Kousek od naší chaty, za lesíkem, jsou louky a v jedné z nich malá třešňová alej. Její majitel je velkorysý. Třešně nesklízí, a tak je nabízí chatařům na samosběr. Stromy má očíslované. Na jaře, když třešně dozrávají, „prodá strom“. Zkrátka vybere sumu za strom a bez ohledu na sklizeň – kolik si natrháš, tolik si natrháš. Jestli vás bude deset, nebo „celej barák“, je vaše věc. Pokud možno nic nepolámat a nezničit. Odrůdy jsou všechny stejné, plodnost zhruba taky, takže nevznikají žádné spory. Už několik let máme patnáctku. Má tu výhodu, že jedna její větev je obrácena do stráně, takže je vlastně relativně nízko a dá se po ní na strom pohodlně vytáhnout a také bez rizika seskočit. To odpoledne jsem sdělila rodičům: „Jdu na třešně!“ Rodiče to přivítali, neboť tak získali chvíli času pro sebe, a prohlásili se smíchem: „A nemusíš spěchat!“ Vzala jsem si košík a šla. Jako obvykle jsem se vytáhla do větví, vylezla až nahoru, usadila se, zobala třešně, pobrukovala si nějakou písničku, přemýšlela „o životě“ a snila. Naprostá idylka. Všude klid, jen se sem tam ozval nějaký pták. Na stráni se páslo stádečko krav. Po chvíli se krávy rozhodly, že se půjdou napít dolů k potoku, a tak to vzaly kolem aleje. Se zájmem jsem je pozorovala. Jenže jedna z nich se rozhodla, že mě půjde navštívit. No nic proti, ale ona stála najednou pode mnou. Já, holka, která celý život žije ve středu velkoměsta, jsem najednou viděla krávu v celé její velikosti. Nevím, kolik váží – aspoň 500 kilo, spíš víc. Byla blízko a zdála se mi strašně velká. Zabučela, až jsem se lekla a málem spadla dolů. V dobrém rozmaru a s relativním pocitem bezpečí jsem řekla: „Zdar!“ Ty velké oči. A huba, která se mlela, a jazyk, který byl dlouhý tak, že dosáhl až do nosu nebo nozder. „Copak já vím, jak se tomu u krávy říká?“ A funěla. Koukala na mě a já na ni. Ukousla si kousek trávy a přežvykovala ji. Vzpomněla jsem si na babičku. Když mě poprvé viděla se žvýkačkou, říkala mi: „Bože, ty vypadáš jako kráva.“ Teď vidím, že měla pravdu. Kráva sem tam mrskla ocasem, jak zaháněla mouchy, z téhož důvodu zatřepala ušima, ale k odchodu se neměla. Povídám: „Hele, tak jsme se poznaly, a teď mazej za ostatními k potoku, já už musím slézt dolů a jít domů.“ Nevím, co to bylo za plemeno, ale nerozumělo česky. Nevím, jak se zahánějí krávy. Zvýšila jsem hlas: „Padej odsud, rozumíš? Jdi do háje, no tak upaluj!“ Krávě bylo naprosto jedno, co povídám. Dál ukusovala trávu a přežvykovala. Napadlo mě ulomit větev – spíš větvičku – škoda neškoda – a dloubnout do ní. Jen se ohnala ocasem a pohodila hlavou, popošla a lehla si do trávy. Pod moji „záchrannou“ větev! Protože tam byl příjemný stín. Tak tohle byl můj konec. Kdybych skočila dolů, skočím rovnou na ni. Nevím, jak je kráva nebezpečná, snad je prý dokonce mírumilovná, ale kdybych jí skočila na břicho nebo na záda, určitě bych se se zlou potázala. Házela jsem na ni třešně, cvrnkala pecky, házela větvičky. Marnost nad marnost. Zoufalá jsem začala volat o pomoc. „Halóó, je tady někdo? Pomóóc, halóó!!“ Kdo by tu v takovém vedru byl. Všichni jsou u vody nebo někde ve stínu. Začala jsem doufat, že se rodičům to „nemusíš spěchat“ bude zdát už přece jen dlouhé a půjdou se po mně podívat. Bylo to tak. Na kraji lesa se objevil táta. „Tatí, tatí!“ volala jsem zoufale. „Co se stalo?“ zavolal a zrychlil krok. Když mě uviděl, volal s úsměvem: „Tak to je mi tě líto, jak dlouho tam seš? Musí tě všechno bolet! Ale za fotku by to stálo!“ Krávy, když uslyšely chlapský hlas a viděly pohyb od lesa, začaly se pomalu přesunovat dál podél potoka. Ta „moje“ se také pomalu zvedla, přidala se k nim a všechny „majestátně“ odcházely. Táta mě po seskoku chytil do náruče, protože bylo jasné, že mé nohy by mě neunesly. Lehla jsem si do trávy, abych uvolnila své ztuhlé a brnící svaly, a vyprávěla mu svůj zážitek. Dívali jsme se za stádečkem krav a já, ač ještě rozklepaná, jsem pomyslela s respektem na lidi, kteří o tato velká zvířata pečují.