Deník

    “Tu starou knížku jsi sem položil ty?” zeptala se Kája ještě napůl spícího brášky.

    “Jakou knížku? Nech mě spát, máme volno. Je přece prvního května!” zahuhňal Áďa zpod peřiny.

    “No tuhle. Tady na stolku. Včera večer tu určitě ještě nebyla! Fuj! Cítíš, jak smrdí? Čouhá z ní nějakej papír,” popisovala Kája knihu, která ležela na stolku mezi jejich postelemi.

    “Něco tu ale fakt smrdí. Že by ty?” odpověděl Áďa polohlasem.

    Kája si knihu pečlivě prohlížela. Šlo o ohmataný svazek v pevných deskách kdysi černé barvy, která už ale na mnoha místech zešedla. Na mnoha místech byl její povrch do hloubky prodřený, ale obal kupodivu stále držel svůj obsah pevně pohromadě. Na přední straně uprostřed pak bylo zlatým ozdobným písmem napsáno slovo Deník. I tento nápis už byl dost ošoupaný, ale stále šel dobře přečíst. Asi uprostřed knihy byl mezi stránky vložen samostatný list papíru. Letmým pohledem bylo vidět, že je popsán jakýmsi rukopisem, a to po obou stranách.

    “To jsi sem určitě narafičil ty! Nedělej si legraci. Kdes to vzal?” pídila se Kája vytrvale po původu deníku, který ji lákal svým tajemstvím.

    “Co to pořád máš?” odpověděl rozčíleně Áďa, probuzený Kájinou otázkou. Jeho pohled padl na odřenou knihu spočívající na nočním stolku, ze kterého Kája ani na vteřinu nespouštěla oči.

    Chvíli na ni zírali společně. A když se od ní nakonec odtrhli, vyměňovali si nechápavé pohledy. Pak ji vzali do rukou. Opatrně, jako by se báli, že se jim může při nešetrném zacházení rozpadnout před očima. Vzájemně si ji půjčovali, aby i ten druhý mohl prozkoumat záhadnou knihu, která, jak nápis napovídal, měla být deníkem.

    Nemohli přijít na to, kde se u nich v pokoji na stole vzala. Ale bylo třeba na to přijít! Děj se co děj! Určitě ji tam nechali rodiče! Tak to je! Přestože bylo brzy ráno, vtrhli do ložnice a dožadovali se jejich vysvětlení.

    “Nic jsme vám na stůl nedávali. A nechte nás spát, vždyť je ještě tma!” zněla jejich rázná odpověď, přestože za okny už se probouzel nový den.

    Vrátili se tedy zklamaně do dětského pokoje, a až nyní zaměřili svou pozornost na arch papíru, který z knihy čouhal. Stále je ovládala podivná opatrnost. Vytáhli tedy pomaloučku list papíru ven. Přední stranu pokrýval perem psaný vzkaz. Když list obrátili, viděli, že i na druhé straně je cosi napsáno. Ruka, která věty psala, jistě patřila někomu dospělému a staršímu. Kája se totiž vybavilo, že babička s dědečkem mají podobné písmo. Oni ale tohle určitě nepsali. Tím si byly děti jisté.

    Pozorně se zahleděli na zažloutlý papír a Áďa četl. Musel se ale velmi snažit a s kostrbatým rukopisem mu Kája musela, i když byla mladší, dokonce místy pomoct. Stálo tam:

    Karolínko, Adámku,

jako Vaši vzdálení příbuzní bychom Vás chtěli požádat o malou pomoc. Uschovejte prosím dobře tento Deník. Je velmi vzácný a důležitý. Nemůžeme Vám prozradit proč, ale je možné, že i vy ho sami budete v budoucnu velmi potřebovat.

Nejde jen o ledajaký Deník. Když jej otevřete na jakékoliv straně a napíšete den, měsíc, rok, čas a místo, knihu zavřete a vezmete do rukou, přenese vás přesně do té chvíle a tam, kam jste napsali. Pokud se pak budete chtít vrátit zpátky, stačí přeškrtnout, co jste napsali, a objevíte se přesně v okamžiku a na místě Vašeho odjezdu.

Možná, že budete chtít Deník kromě uschování sami použít. Pozor! Můžete to zkusit, ale konejte tak jen v dobrém úmyslu a velmi výjimečně. Kdo ví, jaké by mohly být následky zlých činů?

Děkujeme Vám a nezapomeňte: velmi dobře deník uschovejte!

Závisí na tom budoucnost i minulost!

Vaši příbuzní

    Dočetli a chvíli seděli jako bez dechu.

    “Takže my máme…?” zeptala se Kája, jako by se to bála vyslovit.

    “Stroj času?” uchechtl se Áďa, “no to víš, že jo!”

    “Je to důležitý, brácho! A nezapomeň na druhou stranu. Nesměj se a čti,” usadila ho s vážnou tváří Kája a otočila list. Áďa stočil zrak zpátky k záhadnému vzkazu, a ještě s úsměvem na rtech se dal do čtení.

    Jestli byl Deník dobře uschován, pak právě čtete tyto řádky. Jste už ale staří, moc staří, abyste si pamatovali a chápali, jakou cestu jste podnikli kdysi dávno s panem Bručounem. Jak jste mu pomohli…

    Chlapec četl dál, ale brzy toho nechal. Ty věty jim nedávaly žádný smysl, a tak druhou stranu brzy pustili z hlav. Snad ta slova psal někdo popletený, tak co s tím?

    Pak knihu celí napnutí pomaloučku otevřeli. Stránka za stránkou, jak děti svazkem listovaly, byla hustě popsána všelijakými daty a časy. Od začátku Deníku až do konce. A všechny ty zápisy byly přeškrtnuty. Až na jeden, kterého si děti nevšimly. Měl dnešní datum s časem před tím, než se probudily, a dokonce byla připsána i zmínka o jejich nočním stolku. Kája s Áďou na sebe vykuleně pohlédli a Deník opatrně vrátili zpátky na stolek. Pak si oba na svých postelích od stolku odsedli.

    Stroj času nespouštěli z očí.