Klára si ve městě neříkala Klára.

Ve městě se jména rozpouštějí rychleji než déšť na horkém skle. Zůstávají jen kroky a způsob, jakým se člověk dotýká prostoru.

Procházela ulicemi bez cíle. Kavárny, výlohy, otevřené dveře hotelových hal. Všechno působilo povědomě, aniž dokázala říci proč.

První ji přijala kavárna.

Posadila se k oknu. Vůně kávy se mísila s parfémem ženy u vedlejšího stolku a se slaným vzduchem, který dovnitř přinesli přicházející hosté.

Lidé seděli sami.

Nebo vedle sebe.

Rozdíl nebyl vždy patrný.

Když odcházela, zůstala za ní změna rovnováhy.

K večeru ji kroky zavedly k hotelu Carlton.

Poznala ho dřív, než si přečetla jeho jméno.

Podle světel, která se rozlila po skle fasády a zůstávala v něm stopa dne.

Podle hudby z promenády, která sem doléhala i přes zavřené dveře.

Některá místa člověka očekávají dávno před jeho příchodem.

Hala byla plná lesku a tichého pohybu, který se nezastavoval, jen přecházel z jednoho rytmu do druhého. Kola kufrů klouzala po kameni, kroky se měnily podle povrchů, lidé se míjeli bez delšího pohledu.

Hotel voněl po leštěném dřevě, parfému a chladu klimatizace, který se mísil s teplem noci venku.

Recepční zvedla oči a krátce se usmála, naučeně vítala hosta, který se právě vrátil.

Klára neřekla nic.

Ani recepční.

Některé věci proběhnou beze slov.

Prošla halou a otevřela dveře na terasu.

Svět se změnil.

Sůl byla ostřejší, světlo měkčí. Hlasy z promenády sem přicházely po vlnách – jednou blízko, jednou vzdálené, překrývaly se a ztrácely hranice. Každý z nich patřil jinému času. Rozpadaly se do šumu vody a hudby, která se vracela ve stejných motivech, stále dokola, bez začátku a bez konce. Bez rozloučení.

Moře pod terasou dýchalo ve stejném rytmu jako před lety. Přeskupovalo se do drobných odlesků, náhle se objevujících a záhy mizejících, hledajíc paměť hladiny.

Včera. Loni.

Nebo nikdy.

U zábradlí stáli dva muži.

Jeden seděl zády k vodě.

Druhý hleděl do temnoty nad hladinou.

Ani jeden si jí nevšiml.

Klára se zastavila.

Jeden z nich čekal na ženu, která odešla.

Druhý na muže, kterým kdysi býval.

„Čekáte na někoho?“ zeptala se.

Ten bližší se pousmál.

„Myslel jsem si, že ano.“

„A přišel?“

Dlouho se díval na moře.

Hudba z promenády zesílila. Zvedla se a zase klesla, dech místa, jenž si pamatuje letní večery, i když dávno skončily. Sklenice cinkly o kov zábradlí, někde se ozval smích, který zmizel rychle v prostoru.

Klára přikývla.

Všichni lidé v Carltonu čekají na totéž.

Ne na jiného člověka.

Na okamžik, kdy se jejich život mohl vydat jinudy.

Chvíli tam ještě stála.

Pak se otočila a zamířila zpátky k promenádě.

Za zády nechala hotel, moře i oba muže.

Ohlédla se naposled.

Na terase stál jen jeden muž.

Nebo dva.

To už nedokázala říct.

Neexistují místa, kam se vracíme.

Jen verze nás samotných, které tam zůstaly čekat.