Hotel stál tak blízko moře, že v noci voda olizovala spodní schody a ráno byly zábradlí i květináče ulepené solí. Nikdo už nevěděl, jestli je ještě sezóna, nebo už dávno po ní. Ve vstupní hale hrála pořád tatáž hudba, trochu moc nahlas, trochu zastřeně, jako by přicházela zpod vody.

Recepční měla stříbrné stíny na víčkách i ve tři ráno. Nezvedala oči od televizoru bez zvuku. Jen posouvala lidem klíče po pultu. Ti vypadali, že sem přijeli něco zapomenout, ne prožít.

Na pláži ležela bílá plastová lehátka obrácená nohama vzhůru, připomínající mrtvý hmyz.

Večer se tam scházeli hosté hotelu. Nikdo se moc nepředstavoval. Seděli v kruhu kolem malého baru osvětleného modrým neonem a pili příliš sladké koktejly. Moře bylo černé a hladké, s leskem vinylové desky.

Jedna žena tančila sama.

Ne krásně. Ne smutně. Spíš vytrvale.

Vítr jí lepil šaty na nohy a ona se pohybovala, s jistotou něžnosti, jako by poslouchala něco staršího než hudbu kolem. Muž od vedlejšího stolku ji pozoroval každou noc, ale nikdy k ní nepřišel. Jen kouřil jednu cigaretu za druhou a občas se podíval k hotelovým oknům, kde se v jednotlivých pokojích rozsvěcela a zhasínala teplá světla s cizími životy.

Pátou noc vypadl proud.

Hudba utichla uprostřed refrénu. Neon zablikal a moře náhle znělo mnohem hlasitěji, skoro nepřátelsky. Hosté začali nervózně mluvit, někdo se smál příliš hlasitě.

Jen ta žena nepřestala tančit.

Ve tmě se zdála téměř průsvitná. Bosé nohy v mokrém písku. Pomalé pohyby ramen. Pokračovala za všechny ostatní, protože někdo musel.

A muž od vedlejšího stolku si tehdy poprvé uvědomil, že ji možná vůbec nezná z hotelu.

Možná tam byla dávno před ním. Před recepcí, před barem, před tím popraskaným bazénem i před tím unaveným hotelem.

Možná tančila pokaždé, když někde došla hudba.

Ráno našli pláž prázdnou.

Vítr převracel lehátka a personál skládal slunečníky, rituál úplně obyčejného dne s kompromisy. Recepční znovu pustila hudbu. Tichou, vzdálenou. Bazén měl barvu vybledlých pohlednic.

Muž se zeptal na tu ženu.

Recepční chvíli mlčela, pak jen pokrčila rameny.

„Někteří hosté se vrací,“ řekla.

Až odpoledne ji uviděl znovu.

Seděla sama na konci mola. Ve dne působila mnohem starší. Tenká ramena, ruce s modrými žilkami, šedé vlasy rozfoukané větrem. Obyčejná stará žena v příliš lehkých šatech.

Vůbec nepřipomínala někoho, kdo v noci tančí.

Posadil se vedle ní. Dlouho oba mlčeli.

„Na koho čekáte?“ zeptal se nakonec.

Usmála se, ale jen trochu.

„Na nikoho. Už dávno ne.“

Moře pod nimi líně naráželo do pilířů mola.

„Tak proč se sem vracíte?“

Žena zavřela oči. Snad ji unavovala už samotná odpověď.

„Protože člověk nikdy nepřestane hledat to, co ho zničilo.“

Pak vstala a pomalu kráčela zpátky k hotelu.

A muž si poprvé všiml, že za ní v písku nezůstávají stopy.