Když našli dopis, bylo půl osmé ráno.

Ležel na kuchyňském stole vedle hrnku od kávy a misky s meruňkami. Matka si nejdřív myslela, že je to seznam na nákup. Teprve když uviděla své jméno, začaly se jí třást ruce.

O deset minut později už před domem stála policejní auta.

„Jezdí běhat?“ ptal se policista.

Otec přikývl.

„Kam?“

„Kamkoliv. Dvacet kilometrů není problém. Vinohrady, pole, cyklostezka… Někdy až do Bo…. Má tam oblíbenou kavárnu.“

A tak se rozjelo pátrání.

Modrá světla blikala mezi řádky vinné révy. Policejní auta křižovala úzké cesty, kde normálně jezdili jen vinaři a cyklisté. Na cyklostezce na ně lidé pokřikovali, ať jedou pryč a neničí cestu.

Nikdo netušil, že hledaná žena je právě o pár kilometrů dál.

Šla rychlým krokem s malým běžeckým batohem na zádech.

Vypadala jako každý jiný člověk na ranním tréninku.

Ještě před hodinou byla rozhodnutá zemřít.

Před týdnem jí muž, kterému věřila víc než komukoliv jinému, oznámil, že končí. Dlužil jí peníze. Spoustu peněz. Slíbil společný byt, společnou budoucnost, společné stáří.

A ona v tom žila jako v příběhu, který se jí konečně začíná naplňovat. Stačilo jen vydržet poslední kapitoly.

Jenže on ho uprostřed věty zavřel.

Místo toho jí řekl, že si má klidně skočit pod vlak.

A ona šla.

Ne proto, že by chtěla zemřít.

Spíš proto, že už nevěděla, jak dál žít.

Když dorazila k trati, sedla si do trávy.

Koleje se leskly v ranním slunci.

Někde v dálce zahoukal vlak.

A chvíli to vypadalo, že se nic nepohne.

Pak si uvědomila jednu směšnou věc.

Nesnášela krev.

Nikdy nesnesla pohled na ni. Od dětství omdlévala při odběrech.

Seděla tam dlouho, dokud se ten příběh v její hlavě nezačal drolit. Ne najednou, spíš po kouscích, které už k sobě nepasovaly.

Pak vstala.

A odešla.

Našli ji o hodinu později na polní cestě.

Nepokoušela se utéct.

Jen kráčela dál.

Když ji posadili do sanitky, byla unavená tak, jak ještě nikdy v životě nebyla.

Vedle ní seděla záchranářka.

Chvíli mlčela.

Pak řekla:

„Včera jsme vezli patnáctiletého kluka.“

Žena se na ni podívala.

„Podřezal si zápěstí. Kvůli šikaně.“

„A?“

„Žije.“

Záchranářka se usmála.

„Řval na nás, že nás nenávidí. Že jsme ho zachránili.“

Chvíli bylo ticho.

„Dneska už prý nadává sestřičkám, že nemocniční jídlo stojí za nic.“

Žena poprvé za celý den slabě vydechla.

„Takže bude v pořádku?“

„Jo.“

Sanitka projížděla krajinou mezi vinohrady.

„A vy?“ zeptala se záchranářka.

Žena se podívala z okna.

⸻

Někde za kopcem byla její oblíbená kavárna.

⸻

Chvíli to bylo jen to okno a krajina, která ubíhala, aniž by něco vysvětlovala.

„Nevím,“ řekla.

„To nevadí.“

Záchranářka pokrčila rameny.

„Na dnešek stačí, že jste tady.“