Tady je místo
krajina tmavne v černicích
Déšť už přešel, ale zem byla pořád nasáklá a černá. U potoka rostly jívy, větve se skláněly těsně nad hladinu a ve stojaté vodě se držela pěna barvy popela. Někde z kopce se ozývalo zvonění. Nejdřív jen slabé cinknutí – prst rozeznívající okraj sklenice - potom těžší údery zvonu. Cink cink. Bim bam. Večer svolával lidi do kostela.
Šla pomalu mezi zahradami a vinicemi. V řadách malých domků už se rozsvěcela okna, psi štěkali za plaňkami a z mokré hlíny táhl pach listí a starého dřeva. Jeden soused se nakláněl přes plot, oči rozšířené do šera. Chtěl něco říct, ale neřekl nic. Jen rukou odstrčil větev vinné révy a zůstal stát v teplé noci. Podle štěkotu psa poznáš klec souseda.
Opřela se o starý žebřík s třemi vylomenými příčkami. Zaskřípal. Přitiskla čelo ke studenému dřevu a chvíli jen poslouchala. Šeptání lidí, kroky po cestě, vzdálený zpěv chóru. Ve vzduchu létalo chmýří pampelišek a lepilo se na kopřivy podél příkopu.
Uvnitř už seděli téměř všichni. Lavice vrzaly, ženy skláněly hlavy, někdo zakašlal. V nachové tmě zpovědnice se ozýval tlumený hlas kněze. Tudy, pane, je to blíž k vyslechnutí, řekl kdosi u dveří.
Vešla dovnitř až nakonec. Našla prázdnou židli u stěny, ale neposadila se. Jen se na ni dívala. Zůstával v ní zvláštní rmut ticha - po někom, kdo ještě před chvílí seděl na svém místě a náhle zmizel.
Zvony znovu udeřily.
A ona měla pocit, že sem vlastně přišla jen kvůli tomu jedinému: aby někdo konečně řekl, že tady je místo. Pane. Tady.
@Jarrda: Má to hezký poetický nádech. Smutně hedvábně melancholický. Děkuji, Jarrdo. Moc.. |
@Gora: Možná souvislost s posledním textem? Hledáním někoho, něčeho, pocitem osamění, obrázky "staroby... Atmosféricky možná ano...s posledním textem...a pocity popisuješ velmi přesně.. a možná i pocit jakého "nezařazení" nebo " touhy se někam možná zařadit", ale s pocitem jisté výhrady..:-) |
Možná souvislost s posledním textem? Hledáním někoho, něčeho, pocitem osamění, obrázky "staroby" věcí i lidí... opět se mi líbí - ať je to zážitek nebo ne, dobrý vhled do všeho, o čem píšeš, musím ocenit. |
@Květoň Zahájský: Pravda, zkoušel jsem, jak uspěju s nářečím, ale šance byla pramalá. Moravská slováčtina je neje... Tož my jsme takoví průhlednější, pravda. |
@mylenka: Kostel má svoji atmosferu a vždy tam najdeš místo. V parném dnu i chládek.... přesto jdu za svým... Napsala jsi to moc hezky. Dekuju.🌞 |
@deli: Na Písmáku mi tě vždycky dávala za vzor avox "podívej se na Květoně, jak to má vždycky pěkn... Pravda, zkoušel jsem, jak uspěju s nářečím, ale šance byla pramalá. Moravská slováčtina je nejen zvukomalebný, ale i snadno čitelný jazyk. Navíc jej díky Galuškovi znají i Pražáci. Oproti tomu psaná hanáčtina si v počtu diakritických znamének nezadá s vietnamštinou, pročež je podobně, jako ta vietnamština, srozumitelná i rodilým Hanákům. Prostě – čte se to blbě. |
Kostel má svoji atmosferu a vždy tam najdeš místo. V parném dnu i chládek.... přesto jdu za svými raději do lesa...vánek, nebe, stromy, mraky, zpěv ptáků. |
@Lída: Umíš slovy zachytit atmosféru okamžiku tak, že při čtení prožívám pocity tvé postavy Moc mě to těší, Lidy..:-) Děkuji. |
@Philogyny: Mám moc ráda staré kostely. Na lavicích bývaly štítky se jmény...Maminka pocházela z Tiché, měl... Děkuji za krásný milý komentář, to je až minipovídka. A jsem velmi ráda, že ti tento krátký text otevřel paměť k něčemu dávnému a vlastně jsi mi nabídla svůj obraz ke shlédnutí. Děkuji moc za něj., Takové drobnosti, jména na lavicích, králík na schodech, lidé kolem kostelíku - dělají z míst něco živého nebo jako když otevřeš starou skříň. U nás lavice nemají jména, zejména babky mají podsedáky, o které se během mše dohadují. To je taky pro drobnohledné psaní krásný materál. Ještě jednou moc děkuju..:-) |
@Květoň Zahájský: Já na ty kostelní historky moc nedám, však mě znáš, ale kdybych tam šel s tebou, tak to, co ty, ... Na Písmáku mi tě vždycky dávala za vzor avox "podívej se na Květoně, jak to má vždycky pěkně zesumírované, bez chyb". Tvoje kultivované psaní, které mám ráda pro sarkasmus a ironii těší nejen mě. A máme společné "to dívání se na svůj kraj ne přímo čistě folklorně, ale s jistou příměsí dostatečné pokory i s kulišáctvím", vzpomínám na tvé historky v hanáčtině.:- ) Děkuju moc! |
@Benetka: Ach Pane! To je až božské jak umíš psát! Su moc ščasný že sem Ťa tu objevil... Jej, tolik chvály, to se až rdím. Děkuju moc, jsem ráda, když to někomu přinese aspoň kousek "něčeho" dobrého, ba je dokonce šťastný..:-) |
Umíš slovy zachytit atmosféru okamžiku tak, že při čtení prožívám pocity tvé postavy |
Mám moc ráda staré kostely. Na lavicích bývaly štítky se jmény...Maminka pocházela z Tiché, měli tam dřevěný bez jediného hřebíku. Bydleli hned vedle ve škole, děda učil. A jejich králík útěkář se tam pravidelně vyhříval na schodech. Pan farář se mračil. Když už byla hodně nemocná, tak jsem otevřela noťas s kostelíkem a všemi lidmi okolo něj. Vyhořel od blesku do základů. To nechtěla slyšet ani vidět. Ale pamatovala si snad všechna jména a vykládala mi příběhy. Tyhle chvilky jsem měla moc ráda. Zůstal mi v hlavě, tak píšu. |
Já na ty kostelní historky moc nedám, však mě znáš, ale kdybych tam šel s tebou, tak to, co ty, v životě neuvidím ani s novýma brýlema. Vždycky jsem si myslel, že jenom fejetonisti mají ten dar, vidět věci, na které se všichni dívají, ale nikdo je nevidí. Máš ten dar. A nedělej že ne. |
Ach Pane! To je až božské jak umíš psát! Su moc ščasný že sem Ťa tu objevil... |
Ano, prosím. ⭐️ na pár řádcích je to syrový, tíživý, mezera v životě mezi předtím a co bude dál. Tak mi to přijde :) |
Komentáře