.

„It was beautiful. I must be in a hurry, my friends are waiting for me. Bye. Good-bye.“ rychle se loučila se svým fanklubem a nekonečnými úklonami si vzájemně projevovali sympatie.

„Thank you Vira, it was a wonderful interpretation. You're a great guide.“ mávali dokud se za námi nezavřely hlavní dveře.

„Jdeme do ty obuvi, ne?“ Upozornila Marie Viru, když se nás dočkala. „Co jsi tam dělala tak dlouho?“

„Potkala jsem skupinku japonských učitelů,“ pochlubila se.

„Tsss. Tak tys je učila svou aprobaci?“

„Ne. Provedla jsem je muzeem, tamní průvodkyně neuměla anglicky.“

„A kvůli nim bys byla málem zase bosa.“

Šel jsem za nimi a poslouchal jejich nekonečné špičkování. Prošli jsme kolem několika turistů a zastavili se u několika výloh. Konečně jsme dorazili k prodejně bot, kde špičkování ustalo. Vira si prohlédla několik párů její velikosti a nemohla se rozhodnout, které si koupí.

„Tyhle si vezmi. Ty se k tobě hodí.“ Rozhodla za ni Marie a ukázala na lahvově zelenou lodičku s malým podpatkem.

„Myslíš?“ prohlédla si ji Vira a vzala z regálu druhou.

Po zaplacení jí prodavačka boty zabalila a my měli necelou hodinku, abychom se dostavili k autobusu. Obešli jsme náměstí, koupili si zmrzlinu a kávu v malé kavárně. Po cestě jsme hodili pár drobečků žebrajícím holubům. Vira tašku s krabicí, držela pevně. Ztratit další boty po Troskách si nemohla dovolit. To by ji pak Mariino špičkování rozneslo na kopytech.

U autobusu jsme se kupodivu sešli všichni včas. Na nikoho se nečekalo, nastoupili jsme a vyjeli zpět. Vychovatelé z internátu s kancelářskými prohrábli zásobu pamětí s písničkami a školník každému dal malý plastový kelímek, do kterého cvrnknul trochu domácí slivovice.

„Viro, copak jste si koupila pěknýho?“ zeptal se jí, když k ní přišel. „Co to tam máte?“ Ťuknul prstem do krabice nad její hlavou.

„Marie mi pomohla vybrat boty.“

„Dnes nejde domů bosa,“ rozesmála se na školníka Marie a omluvila se, že nepije. Její kelímek jsem dostal já.

„Ukažte nám je,“ vybídla Viru uklízečka.

Viřiny nové boty v okamžiku putovaly po autobuse. Jedna putovala nalevo, druhá napravo. Každý si je prohlížel. Nakonec se obě sešly v rukou paní Košťálkové.

Ta si je chvíli prohlížela a zeptala se: „To jste si je kupovala sama?“

„V obchodě byla se mnou Marie a Stráňa.“

Paní Košťálková je zvedla nad hlavu podrážkama vzhůru:

„Viro! Vždyť máte obě levý!“