Po ženě nezůstaly v písku žádné stopy.

Vítr srovnal pláž do hladka, moře pod schody hotelu Carlton se pomalu převalovalo a vracelo, těžké, temné a neklidně klidné zároveň. Stejné a přitom pokaždé jiné.

Z promenády doléhala hudba, roztrhaná večerem a vzdáleností, nesená teplým vzduchem nasyceným solí, alkoholem a sladkými parfémovými stopami, které ulpívaly na kůži i ve vlasech a zůstávaly tam déle než samotná noc.

Muž se vrátil na terasu a opřel se o zábradlí. Cigareta mu mezi prsty pomalu dohořívala, popel se drolil do tmy pod ním.

Nevšiml si okamžiku, kdy se vedle něj objevil ten druhý.

Jen tam byl.

Díval se na moře, které se neustále vracelo k sobě, bez začátku a bez konce.

„Tady to máte rád?“ zaznělo po chvíli.

Muž se pousmál, pohled stále v temné hladině, kde se lámala světla z pobřeží.

„Nevím,“ řekl. „Ještě jsem tu nebyl.“

Ta věta zůstala viset mezi nimi, lehká a přesná, a pomalu se rozpustila v kouři i ve slaném vzduchu.

Muž vedle něj dokouřil cigaretu, típl ji o zábradlí a zamířil ke dveřím hotelu.

Zastavil se na prahu, kde se světlo z haly dotýkalo noci, a na okamžik v něm problesklo zaváhání, sotva patrný pohyb, který se nedal pojmenovat.

Pak zmizel uvnitř.

Dveře se zavřely.

Na terase zůstal jen šum moře a vzdálená hudba z promenády, která se znovu a znovu houpala v nepravidelných vlnách mezi palmami a světly barů.

Muž chvíli stál sám.

Pak si zapálil další cigaretu.

Zvedl oči ke sklu hotelu.

V odrazu uviděl, že vedle něj někdo stojí.

Nevěděl, jestli přišel nebo se vrátil.