Minulý týden jsem měla domluvenú pedikérku. Je to postarší paní, šikovná jak málokdo. Dojede až do domu, spraví paty, nehty a k temu přiveze aj pár historek. Pravda, některé si trochu přikrášlí, ale kdo by jí to měl za zlé. Tentokrát vytáhla jednu takovú, že sa o ňu musím podělit.

„To sa stalo mojí tetce,“ začala a škrabala mi přitom patu tak usilovně, až jsem měla pocit, že sa prokope do Austrálie.

Tetka sa jedného rána chystala na kole do místního kvelbu. Už zamykala branku, když si všimla chlapa, kerý sa motal kolem baráku.

„Vrah prostě,“ zhodnotila ho pedikérka.

Chlap měl divný kukuč a ptal sa po Pavlovi, tetčiném vnukovi.

„Není tu. Je doma v Hodoníně,“ odpověděla mu.

Chlap sa otočil na obrtlíku a zmizel.

Tetka temu nevěnovala pozornost. Dojela do obchodu, nakúpila rohlíky, mléko, salám a cosi na nedělu. Když sa vrátila, položila tašku v předsíni a šla sa převléct.

Vtom si všimla, že dveřmi Pavlového pokoja proběhl stín.

„Pavlé?“

Nic.

„Pavlé, ty si tady?“

Zas nic.

Tož sa rozčilila. Kdo by sa nerozčilil. Člověk sa ptá a odpovědi nikde. Vyrazila do pokoja.

Tam stál ten ranní chlap.

„Co tu děláte?!“

Chlap sa ani nezarazil.

„Já su s Pavlem domluvený. Znám ho ze školy. Došel sem normálně zadem přes humna.“

Mlel a mlel. Až si tetka všimla, že má nachystaný raneček s cennostma.

„Zloděééééj! Pomóóc!“

Chlap do ní strčil a vystřelil ven.

Sebú vzal peněženku z předsíně aj tašku s nákupem.

Tetka za ním řvala jak siréna. Uslyšel ju súsed, kerý zrovna nakládal děcka do auta, aby ich odvezl do školky.

Děcka nechal děckama a hnal sa za zlodějem.

U rybníka lump vytáhl nůž.

Súsed radši cúvl a chlap zmizel mezi sklepama.

Za půl hodiny přijela policie.

Podle pedikérky osm aut.

Podle zdravého rozumu pět.

Maximálně šest.

Přijel aj pes.

Celé dopoledne hledali stopu. Jenže pes pokaždé doběhl k súsedovi za humna a tam sa začal točit dokola jak kača v čepici.

Nakonec policajti usoudili, že pachatel zmizel.

Naskákali do aut a odjeli.

Tetka zůstala doma s Pavlem, kerý mezitím dorazil z Hodonína.

„Toho znám,“ řekl po popisu pachatele. „Chodili sme spolu do školy. Ale neviděl sem ho dvacet roků. Hňup blbý.“

Pak šel zkontrolovat humna a pozamykat všecko, co sa dalo.

Tetka byla celá rozhozená. Rozhodla sa převléct.

Vešla do ložnice a zarazila sa.

Postel byla zvalchovaná jak po třídenním zápase řeckořímském.

Peřiny vzhůru nohama.

Polštáře na zemi.

„Tož su blbá nebo mladá?“ zamumlala.

Začala ustýlat.

Nabrala do ruky duchnu.

A zůstala stát jak Lotova žena.

Pod peřinú ležel ten chlap.

Normálně v její posteli.

Jak na dovolené.

Enom nohy mu čúhaly.

„Pomóóc…“ vydechla tetka tak slabě, že by ju nepřehlušil ani komár.

Pak sa svalila přímo do duchen.

Lump vyskočil, přeskočil ju a mazal zase přes humna.

Jenže tentokrát tam byl Pavel.

Poznal ho okamžitě.

Jednú ranú ho poslal k zemi.

Pak zavolal policii.

Zase dojelo několik aut.

Kolik přesně, to už sa prameny rozcházajú.

Každopádně tentokrát ho odvezli.

Chlap sa přiznal, že bere pervitin, neví z keré do keré a že Pavla měl ve škole rád.

Dokonce přiznal aj to, že mu loni ukradl ze šopy drahé rybářské pruty.

Tož všecko dobře dopadlo.

Nikomu sa nic nestalo.

Enom policajti přišli trochu o renomé.

Od té doby totiž na výslechy k tetce jezdili už enom jedním autem. A večer.

Potichu.

Aby po dědině nebyl slyšet ten škodolibý hovoranský smích.