Hotel Carlton I

Na promenádě seděli lidé, kteří vypadali, že se jim nikdy nic zlého nestalo. Bílé ubrusy se vzdouvaly od moře, sklenice cinkaly ledem a ženy si přidržovaly klobouky, součást nekonečného filmu o létě.

Hotel Carlton stál naproti zálivu s důstojností starého herce, který už dávno není krásný, ale pořád ví, jak se má tvářit.

Marek seděl na betonové zídce a kouřil jednu cigaretu za druhou. Vedle něj ležela igelitka z místního supermarketu. Dvě plechovky piva, broskve a levný fotoaparát.

Z plážového baru sem doléhala hudba.

„World… the price of love is loss of innocence…“

Nejdřív si myslel, že ho ta písnička štve. Pak zjistil, že ho ničí.

Bylo mu třicet osm a přijel do Cannes s ženskou, která ho už měsíc nemilovala. Jen to oba oddalovali, protože měli zaplacený apartmán a kdysi dávno spolu bývali šťastní lidé.

Lenka ještě spala. Nebo předstírala spánek.

Včera v noci se pohádali kvůli úplné hlouposti. Kvůli mokrým plavkám pohozeným v koupelně. Jenže člověk nezačne křičet kvůli plavkám. Křičí kvůli všemu, co se léta nevešlo do jedné věty.

Moře bylo ráno skoro černé. Motorové čluny rozřezávaly hladinu jako nůž starou fotografii.

Marek zvedl fotoaparát a namířil ho na hotel. V hledáčku vypadal dokonale. Kdyby někdo tu fotku našel za dvacet let, myslel by si, že tam byl šťastný.

To ho vyděsilo.

Kolik falešných vzpomínek si člověk vyrábí jen tím, že zmáčkne spoušť?

Vedle něj se posadila stará žena v béžovém kostýmu. Voněla pudrem a mořskou solí. Chvíli mlčela a dívala se před sebe.

„Tohle město umí dobře lhát,“ řekla nakonec francouzsky.

Marek se pousmál.

„Prosím?“

Přešla do pomalé angličtiny.

„Všechno tu vypadá dražší, krásnější… a důležitější, než to opravdu je.“

Pak ukázala na hotel.

„Tam jsem byla v roce šedesát osm s mužem, kterého jsem velmi milovala.“

Marek čekal pointu.

„A?“ zeptal se.

Stařena pokrčila rameny.

„Nic. O dva roky později utekl s mojí sestrou.“

Zasmála se krátkým suchým smíchem, který už dávno nikoho neobviňoval.

Hudba z baru zesílila.

„…the price of love…“

Žena vstala, oprášila si sukni a dodala:

„Ale víte co je zvláštní? Když si na něj dnes vzpomenu… stejně nejvíc vidím to světlo tady. Tu vodu. Ten hotel. Ne jeho.“

Pak odešla pomalu podél promenády mezi turisty, jako někdo, kdo už pochopil něco důležitého, ale nemá potřebu to vysvětlovat.

Marek zůstal sedět.

A najednou měl pocit, že celé lidské neštěstí možná nespočívá v tom, že láska končí.

Ale že kulisy zůstávají.