Helu překvapilo, že se Stín ještě nechystal k odchodu. Přece jen, už se schylovalo k večeru.

Vyšla z hlavní brány domu na Dvorek, jak říkali vysokému břehu nad podzemním jezerem a chvíli ho jen pozorovala. Stín byl plně pohroužený do tvoření nočních můr a děsů, které se kolem něj třepotaly a mizely kdesi ve výšce nad jejich hlavami ve skalních průrvách, kterými sem stále ještě dopadalo měkké pozdní slunce.

“Máš dnes nějaké zvláštní plány?” vyzvídala nenápadně a trochu tušila odpověď.

Jeho Dá se to tak říct jí její podezření jen potvrdilo.

“A nebudu ti tady vadit?” zeptala se a posadila se na skalku, pod níž se v hloubce leskla vodní hladina.

“Copak ty mi někdy někde vadíš, má drahá?” zasmál se a pokračoval v započaté práci.

Pohodlně se opřela a čekala. Za běžných okolností by si tohle všechno vzal nahoru do lesa a pak by zmizel někde v houstnoucí noci spolu se svými dnešními výtvory.

Dnešek ale nebyl běžný den.

Světlo se vytratilo, Strachův Palác pod zemí se rozzářil přízračnými bílými světly. Stín sám propustil poslední mnohonohý děs a natáhl k Hele ruku: “Pojďme nahoru.”

Už dlouho věděla, že když ji chce překvapit, je zbytečné se předem ptát.

Tentokrát ale nevyrazili na žádnou zvláštní výpravu. Stín ji vedl do Paláce a vzhůru po točitém schodišti, až k vysokému mostu, který vycházel ze zdobné budovy. Klenul se nad jezerem a ztrácel se ve stínech na druhé straně obrovské jeskyně, kde byl ve skále vytesaný divotvorný Lesní sál. Byla tam zatím jen několikrát. Ještě netušila, že míří právě tam, protože tenhle sál měl znovu po dvou staletích ožít plesem duchů. Stín se už rozhodl a dnes jí to chtěl oznámit. Bude mít radost.

V nejvyšším bodě mostu, oproti temnému kameni, zářil bíle prostřený stůl.

Hela se překvapeně zastavila, sotva ho uviděla. Nic se ale nemohlo měřit se Stínovým překvapením, který se zastavil také - a okamžitě vrhnul po Paláci podezřívavý pohled. Stavba mu ho oplácela stoickým klidem potemnělých oken.

Naštěstí Hela byla dostatečně zaměstnaná inspekcí zvláštní scény: na mostě skutečně stál stůl s běloskvoucím ubrusem, svíčkami a stříbrem a se dvěma židlemi právě pro ně.

“Vážně, Stíne? My dva máme opravdové rande?” zasmála se a ohlédla se po něm.

Rychle našel ztracenou rovnováhu: “Dnes je přece výročí,” usmál se, “právě rok od chvíle, co ses… mi vrátila.”

Za to si zasloužil jednu zjihlou pusu. Už proto, že nezapomněl. Pak se ale Hela otočila zpátky je stolu a zvědavě nadzdvihla jeden z poklopů: “A dokonce skutečné jídlo! Maso a zelenina. Nevidím ani jednu sušenku a žádnou konvici s čajem,” mrkla na něj pobaveně přes rameno. Stín normálně na ničem jiném nepřežíval.

“No… samozřejmě,” ošil se.

Všimla si a s úsměvem šelmy pomalu vrátila poklop na místo.

“Ty nevíš, co na těch mísách je, že ne?”

“Večeře, přirozeně,” odpověděl Strach a římsy Paláce za ním nabyly nepopiratelně škodolibých tvarů.

“Věřil bys,” pokračovala Hela konverzačním tónem, “že jsem si dodneška nebyla jistá, jestli tohle místo něco jiného než sušenky a čaj vůbec umí?”

Přes vysoké zdi domu Paláce přeběhly dotčené odlesky od vody.

“Neposadíme se radši?” zeptal se Stín odevzdaně, protože už pochopil, že ve skutečnosti nenaplánoval na dnešní večer vůbec nic. Místo něj plánovala zdivočelá architektura.

Nemuseli hnout prstem, obsluhovaly je neviditelné síly. Stříbro tiše zvonilo, z polévky stoupala libá vůně a na podnosech čekaly další chody. Jezero se pod nimi němě třpytilo. Z téhle výšky to byl trochu jiný svět, čiré kouzlo a žádné povinnosti.

“Někdo si tu zaslouží poděkování,” poznamenala Hela mezi sousty, “tohle se Paláci povedlo.”

“Předvádí se,” odpověděl podmračeně Stín a zvedl oči k samolibé fasádě na konci mostu.

“Ale jdi, chce nám jenom udělat radost,” zasmála se a natáhla se po jeho ruce, “a kromě toho, je tak trochu tvůj odraz, ne? Té společenské a civilizované části,” dodala poťouchle.

Stín sice podržel její ruku ve své, ale pohoršeně se narovnal: “Já jsem perfektně civilizovaná osoba, na to nepotřebuju zlomyslnou jámu ve skále.”

“Ty jsi starý jako civilizace sama, lásko,” sevřela Hela jeho prsty v dlani láskyplně, “to není totéž.”

Raději se rozhodl dojíst, co mu na talíři zbývalo z vývaru.

Hela se rozhlédla kolem sebe. Na klidnou hladinu jezera, na černý most vysoko nad ním, na samotný rozlehlý dům na břehu a břeh samotný, přecházející do pláže s šedým pískem. Na zdobnou bránu k Lesnímu sálu, na temnotu, v níž se ztrácely vody jezera a kde podél podzemní říčky Palác pokračoval celým labyrintem chodeb a zaprášených místností. A nakonec na Stína, který dnes namísto rozsévání strachu ve tmě seděl tady a čtvrtil poslední játrový knedlíček stříbrnou lžící.

“Stíne?”

“Hm?”

“Děkuju,” usmála se, “jsem ráda, že jsem doma.”

Paláci bylo odpuštěno.