Rosu stébel trávy zář slunce osuší,

a spřízněné duše nahlédnou do duší.

Hlučících vln příboj ostatním zachytíš,

skryj pod kapkou deště co jiní nevidí.

Když vykvétá růže trny se objeví,

korunu z nich splétá ten kdo si nevěří.

Rád by ses dotknul zářících hvězd,

po mléčné dráze nechal se svézt.

R: Tak se na měsíc,

odpálíš plout na Měsíc.

Odplout na Měsíc!

První z nás už byl tam - jedna z chvil století,

jiný se nevrátil z horského objeti.

Hvězdný prach spadne z každého z nás,

s ocasem komet zamete čas.

R: Tak se na měsíc...

MR: Inspirován duhou člověk si postaví most,

rukama co tvoří zkázu i budoucnost.

Věčná žízeň která touží ať ji uhasí,

s pokorou a vírou, s nadějí ve snářich.

Cvok na střeše vlaku, co splašeně uhání,

je lidstvo a ptám se kdy se to zastaví?

R: Tak se na měsíc...

Z: Zkoušíš ustát,

klesák, stoupák.

Na dělové kouli,

z Prášil až na Měsíc...