Dvě tetičky ze Slovácka sedávaly naproti sebe. U starého stolu, co dělal starý Sedlář, potáhnutého bílou koženkou, s notnými vrypy po noži, jako by si čas zkoušel, co ještě vydrží. Obě ve fjertůšku, jupce, která pukala ve švech, šátcích, takových domácích, v huběnkách přehazovaly včerejší buchtu od céry jedné z nich, hodné a láskyplné. Pily kafé, mluvily málo.

Však se vídají každý den, u jedné z nich, protože v kuchyni je teplo, okno  s výhledem do ulice, kde se život převaluje sem a tam, jako pomalá voda v mělké stružce. Tráví tak spolu chvíle několik dlouhých let, obě dávno vdovy. Vydatně jim pomáhá jedna z dcer, ta jediná, nakupuje oběma ženám, matce i tetičce, šak co, je to při jedném. Druhou ženu přijala za vlastní, a stará se o ni líp než její příbuzní, kteří se vlastně nestarají vůbec. Jídlo, hygiena, běžně. Nikdo nad tím nepřemýšlí.

Moc daleko už staré ženy nedojdou, jen na záchod, do postele, do kostela už ne. I kdyby je rodina zavezla, nevydrží celou mši a tolik by chtěly. Tělo se jim stáhlo do malého prostoru mezi dveřmi a postelí, mezi čekáním a návratem.

U té druhé tepla moc není, rodina ji většinou navštěvuje jen v době důchodu a než tetička zatopí, kvůli komínu, co špatně táhne, oheň zduchne, dýmu všade, že čagany možú věšat. Tetka pak kuckající vzdá úsilí, marné úsilí a jde ke kamarádce, která do ni cpe jídlo a pití a všechny novoty, co kdo přinesl do její vlídné kuchyně malého stavení. Některé i vymyšlené. Ale ohřeje se, a pak doma drkotá celou noc v hadrech, v nichž celý den chodila.

Jedna z nich, baculatá a ostřejší v notečce přisunula té druhé, zkroušené a mírnější v letoře, prorostlou bokovinu a štamprlu..: „Na, vem si, to přinesla Miluna. A chraňťapanenkamarija sa zase upejpat.“ A žduchla zhurta do taléřka i skleničky, bokovina se orosila pár kapkami špendlíkovice a nasála. Dobrá!

Jako by si pamatovala teplo rukou, které ho donesly.

Tetička vzdychne, ale vezme si, pokaždé si podaruje, nic ve špajzu nemá, pár erteplí a nepěkné jelito od neděle. Na zadku, jak uklouzla na dvoře, když šla dávat micinkám žrádlo. Možná je jí hanba, ale je to od Miluny, tož si vezme a ráda. Pomlaskává, koštuje a dívá se na kamarádku, jak koštuje také.

„To je dobré…“

A „dám ti to dom.“

Obě ženy se dívají přes firhaňky do ulice, posněhává, v kuchyni teplo, které se drží při stropě jako líný dech. Smíření a zima života u každé ženy jinak. Je jim přes devadesát. Smrt je za každým nadechnutím, za každým marným úsilím a bokovinou.

„Nebýt vás,“ řekla sousedka z ulice, „dávno by chuděra umřela i s micinkama“. Dívá se na dvě tašky, které táhne ztěžka dcera z obchodu, své matce a tetičce. „Dávno by umřela hlady a ve špině. A peníze na ňu ty hrtúni berú, sociálku, že.“

„A při tem chodí do kostela,“ řekne súsed Mrňús, potahne volné gatě a odplivne si někam ke kanálu.

„No jo,“ odvětí dcera. „Dyť je to jedno, jestli vařím pro jednu či dvě, a nákupy zatím unesu. No jo, no.“

Posněhává. Víc a víc. Vítr se prohání ulicí, kde dvě ženy žijí tolik let, tolik let se navštěvují, a nikdy si neřeknou, že se mají rády. Vždyť se to ani nehodí. Jsou staré. Slov už se vyslovilo dost.

⸻

Tetička jednoho dne zůstane ležet. Nejdřív slabost, pak nemocnice, bílé stěny, světla, která už jen svítí. Světla přece jenom svítí.

Vrátí ji, ale už ne domů.

Nakonec zvítězí sociálka. Je v tom přece příspěvek, co drží věci pohromadě, i když se jinak rozpadají.

Teď už musí. Zkouší, hádají se, kam ji dát na umření, jako by to bylo místo, ne poslední úsek cesty.

⸻

Ve vypůjčeném vozíku z oblastní charity vezou vymydlenou stařenku do místního kostelíku, kam tak často chodívala, dokud došla tu štreku sama, bez cizí pomoci, kráčela lipovou alejí tak hrdě, jako by ji nesl samotný vzduch kolem ní.

A všechny růžencové babky se s ní vítají jako se znovuzrozenou a rodina je spokojená.

Babičku přistrčí až před oltář. Blíž!

Tetička sedí, dívá se na světlo, do světla, skrze něj, tiše se modlí. Drmolí….

⸻

V chalúpce na druhém konci dědiny tma, jen televize s ČT24, která běží spíš jako vzdálený šum světa, co sem už nedosáhne. Stařenka na posteli odfukuje po večeři, co ji přinesla dcera.

Micinky hladově běhají po ulici, jako by hledaly teplo, které se ztratilo z rukou lidí.

⸻

A v ten moment obě ženy myslí na bokovinu a na špendlíkovicu, a na to, co si už před tú  potforů, než dojde s kosú ostrú před jejich práh, nikdy neřeknú. Protože také hlúpoty sa neříkajú.

Posněhává.

/vzpomínka na babičku a tetičku H./