V posledních letech kolem řeky nebyl klid. To se dělo i dřív, smrt se na březích převalovala odjakživa - někdy tichá a domácí, často hlučná a plná křiku. Vodníkovi bylo jedno proč. A u hořících chalup nesešlo na důvodech války moc ani lidem.

Teď se zase křičelo. Hannes seděl v koruně stromu na břehu a pozoroval narudlou záři tam, kde do dnešního dne stála vesnice. Až sem bylo cítit spáleninu. Rozčileně si zapálil dýmku. Znovu přijeli po jeho vodě, věděl to moc dobře. Každá nástraha, kterou jim řeka kladla do cesty, je dokázala jen chvíli zdržet. Nesešlo na tom, kolik písečných mělčin přehradilo tok nebo jak moc mělká do široka rozlitá řeka byla. Některé lodě ztroskotaly, na některé útočili místní ze břehu, ale většina dál proplouvala krajinou a přivážela smrt.  

Jakmile se dostali, kam chtěli, následovalo tohle: křik a pak noční záře. Po ní puch. Byl na světě stovky let a vypálených dvorů už viděl hodně. Byla to lidská věc, obvykle by s ní čas neztrácel. Jenže se to kupilo a krajina na březích umírala spolu se svými obyvateli… Toho si ani duch řeky nemohl nevšímat. Nebyla to jen masa valící se korytem. Labské písky hluboko pod lidskýma nohama zadržovaly prameny a podzemní hladinu, která vodníkovi patřila stejně, jako tekoucí řeka. Lidé odjakživa žili a umírali na jeho vodě.

Když přijeli poprvé, byl zrovna dál po proudu, až u Litoměřic. Ne náhodou - bylo po deštích v horách a z Ohře se do Labe hnala vodní spousta, která si žádala jeho pozornost. Ne, žádná skutečná povodeň. Jen dost na to, aby proudy zesílily - a s trochou představivosti se v nich dala zahnat nuda ledasjak. Zvlášť ve dvou.

Tehdy na soutoku strávil s Jakubem pár veselých dní. Oherský vodník ho vždycky hostil rád - zato se s ním nerad loučil.

“Řeka utíká, ale neuteče,” říkal Jakub, a přestože jindy ho tím rozčiloval, tentokrát se labský vodník nechal rád stáhnout zpátky k němu. Do proudu nebo do peřin, jak to zrovna přišlo. Vždyť to byla pravda. Nic moc zajímavého se v poříčí zrovna nedělo.

To platilo do chvíle, kdy se na hladině objevily první prámy. Hannes o nich nevěděl, dokud nebyly na dohled - vždyť prámy pluly po řece pořád, Labe bylo jednou velkou obchodní stezkou. Až z břehů bylo patrné, že tyhle lodě nevezou běžný náklad. Cizí vojáci, cizí řeč. Severská. A šeptandou se rychle šířily zprávy o prvních vypálených vesnicích.

Jakubovi to nedělalo starosti, jen pokrčil rameny: “Vždyť už válčí kolik let. Co na tom záleží.”

Ale labský vodník jen stěží zahnal zlou předtuchu. Pak už se domů vrátil rychle, v Ohři už ho nemohlo nic udržet.

Potáhl z dýmky a vydechl štiplavý kouř. Ani vůně tabáku ale nemohla zahnat to, co se už šířilo vzduchem a co ještě přijde.

“Strýčku! Strýčku, pomoz nám!”

Natolik se ztratil v myšlenkách, že se toho vysokého hlásku lekl. Pod vrbou stály dvě zadýchané osůbky a umouněné obličeje zvedaly vzhůru - mezi větvemi hledaly známou tvář.

“Co tu děláte? Proč jste běžely sem?”  seskočil k nim vodník rychle. Vždyť zvon ohlašující nájezdníky byl slyšet zdaleka - copak vesničané neutekli?

Holčičky, jedna desetiletá, druhá sotva pětiletá, se třásly.

“My byly na potoce…” vzlykala ta starší, “pásly jsme husy…”

Takže to za ostatními nestihly. Nebo se bály přiblížit se k vesnici, pomyslel si vodník.

“Sem nás hnal strach… schovej nás, strýčku!”

Jestli mu to není podobné, Strachovi, uvažoval vodník. Ale co s dětmi? Znali ho, jeho se nikdy nebály - hrůza dnes přišla od mola.

“Do vody vás schovat nemůžu,” řekl váhavě, jenže na váhání nebyl čas. Klekl si tedy k nim a chytil vyděšené děti za ruce: “Schovám vás kouzlem. Bude to jako spánek. Na nic se neptejte, probudíte se až v bezpečí.”

Děvčátka neodporovala, neměla na výběr. Švédi se tu mohli zjevit každou chvíli, určitě budou pročesávat okolí a hledat, co nebo koho by kde ukořistili.

Hannes dvakrát tleskl do dlaní.

Vodnická kouzla nejsou okázalá.

Namísto dětí na vlhké hlíně ležely dvě lesklé říční perličky.

Vodník je posbíral, strčil do kapsy kabátu a jako ryba zmizel pod hladinou dřív, než se ke břehu mohli dostat cizí vojáci s nenechavýma rukama.

Na říčním dně se ale přece jen na chvíli zastavil. Smrtelné příběhy bylo slyšet nahoře, ale u dna proud zpíval stále stejně.

Chyběly mu dny, které měl celé jen pro tuhle melodii.

Zlatý pstruh sebou mrskl a nebývalou rychlostí se hnal vodou.

V hloubi tůně pod břehem jsou široké kruhové dveře. Kruhové proto, že je snazší tak jimi proplavat. Kryje je hustý závoj stonků stolístku. Pstruh se prosmýkl mezi nimi do prostorné podvodní světnice. Bylo tu příšeří, jediné světlo sem dopadalo z vedlejší komory, ve které vodník obvykle spával a kde okno nad stolem propouštělo dovnitř  kalné světlo zvenčí. Hannes se tu ale tentokrát nezdržoval. Proměnil se a vyběhl úzké schody do suché kuchyně v horní části říčního domku. Obě perly pak položil na dřevěnou desku stolu, zvedl ruku a - a zase ji spustil k boku. Domek byl skrytý před očima smrtelníků, člověk by ho našel jen stěží. Bylo to bezpečné útočiště, o to nebylo třeba mít obavy. A přesto mu něco dělalo starosti.

Vodník nechal perly ležet a místo toho rozdělal oheň v kamnech. Ve staré peci zapraskalo a brzy už plotna sálala dost na to, aby mohl postavit na čaj. O plechové dno hrnce tiše zabubnovaly sušené šípky a snesla se na ně hrst bylinek, vzápětí zalitá pramenitou vodou ze džbánu. Hannes se opřel o stůl a zamyšleně pozoroval, jak se čirá tekutina zvolna barví svými přísadami. Pod pláty pableskovaly plameny, voda pomalu zapomínala, čím ještě nedávno byla, a stávala se něčím docela novým, cizím světu chladných pramínků.

Konečně čaj klokotal.

Vodník si naučeným pohybem omotal kolem rukou utěrky, zelené vodnické kůži teplo ohně moc nesvědčí, a přenesl čaj na stůl. Nemohl se tak už vyhnout pohledu na nehybné lesklé perličky. Pořád ještě tu čekaly na jeho rozhodnutí.

Kdyby je hodil do hlubiny, nestalo by se vlastně nic.

Někde mají rodinu.

Možná.

Taky jsou možná už všichni mrtví - copak za tamtěmi nezůstavalo mrtvol dost…

Pak by byly samy.

Z hrnce se zatím ještě kouřilo, pára plnila kuchyni vůní bylin. Za okny se brzy začne smrákat.

Venku je nic dobrého nečeká. Bylo by milosrdnější je utopit.

Opíral se rukama o dubovou desku a ani si nevšiml, jak mu na nich povyrostly drápy, jindy skryté v podobě dovedných rukou.  Starý instinkt.

Co je mi po tom, co bude se dvěma sirotami?

Jenže ty dvě měly jména. Anežka a Lucie. Pamatoval si to, jako si pamatoval desítky jiných jmen a tváří, které chodívaly k vodě a s dětskou důvěrou v kouzla zdravily vodníka jako souseda.

Za několik málo let se z toho stane vzpomínka na dětství na písčině. Tušení síly řeky. Povídačka pro vlastní děti.

Hannes před sebe postavil tři hrnečky, nalil a mávl rukou.

Na kraji stolu seděla dvě děvčátka s bosýma nohama a choulila se jedna k druhé.

Už se nadobro setmělo. Děti se umyly a teď posedávaly u kamen zabalené do příliš velkých svetrů (Hannes měl právě dva, zrovna tolik, kolik jich teď bylo třeba) a oždibovaly na talíři uzenou rybu a sýr. Vodník znovu kouřil dýmku a sám nejedl. Duchům to není třeba, zato lidé toho spořádají dost. Mouky už byl v kraji nedostatek.

Starší Anežka vybírala sestře kůstky z masa. Samotné se jí jedlo těžko, krk měla stažený otázkami, které se bála položit. Jistěže vodníka znaly, všechny děti ho znaly. Někdy u řeky byl a někdy ne, to nikdy nevěděly předem. Ale pokud ano, sedával ve stínu, vyřezával jim píšťalky a dával na ně pozor, aby se nikdo nedostal moc do hloubky. Občas, když měl opravdu dobrou náladu, vyprávěl jim pohádky o bytostech, které znaly a přece neznaly, protože příběhy jejich matek a babiček líčily noční tvory a lesní obyvatele docela jinak.  Anežka si, tak jako ostatní, přála aspoň některé z nich potkat…

Teď jí to připadalo nemožně dávno.

Zato to přání, uvědomovala si studeně, by se jí ve vodnické kuchyni mohlo splnit až moc snadno.

Kde je asi máma?

A kde bratr?

Děvče k sobě přitáhlo blíž malou sestru. Lucka popotáhla, ale dál žvýkala. Měla hrozný hlad.

“Strýčku…” Anežka si přece jen dodala odvahy. “Kde jsou naši?”

“Nejspíš někde v lese,” pokrčil vodník rameny, ale neusmál se. Když se usmíval, zdál se jí mladší než teď.

Přitáhla si kolena k bradě: “Půjdeme je najít.”

Hannes vstal: “Půjdete spát. Najdeme je zítra.”

Než se děti ale stihly posbírat z lavice, kdosi zaklepal na vstupní dveře. Trhli sebou všichni tři.

Elvíra! uvědomil si vodník zděšeně na poslední chvíli. Sám ji pozval - a pak na ni zapomněl. Rusalka nikdy nečekala na pozvání.

Vešla do kuchyně, měsíc za jí zaleskl na dlouhých stříbrných vlasech, z nichž vždycky drobně kapalo. Z tmavé tváře vyhlížely zvídavé černé oči.

“Čekala jsem tě u vody,” usmála se nejistě a přelétla pohledem místnost. Hrnky na stole, roztopená kamna, odložený talíř… Perličky na lavici. “Měl jsi společnost?”

“Ne, já -” vydechl Hannes, “jen mě něco zdrželo. Promiň. Můžeme jít.”

Chytil ji za ruku, ale rusalka jen zavrtěla hlavou: “Jestli ti to nevadí, zůstaňme dneska tady. Byl to hrozný den.”

“Vážila jsi sem cestu-”

“Za tebou.”

Hannes se donutil k úsměvu. Takže to nebude večer. Zůstane do rána. A děti, které by se měly vyspat v teplé posteli, budou namísto toho chycené v nevědomí kouzla. Rusalce se je ukázat neodhodlal.

“Tak pojďme dolů,” kapituloval nakonec.

Poznala, že byl duchem napůl nepřítomný, dokonce i když se snažil, aby to znát nebylo. Elvíra pro to snad měla vyvinutý nějaký šestý smysl. Dnes ho zachránilo jen to, že sama měla dneška plnou hlavu.

Stočila se k němu jako kočka, stříbřitá deka, těžká a hřejivá i tady pod vodou, obepínala štíhlé rusalčí tělo. Rusalky byly všechny krásné, bez výjimky.

“Zase se u nás prohánějí. Vojáci. Je z toho hodně neklidu…” vyprávěla tiše, s hlavou opřenou o jeho rameno, “do slepých ramen vjel jeden z jejich prámů. Víš jak to tam je… místy půl metru vody a pak hloubka, kde ji málokdo čeká.”

“Utopily jste je?”

“Do jednoho,” přikývla, “z vesnice ale některé taky. Utíkají před nimi do močálů. Ti, co se schovávají sami… No, našemu tanci odolá málokdo.”

“Dělá ti to starosti.”

Zasmála se. Sama slyšela, jak absurdně to zní. Utancovat poutníka, lapit duši, nic z toho rusalkám starosti dělat nemá.

“Nemělo by, viď. Ale Hannesi, poslouchej… je toho moc. A trvá to už dlouho. U nás je vesnice, kam se už nikdo nevrátil. Na polích letos začaly růst břízy… Mám strach-”

Odmlčela se. Přišlo jí to hloupé. Ale Hannes se jí nesmál, naopak ji přitiskl k sobě blíž.

“To i já, Elvírko.”

Pak už mlčeli.

Milovali se spolu znovu, jako by se trochou vzrušení dalo smazat to úzko, které cítili a které cítila celá krajina. Nemohli se mu vyhnout. Jejich životy byly nerozlučitelně provázané s lidskými. Prázdná divočina vodníky a rusalky nepotřebuje. A Polabí je kraj, který dávno divokosti odvykl.

Bylo brzy, sotva po rozednění, když se rusalka chystala vyrazit nazpět na cestu domů, do svého lužního lesa. Snídali spolu ze zvyku, pro ten prchavý pocit domáckosti.

“Zastavíš se u nás někdy brzy?”

Sama by byla ráda, kdyby v té otázce bylo méně doufání.

“Až budu mít čas.”

Odpověděl přesně tak vyhýbavě, jako vždycky. Už se to naučila očekávat, i tak to ale musela pokaždé polknout.

Proto ji překvapilo, když odložil hrnek s čajem na stůl a zastavil ji, dřív, než stihla odejít: “Elvíro, mám k tobě jednu prosbu.”

To znělo vážně. Krom toho Hannesovy prosby v poříčí platily za rozkazy. Vodní duchové jsou známí svou nepsanou hierarchií a v té stál labský pán vysoko.

“Chci, abyste teď všichni nechali uprchlíky na pokoji. Ostatním v okolí to řeknu taky.”

Překvapeně se na něj podívala: “Proč?” Topit lidi bylo přece normální, na tom nějaká válka nic neměnila. Pokud přišli k vodě, měla voda právo brát.

Vodník uhnul pohledem.

“Protože je mezi nimi někdo, koho potřebuju najít.”

Mlčela. Věděla, že není jediná a věděla, že ji to nesmí trápit. Nesmrtelnost některým věcem dává jiný rytmus, lásce zejména. Tu skutečnou dělá zřídkavou, výjimečnou. Všechno, co ji připomíná, se pak ředí a nesmí si dělat žádné nároky. Jinak by byl život k nepřežití.

Věděla, že to tak je.

Zvedla se od stolu a otevřela dveře do slunného rána.

“Aha. Tak snad toho někoho brzo najdeš.”

Mrazivěji to nešlo. Hannes to slyšel a záblo to. I když moc dobře věděl, že si to nezaslouží.

“Počkej ještě,” dodal v marné snaze o nápravu, “mám tu něco pro vás všechny, dáš to sestrám… Hned to přinesu.”

Malá kouzla, štičí šupiny pro proměnu do lidské podoby. Drobnost, která by počkala.

Teprve teď, když se na chvíli ocitla Elvíra v kuchyni sama, jí zrak padl na blyštivé perly zapomenuté na lavici. Nepravidelné říční perličky, ale takové, jaké vydala jen jedna perlorodka z mnoha. Takový neokázalý poklad.

To, co v té chvíli cítila, mělo k obvyklému klidu rusalek daleko. Pro jakou smrtelnou duši tyhle asi jsou? To se nespálil dost minule?

Sotva převzala balíček pro sestry, byla pryč.

Hannes se cítil nakonec provinile i za úlevu, se kterou za ní zavřel dveře.

Na velmi krátkou chvíli směl vydechnout o samotě. Elvíra bude muset počkat. Otočil se zpátky do světnice a luskl prsty. Jako když cinkneš, děti byly zpátky a pozorovaly ho vyděšenýma očima. Věděl, že proměna byla jako spánek, nebolela, netrápila je. Ale nemohla jim uniknout.

Kleknul si k nim a ony se odtáhly k dávno vystydlé peci.

“Mrzí mě to. Nešlo to jinak.”

“Kdo to byl?” hlesla Anežka.

“Vojáci ne,” zavrtěl hlavou vodník, “jedna moje… známá. Ale těžko by chápala, proč tu jste.”

Lucka odlepila tvář od sestry a upřela na něj podezřívavý pohled: “Je jako ty?”

Hannes stiskl zuby. To rozhodně neznamenalo umí taky vyřezávat? Děti nebyly hloupé. Věděly moc dobře, co je zač - jenom ho považovali za spřátelenou sílu.

“Je. Právě, že je.”

Lucka beze slova přikývla, jako generál před bitvou. Anežka ji ochranitelsky vzala kolem ramen: “Už je ráno. Půjdeme najít naše. Slíbils to.”

Vypadaly pořád stejně vyčerpaně. Nebo hůř. Zakletý spánek neznamená odpočinek.

“Daleko byste nedošly,” usmál se unaveně, “musíte dohnat tu noc.”

“Nechceme nic dohánět!” vyštěkla starší z dívek, v očích se jí zaleskly slzy, ale div se nechytila za pusu. Nebyla zvyklá hádat se s dospělými. Ale taky už strašně chtěla vidět mámu.

“Já vím,” přikývl Hannes mírně, “ale musíte se vyspat. Doopravdy vyspat,” doplnil rychle, než se děti stihly ohradit. “Až odsud odejdeme, budeme si muset dávat pozor. Cesta bude nebezpečná. Nechci vás celou dobu nosit v kapse, když to nebude nutné.”

Zakletí je užitečné, ale lidem nedělá nijak zvlášť dobře být nehybnou věcí.

“Půjdeme lesem i vodou, musíte mít sílu.”

Neochotně, ale nechaly se odvést do malé komory vedle kuchyně. Tady byla stará, bytelná postel, určená návštěvám, na které by dole bylo moc mokro. Johannes z Labe byl zvyklý přijímat nejrůznější hosty.

Vodník zatáhl závěsy na oknech, skrz které se dovnitř dralo ranní slunce, ale ani to nebylo třeba. Jakmile děti opustila bojovnost a ulehly, spánek se jich chápal sám. I tak se ale z hloubi lůžka ještě chvíli ozýval tlumený pláč. Lucka fňukala v polospánku, Anežce zpod zavřených víček tekly slzy.

Hannes si bezradně sedl na židli v koutě a čekal, až skutečně usnou. Dětské vzlykání bylo nepříjemné. Věděl, že mají strach a že se jim stýská po rodině, jenže to věděl stejně, jako že na smrcích rostou šišky. Duchové nemají skutečné rodiny a nikdy nejsou dětmi. Rodí se z lidské víry a pověrčivosti a přichází do světa jako probouzející se vědomí s plnou mocí a povinnostmi dřív, než mu rozumí. Většina z nich bývá zpočátku úplně sama a Hannes v tom nebyl výjimkou. Sledoval, jak děti usínají a snažil se představit si to křehké, neviditelné vlákno, které se natahovalo kamsi do neznáma k jejich matce. Něco, co znal jen z dálky.

Ošil se na tvrdé židli. Netroufl si odejít, přestože sám moc nevěděl proč.

Konečně děti utichly.

Opatrně se přesvědčil, že už klidně spí a vyplížil se z komory ven. Cesta, která je čekala, mohla děvčátka snadno zabít. Hannes se rozhlédl po vlastní kuchyni. Přežily by, kdyby je nechal tady samotné? Kdyby je nějak přiměl tady počkat, než najde jejich rodinu?

Na pohled působila světnice neškodně. Malá pec se sporákem, podél zdi dlouhý pracovní stůl, pod kterým se skrýval labyrint polic, krabic a košíků. Tam vodník přechovával roztodivnou zásobu potřeb, které se nesměly namočit: byliny, sušené houby, mouky a koření, léčivé přísady posbírané z velké části okolního světa, ale také nejrůznější nástroje. Jinými slovy nespočet způsobů, jak se dítě mohlo sprovodit ze světa vlastní zvědavostí. Pak tu byly dveře dolů, do řeky. Jako by ani to nestačilo, říční domek vyhledávali nejrůznější bytosti. Málokterá z nich by měla pochopení pro dvě smrtelná mláďata ve vodníkově domově. S největší pravděpodobností by většina z nich považovala za službu vodníkovi děti přinejmenším vyhnat…

Ne. Samy tu zůstat nemůžou. Půjdou společně.

V tom případě bylo třeba vykonat nějaké přípravy. Vodník se pustil do balení.

Jídlo, přikrývky, byliny, malý hrnec na vaření, dobrý nůž. Není toho málo, co lidské tělo potřebuje na cestách. Holky by potřebovaly také boty, alespoň ty nejobyčejnější dřeváky, ale budou to muset zvládnout bez nich, kde by je vodník tak nahonem vzal? V torně skončilo aspoň pár hadrů, kterými se nohy daly ovázat.

Když se z komory vyplížily dvě rozcuchané postavy, bylo už pozdní odpoledne a na plotně voněla houbová polévka.

Nemusel je pobízet. Děti se na plné talíře vrhly tak hladově, až vodníkovi zatrnulo. Nejedly od včerejšího večera - kouzla nebo ne, jejich žaludky to nezapomněly.

V polovině vlastního talíře Lucka zvedla hlavu a pátravě si Hannese prohlédla: “Ty jíst nebudeš?”

Vodník, který s nimi seděl u stolu a pozoroval je, povytáhl obočí: “Ne. Nemám hlad jako vy.”

Lucka vylovila kousek mrkve, pečlivě se vyhla nasekané kopřivě, a olízla lžíci: “A co jíš?”

“Nemusím jíst vůbec,” pokrčil rameny, “ale můžu jíst totéž co vy. Když chci.”

To děti zaujalo.

Starší Anežka, která už dostala od mámy řadu lekcí v kuchyni a považovala tak sama sebe  za docela šikovnou hospodyňku, kriticky zhodnotila obsah talíře. Byla to dobrá houbová polévka se zeleninou.

“Tak jak to, že umíš vařit? Když nemusíš jíst.”

“Kdysi mě to někdo naučil. Člověk.”

“To vodníci nemají vlastní jídla?,” vyzvídala Anežka dál, protože jí to celé nešlo do hlavy. “Jíte jenom to, co my?”

Hannes se zasmál a nakonec si taky nalil sběračku polévky do talíře: “Ale vůbec ne. Máme spoustu vlastních jídel. Třeba na oslavy a tak. Ale vám by nechutnaly.”

V tom se poznalo, jak málo dětem vlastně rozuměl. Děvčata rázem neměla jiné přání, než ochutnat všechny říční speciality, které existovaly.

“A jaká?”

“Jak chutnají?”

“Proč by nám nechutnaly? Mě chutná všechno!”

Až na kopřivový špenát, všiml si vodník mimochodem.

“Ukaž nám nějaké takové jídlo!”

Říční duch si v mysli prošel jídelníček, který vznikal pod vodou, bez přispění ohně a jen z darů řeky. Plátky syrového masa z lososa prokládané krajené natenko, čerstvé jikry z jesetera a sumčí sádlo, račí maso smíšené s oddenky orobince, které dělal Jakub mnohem lepší, než kdy Hannes svedl, sekané maso velevrubů a slávek kořeněné divokými bylinkami, které se jedlo přímo z přivřených lastur, takže ho proud nevyplavil. Těmi ho zase čas od času vybavila na cesty Elvíra. Pokud mohl soudit, pochoutky, které nejlépe chutnaly v chladné vodě. Na druhou stranu kromě vodníků a rusalek pro ně měl málokdo skutečné pochopení.

“Teď radši dojezte, co máte,” sklonil se ke své polévce, “třeba na to dojde později.”

Lucka se zamračila, ale vrátila se ke svému talíři. Anežku zatím trápilo, jak se pod vodou vůbec dá vařit. Nabírala plné lžíce hub a zeleniny a umínila si, že to ještě zjistí.

Když dojedly, děti bez říkání posbíraly talíře, dokonce, k jeho překvapení, i ten vodníkův, a hned se sháněly po škopíku na umytí. Z čiré zvědavosti jim ho ukázal. Děvčata se pustila do mytí nádobí a stolu, jako by se to rozumělo samo sebou. Nedělala tu práci poprvé.

“Kam to máme uložit, strýčku?”

Ukázal jim kam. A pak jim poděkoval, což zase trochu překvapilo děti.