Proč Rusko stále zadržuje bulharské dějiny?

Bulharská historie je jedním z největších, nejstarších a nejsložitějších příběhů Evropy. Přesto je po staletí zmenšována, překrucována a zadržována. Nejvýznamnějším a nejtrvalejším aktérem tohoto procesu se stalo Rusko.

Začalo to na počátku 18. století. Petr Veliký chtěl z Ruska vytvořit moderní evropskou velmoc, a proto založil Petrohradskou akademii věd. Do ní povolal především německé historiky, mezi nimi Bayera, Müllera a Schlözera. Jejich úkolem bylo vytvořit nový dějinný narativ, který by Rusko přiblížil Evropě a poskytl mu důstojnou minulost odpovídající jeho rostoucím mocenským ambicím. Výsledkem bylo přepracování dějin nejenom východní Evropy. Bulhaři byli postupně redukováni na „turkické nomády ze 7. století“. Kyjevská Rus byla oddělena od svého bulharsko-thráckého základu a připsána Normanům prostřednictvím (nově vzniklému pojmu) normanské teorie. Starobulharská kultura, písemné systémy, kosmologie a státnost byly zamlčovány nebo začleněny pod nově vytvořený kolektivní pojem „Slované“.

Slovanství se tak stalo politickým nástrojem! Nebylo prezentováno jako soubor různých historických tradic, ale jako jednotný celek, v němž Rusko zaujímalo postavení staršího bratra a přirozeného vůdce.

Pojem Varjagů nebyl zcela vymyšlený. Tacitus již v 1. století n. l. zmiňuje kmen Varinů (Varni) při pobřeží Baltu. Petrohradská historiografie však tento pojem rozšířila (Varjagové) a využila jako základ normanské teorie, podle níž přinesli skandinávští válečníci civilizaci východním Slovanům. Tím vznikl obraz, ve kterém byla civilizační iniciativa přenesena na sever a západ, zatímco starší tradice spojené s Bulhary ustoupily do pozadí.

Pověst vremennych let, známá jako Nestorova kronika, byla sepsána již ve 12. století. Petrohradští historici však její obsah interpretovali způsobem, který podporoval nový historický rámec a upevňoval představu Ruska jako hlavního dědice a tvůrce východoslovanské civilizace.

K prosazení tohoto výkladu přispěla i historická situace Bulharů. Po více než pěti stoletích osmanské nadvlády neměli vlastní stát, univerzity ani silné akademické instituce, které by mohly vytvářet protiváhu nově vznikající ruské historiografii. Zatímco v Petrohradě vznikaly nové dějiny, Bulhaři bojovali o přežití svého jazyka, víry a identity. Když se v 19. století osvobodili, byl ruský výklad již pevně zakořeněn v evropském akademickém prostředí.

Mnozí ruští a bulharští intelektuálové si tohoto problému byli vědomi. Otevřeně vystoupit proti němu však nebylo jednoduché. Rusko bylo vnímáno jako osvoboditel a významný spojenec. Kritika ruského pohledu na dějiny mohla být považována za nevděk nebo politickou zradu. Současně řada slovanských národů přijala ruskou verzi slovanství, protože jim poskytovala pocit společné identity a starobylosti.

Tento narativ přetrvává dodnes. Udržuje představu Ruska jako hlavního nositele civilizace ve slovanském světě a současně oslabuje význam starších tradic, které se s Bulhary spojují.

Pokud by bylo plně uznáno, že starobulharská kultura, státnost, kosmologie a duchovní tradice sehrály zásadní roli při formování velké části Evropy, změnilo by to pohled na počátky evropských dějin. Rusko by již nevystupovalo jako jediný zdroj civilizační kontinuity, ale jako jeden z dědiců mnohem starší tradice.

Právě proto zůstává otázka bulharské dávnosti citlivým tématem. Nejde pouze o spor o minulost, ale také o spor o kulturní dědictví, identitu a historickou paměť.

Bulhaři nejsou proti Rusku ani proti ostatním slovanským národům. Jsou proti zkreslování vlastních dějin a proti narativu, který po staletí zamlčuje a zmenšuje jejich místo v evropské minulosti.

Pravda není proti žádnému národu.

Pravda je proti lži, která slouží jako nástroj moci.

A právě o tuto historickou pravdu se vede spor již více než tři století.

Vysvětlení:

Současné evropské dějepisectví nevychází pouze z prací Bayera, Müllera a Schlözera, ale z tisíců archeologických nálezů, pramenů, lingvistických studií, genetiky a výzkumů z posledních dvou století. Mnohé závěry těchto německých historiků byly navíc později upravovány nebo zpochybňovány.

Ale přesto, základní rámec dějin východní Evropy byl v 18. století vytvořen pod silným vlivem Petrohradské akademie, tento rámec dodnes ovlivňuje školní osnovy. Nejde o to, že by celé dějiny byly „výmysl“, ale že některé národy, zejména Bulhaři/ Thrákové, byly upozaděny a jejich role byla připsána jiným historickým subjektům.

Historicky lze doložit, že:

Petr I. skutečně založil Petrohradskou akademii věd.

Bayer, Müller a Schlözer skutečně patřili mezi její nejvlivnější historiky.

Normanská teorie o vzniku Rusi se stala dominantním akademickým názorem.

O její správnosti se vedly spory už od 18. století a vedou se v určitých podobách dodnes.

Významná část evropského pohledu na dějiny Evropy byla od 18. století formována historickou školou vzniklou v Petrohradě pod vedením německých učenců.

Tak nejstarší přiběhy, vědění a tradice  byli úmyslně upozaděny, (schované, nebo vykradeny). Tento nový obraz se následně přenesl i do evropských učebnic a historického myšlení.

https://www.facebook.com/share/p/1EYvnMYtVB/

- LRA