“Kousek odtud je tůňka a u ní žije víla. Moje sousedka. Jmenuje se Amálie-”

“Já mám kamarádku Amálku,” zamumlala Lucka.

“-a má spoustu nápadů,” pokračoval vodník bez komentáře, protože to poslední, do čeho se mu chtělo, byla úvaha o tom, kde teď asi holčička jménem Amálka je. “Jednoho dne si usmyslela, že by chtěla zvířecího kamaráda. Bylo jaro a že přišla za mnou, našli jsme spolu malé opuštěné vydří mládě-”

“Umřela mu maminka?” zašeptala Anežka.

Zaváhal, ale nakonec přikývl: “Někdy se to stane.”

Anežka zabořila obličej do jeho rukávu, ale neřekla nic.

“Tak tedy tu malou vydrušku vzala k sobě do tůní,” pokračoval Hannes ve vyprávění, “a starala se o ni, jak nejlépe uměla. Pomáhala jí lovit rybky. Hrála si s ní celý den. Z proutků jí spletla hnízdo, kde mohla spát a sama spala vedle ní. Ale vydrušce bylo v hnízdě chladno - tak potom spávaly spolu.

Když malá vydra plavala ve vodě, všimla si víla, že se jí v kožiše drží bublinky vzduchu. Jenže naše Amálie nikdy nevěří na jednoduchá vysvětlení, má radši kouzla. A tak její vydruška měla v kožichu stříbrné groše místo bublin. Jenom pořád nerozuměla tomu, kam mizí, když vydra vypluje na hladinu.”

Děti se zachichotaly. Na co by vydře byly peníze?

“To se ví, že jsem jí to rozmlouval,” usmál se vodník, “kdo to kdy slyšel, aby vydra plavala se stříbrem? Jenže jednou ty dvě takhle dováděly ve vodě a vydruška na vílu zčistajasna promluvila lidským hlasem a řekla: Pojď, ukážu ti, odkud to stříbro je. A ponořila se do hloubky, do mnohem větší hlubiny, než Amáliina tůňka má. Plavaly spolu dlouho vodou, až se ve tmě něco začalo blýskat a zářit. Před vílou stál stříbrný vydří zámek. Měl vysoké věže a velkou bránu a celý byl tichý, jenom svítil jako měsíční světlo.

Můžeš si odsud vzít, co ti přijde nejcennější, řekla Amálii vydruška. Jeden poklad za to, že ses se mnou rozdělila o všechno, co jsi měla a ještě jsi věřila mým kouzlům.

Víla procházela zámkem a byla jako u vytržení. Mohla si vybírat ze šperků - náhrdelníků, korun a prstenů. Byly tu celé truhly lesklých mincí a vzácné látky, ve kterých by mohla tančit i sto let. A knihovny s knihami plnými čar a kouzel. A nejrůznější klenoty z cizích zemí až z druhého konce světa. Amálie si to všechno prohlédla a pak se zeptala vydrušky: Opravdu smím odnést jednu, tu nejcennější věc? A vydra přikývla. Amálie se zasmála a zvedla vydrušku v náručí: Potom si odnesu stejně tebe, řekla jí, protože tebe mám ráda.

A sotva to dořekla, zmizel zámek, zmizela hlubina. Už zase spolu byly jen na písčitém dně víliny tůně a mohly se vyhřívat ve sluníčku, které až na to dno dosahovalo.

Tak tam spolu strávily ještě dlouhou řadu dní. Ale víly a vydry potřebují od života přece jen něco jiného. Vydruška vyrostla a tůň už jí byla malá. Musela se vydat do světa. Víla s ní nemohla jít - víly mají na starosti svůj kout světa a nemůžou ho jen tak opustit. A tak se spolu ty dvě musely rozloučit.”

“To je smutná pohádka,” zamračila se Lucka.

“Ale není,” zavrtěl Hannes hlavou, “vydra něco Amálii nechala na památku. Od té doby má i ona ve vlasech stříbrné groše vždycky, když se ponoří pod vodu. Tenhle dárek od vydrušky už jí zůstal napořád.”