Prolog

„But it's all right

‎I'm Jumpin' Jack Flash, it's a gas! Gas! Gas!“

The Rolling Stones – Jumping Jack Flash

I.

(Dědek v zubech)

Jdeme ze školy domů, všichni tři. Pohupujeme s taškami na zádech a smějeme se. Těšíme se, že půjdeme ven. Otec nás velmi rozčiluje svým vyhráváním „Stounů“ nad celou ulici. Jako by nic jiného na světě nebylo. Nelíbí se nám to.

„Až si napíšete úkoly,“ řeknu, protože jsem nejstarší a mám bratra i sestru na povel.

„Blééééé…“ vykřikne bratr, A už ho lípnu. Utíká. „Blééé,“ je rychlejší, hraje fotbal. Vzdám to. Bude rád, že mu namažu chleba s máslem, než přijde mamka z práce. Pracuje v místním statku, ve starém smradlavém kravíně. Šílená dřina a všechno nám smrdí na chodbě pod schody. Tam si maminka věší pracovní úbor. Kalhoty, svetry, haleny a kabát. Zacpeme nos, když jdeme kolem pro zavařeniny.

Otec klimbá za stolem a voní rumem. Haf, vyštěkne po nás, když se potichu vkrádáme do kuchyně. Haf, haf, haf!!! Jsme naštvaní, odpovíme mu ahoj a už se s ním do večera nebavíme. Pak, když přijde maminka utahaná a smutná, přilepíme uši na dveře a posloucháme hádku. Jakmile nastane klid a otec padne do brlohu, jak říká matka, pomůžeme jí zamést střepy po talířích, které po něm házela. Bratr drží lopatku, já smetáček, sestřička malá drží koš. Maminka pláče a nadává.

„Panebože, já ho hňupa a budižkničemu někdy zabiju.“ Často k tomu neměla daleko.

Chodím na gymnázium. Hlavně otec je na mne pyšný. Když jsem se tam dostala po přijímačkách, otec se samou radostí neopil. Byla jsem vynikající studentkou, otec se mnou pokaždé chlubil v hospodě, že budu doktorka. Zubařka. Potkala-li jsem někoho z jeho kumpánů, tak mi řekl nazdar doktorko. Tak jsem byla slavná. Coby telátku mi to nevadilo, ale na gymplu jo. „ Nechci být doktorka, nic o mně nevykládej tati!!“

„Budeš, a běž se učit!“ Glo, glo, glo, cucne si z pivní láhve.

Umřel nám děda. Byl strašně hodný a chytrý. Ke konci však hodně pil a nevnímal nás. Jednou nacpal králíkům svoji peřinu do kotce a celou noc se drkotal zimou. Ráno nám vykládal, že ti chlupatí hajzlíci mu sebrali duchnu a vesele si na ni pochrupují. Dostal zápal plic a umřel. Na pohřbu jsme se smáli, bratr měl veliké boty a neustále zakopával. U katafalku zakopnul tak, že se svalil na věnce a málem shodil dědečka i s rakví. Celou dobu jsme dusili smích, chechtali se do kapesníku. Jen otec dojatě plakal. Obřad zaplatili naši. Druhý dědův syn, náš strýc, s dědou bydlel. Ale byl také notorický alkoholik, tak neměl peníze. Tak otec vše hrdě uhradil. Deset tisíc korun to tehdy stálo.

„Proč se toho Jendy nezeptáš, jak to vypadá, tolik roků a urna furt néni na hřbitově,“ lamentovala matka nad otcem v kuchyni a nad horkou polévkou. „Dyť je furt jak dělo, néni s ním řeč,“ jako by kdy s otcem nějaká rozumná řeč byla. Rozhodla jsem se, že zjistím, kde urna s dědečkem je. Šla jsem za strýcem. Otevřel mi jenom v trenkách a za ním stála rozcuchaná žena. Ta neměla na sobě nic a chichotala se.

„Víš, já tu urnu nemám. Nevím, kde je. Asi už ju vyhodili. Já jsem si ju tenkrát nevyzvedl, když mně došel ten lístek,“  strýc pomalu zavíral dveře, protože ženština se rozhodla ukázat dary přírody celé ulici. To je ostuda! Ženská se chichotala stále. Raději jsem odešla, žádná řeč. Rozumná.

Zavolala jsem do městské smutečky. Zjistila jsem, že děda tam odpočívá v polici mezi ostatními nebožtíky a je pěkně nasraný, co tu tak dlouho trčí. Proč není vedle své milované manželky na hřbitově ?!!! No?

„Víte slečno, já už jsem to měl dávno poslat pryč. Ještě mě zavřou, že nedodržuju pohřební řád,“ posmrkával. Dala jsem mu flašku. Fernet jsem vyměnila za dědečka. Panebože, kdyby to tak babička viděla! Doma jsem dědečka beze slova předala otci.

Otec si dal svého rodiče do dílny pod ponk. Při slavnostním předání byl úplně namol a něco kutil v dílně. Tedy mlátil kladivem do něčeho, co pak není k ničemu. Asi za týden se rodiče o něčem dohadovali. Pořád dokola. Mamka ječela na celý řádek. Buď kvůli otcovu pití, nebo že prochlastal výplatu, že hrál do noci na kytaru, že pouští nahlas Stouny, že je k ničemu a že se s ním konečně už rozvede. Nikdy se nerozvedla. A vyčetla mu chování k vlastnímu otci. Poslední tečka, kapka. Milý otec popadl svého tatíka a vztekle jím mrsknul po své drahé polovičce. Užasle jsme zírali. My dítka jsme hrabaly trávník na dvoře. Otec poručil, že houby děláme, tak ať aspoň hrabeme neviditelné listí. Matka uskočila. Děda bez piety sebou majznul o sousedovic zídku. Naštěstí se nerozbila. Ta urna. Jen trošku se z ní vysypal popel. I otec zkoprněl, jak to zachází s vlastním rodičem a poslušně sesbíral popel a zas uložil urnu pod ponk. A pokračoval v bouchání kladivem do ničeho.

Večer jsme s maminkou šly dědu konečně důstojně pochovat. Vykopaly jsme jámu v rohu. A jako dvě jeptišky jsme nad dědečkem vedly pohřební řeč.

On ten děda nebyl špatný, byl to pracovitý a hodný člověk. Uměl výborně německy, skvělý obchodník. Když ovdověl, začal chlastat. Zlomila ho samota a alkohol. A pokyvovaly jsme smutně hlavami. Ze šera se vyloupla u kostela nějaká postava. Sešikovaly jsme jako fotbalisti na zeď před přímým kopem. Matka stačila hodit na urnu bundu. Chudák děda, v rozbité urně v kýblu od vápna za námi nevěří vlastním očím, co se to s ním stalo. Paní nechtěla odejít, rozmachovala se před námi a nadávala, že jí kdosi ukradl z hrobu macešky. To jsou dneska lidi. A co to sadíte tady tak potmě děvčata?

„Ale nic, jen to trošku zkulturňujeme,“ řekla maminka. „Herdek, dělajte baby!“ jako bych slyšela dědu, když jsme mu pomáhaly se sestrou dávat jatelinu do sečkovice. Když byl živý.

Skoro jsme s maminkou odpočítávaly, běž už babo dom. Pani konečně odešla, byla plná toho vzteku. Potřebovala ho zatepla dostat ven!

Honem! Pospíchaly jsme, mamince se zaseklo držátko kýblu a jak s ním třásla, kbelík se vysmeknul a převrátil se. Po hřbitově pofukoval vítr. Dost silný. Urně odletělo víko a zákeřný poryv zvedl popel do maminčiných úst. Zbytek se vysypal na zem. „Jéžišmarja!“ vykřikly jsme obě.

„Toto už snáď néni …..pfuj… možné, ten starý mňa celý život sužuje, mám ho plné ….pfuj ….zuby, teď …pfuj…pfí…aj dědek, hergot,“ zaklela matka a skřípala dědečka mezi zuby. Jakoby chudák děda mohl za svého nezdárného syna. „Dycky to byl takový hodný chlapec, plačtivý,“ říkával.

Shrabaly jsme popel do důlku. Uklidily, zametly. Pak jsme si stouply s maminkou před hrob a pomalu jsme odříkávaly…… Otčenáš.  Konečně už byli děda s babičkou pohromadě.

II.

Přehrávala jsem si tu příhodu v hlavě snad stokrát. Otec zelený modrý na pelechu, oči v sloup, ale pouštěl si opět Stouny. Vyprávěl ztěžka, jak jsme spolu byli na houbách v lesech, sami dva, a jak mě tam chtěl nechat. Prý jsem byla zlobivá. Nevěřila jsem mu. Vždycky si vymýšlel ukrutně, přikrášoval skutečnosti, ubíral na bolestech a přibíral na efektu, aby vycházel z děje jako ten uječený hrdina Jack Flash, který dle mého názoru jen dělal binec, ne tak podle mého otce. Pro něj to byl Někdo, jeho modla a jeho situace. Matka chodila tiše kolem, nic neříkala. Když zeslabila Stouny, protože se zdálo, že otec, po těch svých hloupých řečech konečně usnul, pokojem plavalo pochmurné ticho, které se mně pranic nelíbilo. Otec neprotestoval. Usnul na věky. Jednoho dne jsem vyzvedla jeho urnu z nachlup stejného místa, jako před lety dědu. Jaká to děsuplná náhoda! Dala jsem jí do igelitky a chodila s ní celou věčnost, kdy vzduchem přestala se chvět vůně včel.

III.

(Punčové řezy, mžitky kávových sedlin)

Vůně včel opustila kavárny a zahrady města. Trubci spořádaně čekají své letní příležitosti.

Shromaždiště. Přestupné peřiny (a vteřiny).

Paměť, diář. Nebo, jak to vyjde. Nezbývá nic jiného, než doufat v probuzení. Přijde-li.

Vím, že mě otec nerad sledoval. Viděl tím sebe. Pohled na sebe bývá děsuplný. Chtěla jsem mu to vrátit. Ale za koho? Za dědu? Nebo za sebe? Poslala jsem na něj zimu.

Zima přišla ve středu. Staré babičky nestihly ze dvorků zabít přebytečné kohouty a vynesené slepice.  Dychtivé děti, doma u praskajícího krbu či ústředního topení, okusovaly čokoládovým čertům hlavy, největší z odměn dlouhého čekání hojnosti. Mikuláš v barevném staniolu, z polic dětských pokojů se usmívá  hysterickému  adventu.

Náměstí, půvabné a klidné, pokryto bílou sněhovou tenkou plachtou, nestačilo se ošívat ze zimního povlečení svého šedivého břicha. Slunce zubaté na chvíli vyhlédlo zpod mraků. Tající chodníky s okrovou příměsí bláta z přilehlého záhonu pruhu mochen načínal šlápotami ve sněhu již brzy ráno vyloučený muž – persona non grata. Říkejme mu třeba Alexandr nebo Saša, chcete-li. Došlapoval dlažbu s obezřetností. Hřál ruce svým pálenkovým dechem, objímal strnulými pažemi tělo jako svěrací kazajka. Obchody již nesvítily.

Štamprlu bych si dal, žmoulal slova do dlaní. Ta by bodla. Nádraží jsou ještě zavřená. Vykradená pokladnička pod rozsvíceným vánočním stromkem, statnou jedlí,  žalovala  skelnou prázdnotou o nevydařené dobročinnosti.

Z druhé strany, od gymnázia, šel nejistým krokem druhý muž, zda šťasten, vraceje se od milenky, nebo jen tak odněkud vyhozen, tak brzy ráno, podle  stavu tváře nepoznáme. Muž je totiž zachumlán. Z půle vyhrnutý a dovnitř zastrčený límec kabátu svědčí o jeho spěchu a možného strachu z prozrazení. Hlavu skloněnou přespříliš, těká pohledem po kočičích hlavách, nedbá právě znějících zvonů barokního kostela; utíká k vlakovému nádraží, neohlížeje se napravo nalevo.

Saša má po celém městě uschovány svoje láhve alkoholu, oblečení, bot a nějakých cetek, které mu lidé dávají. Netahá  útrpně věci s sebou, v igelitce, jako to dělá většina bezdomovců. Skrývá je po různých místech. Nedopité flašky  (ale většinou prázdné) leží v živých plotech. Třeba u autobusáku víme nejméně o třech schovkách. Hen, henkaj a tam u parkoviště Lídlu. Vlastně není třeba propriety důmyslně maskovat, místní beztak znají jeho majitele a důvody. Přespolní tyhle věci nezajímají, nanejvýš krámy odhodí s patřičným úšklebkem opovržení a hnusu. Nikdo jiný než Alexandr  věci z úkrytu nevytahuje. Chodí po městě s rukama v kapsách, navštěvuje své zastávky, muž bez pokoje.

V kredencích  různých domů  s jídlem se objevili mravenci.

IV.

Ve vlasech nám zůstalo něco málo z koncertu Narajamy. Kofola, víno, něčí polibky (zřejmě Toufarovy, ten nemá babu). Hustá atmosféra, čarodějnice, házení tónů z podia dychtivým zájemcům. Nacpali sme to do sebe jak do měcha. Pomáli si  budeme púšťat, až budú horší časy.

Naše muzika.

V nabitém sále plálo nutkání něco sdělit, něco přijmout. Někoho poznamenat.

Přemlouvali jsme se navzájem k holdování života.

“A néni už pozdě? Sú dvě!” řekl jeden podebraný a svalil se pod stůl, kde již spolu ležely vysypané popelníky, rozšlapaná růže a nerozbalený kondom, neskrývajíce již nečitelné čárové kódy.  Všichni  jsme čárové kódy. Skrýváme je.

Přesvícená expozice.

Libožravci….

“Dajte ně napit!” zkoušel se postavit svalený. Už to nešlo.

Vkročili jsme do chladné noci, která nás rozebrala.. Spala jsem u Laďky, pod jednou peřinou, jako za starých dobrých časů. Tys tam nebyl. Zůstal jsi venku s nějakým mužem. Tuším, že se jmenuje Alexandr. Místní opilec, dotěrný bezdomovec.  Nepamatuji se, kdy jsem jej začala v ulicích potkávat. Nikdy mě o nic nepožádal, I když jsem měla v rukou drobné na parkovné, odpoledne, nikdy nic nechtěl. Asi jsem měla štěstí. Nebo smůlu? Nebo jsem se mu nezdála dost dobrá pro almužnu? Nakonec jsem tu noc zbytek peněz dala do kasičky pod vánoční stromek. Prý ji někdo dnes do rána vykradl. Nač tolik řečí o bezvýznamném člověku?  Máme jiné starosti, jako třeba hledání místa k parkování.

Lidé bývají občas hrozní.  Často. Na náměstí měli nechat  staré stromy, drželo se při nich více včel.

V.

“Nebudete mi to věřit, ale můj kocour mi vyzvracel do boty myš! Co mi tím chtěl, doprdele, naznačit? Co myslíte, pane inženýre?” nádražím se lísal něčí hlas, jenž trpěl nedomykavostí hlasivek. Zvonivý mráz a jeho nebeská čistota zesilovala vnímání; a tento přikřáplý kontratenor se táhnul střechou nad stanicí, dotýkal se kouřícího komínu, znovu a znovu sahal rozespalým lidem na ramena; naléhavostí po smyslu zvratků domácího mazlíčka budil dokola spáče z nedokončeného nočního příběhu. Lidé se po něm ohlíželi. Po jiném vnuceném příběhu, prosícího k pozornosti.

“Říkám mu, ty hajzlíku, to se dělá, srát mi do papučí?! Ještě jednou, a pověsím tě za koule do průvanu!” kontratenor si utřel hřbetem ruky nos. Zábradlí se rozvlnilo. Přijížděl vlak.

“Tak chlape, tož měl ste tam nasrané nebo nabluté? Nedělejte z nás tady ze všeckých voly!” zařval přes nastupující těla obrovitý chlap. Tváře se mu nadouvaly větrem. Zčervenaly, naběhly rozšiřující fialové žilky. Přes velký pupek si sotva zaváže tkaničky. Funí do větru.

“Oboje,” potáhnul nosem smutně kontratenor a postupoval svorně s ostatními ke dveřím železného oře. Na stupátku si sundal čepici a zamával nádraží. Vlak se rozjel. Výpravčí sklopil plácačku, potáhl si gatě, odplivnul k druhé koleji; odchází vypít druhou ranní kávu bez lógru.

VI.

Vidět Mariku po tolika letech, to bolelo víc, sakra ta hlava.  Kafe by bodlo.

Opřel se o kožené sedadlo. Kupé se zaplnilo. Vlak tu čerstvě jezdí, lidé nasedají stále. Za okny začalo pozvolna sněžit. Vločky narážely do špinavých oken jako zvědavé tetičky. Jestli tam byla kamera, na tom náměstí, jakože byla, tak to bude docela špatný. No co, on jen stál, to ten druhý. Ten chlap, co smrděl jako nevyždímaný hadr na podlahu, hozený pod umyvadlem. Nic jsem neukrad a hotovo. To on! Muž se schoulil do klubíčka. To oni!

Usnul. V začátku snu naznal, že bude nejlepší protialkoholní léčebnu nastoupit již po novém roce, jak slíbil lékařce. Určitě. Slibuju. V druhé fázi snu už zase pil. Jenom pivo, ale i tak mu bylo špatně; proháněl ho veliký černý kocour s myškou v hubě. “Vytancovat chmury”, zpívá Narajama. Vytancuj chmury, vole! Křičely mu do ucha na sále holky. Marika vypadala vždycky jako ta herečka Veronika Jeníková, ta s těmi přednostmi. Jo, ta urostlá blondýna se sladkýma očima. A mírná byla. Jo, to byla vždycky. I teď. A nabízela mu peníze a nocleh u Laďky. Proč nešel, proč se zarazil s tím halamou u vchodu? Měl nenačatou flašku. Měl dost pro oba. Hlava mu opět klesla, těžké boty dusly o podlahu. Sliny vytékaly koutky úst na klopu černého kabátu, jehož zpola vyhrnutý, dovnitř zastrčený límec svědčil o jeho spěchu a možného strachu z prozrazení.  

Z počasí měl ponejvíce v sobě  zimu.

VII.  

Syn houslisty preludoval v podloubí u venkovního piana, hitu letošních Velikonoc. U něj podupával špičkou nových baťovek starej učitel lidušky, pan Borský, enfant terrible zdejšího národopisu.

Všichni ho tu znají. Je jiný. Netroubí jako ostatní. A když troubí v létě na zahrádkách, lidé přestávají otravovat včely.

Starej, šéf, kapišto. Pápjéřové vlasy odplouvají mu při vyfukování zbytkového vzduchu z úst, když usilovně předvádí nátisk na trumpetu, měkkou amatku a naklání se příliš dozadu. Mezi drogérii a hračkami, v podloubí se spící vistárií, zní Charlie Parker-I Remember You.

„I remember you

You're the one who made my dreams come true

A few kisses ago

I remember you

Na klavíru má syn houslisty virtuosně položeny tři pomeranče. Letitá výuka stylu. Nesmí spadnout ani jeden, nemlátit do kláves, hladit klapky jako dívku.  Syn houslisty hrál krásně, přilákal okolní exotické prodavače. Zavřeli chvíli papučové stánky, drobně štěbetají. Smějí se. Také už sotva stojící Saša přilez. Opřel se vedle pokrouceného dřeva vistárie, sjížděl špinavými zády dolů po bílé zdi, pokoušeje se zachytit o chabý kmínek popínavé rostliny. Učitel jej vždy jednou rukou vytáhl za límec jako nezbedného žáčka z lavice, zatímco druhou troubí sveřepé  tóny.

“Stoj, trúbo! Kapišto?” říká mezi troubením Sašovi.

Saša chvíli korigoval svůj postoj, jehož nakonec neustál a skončí na zmrzlé hlíně. Učitel podal druhou volnou židli od piana, z hlavy mu sundal ušmudlanou čepici.  Dal ji před sebe na zem.  Něco bláznovi pošeptal. Alexandr kývnul, mezi usínáním a popíjením krabicového vína přemýšlel, kde se to ocitl. Prostředí se mu zdálo příliš jiné a obsedantně vážné, aby někomu od plic vynadal. V čepici zacinkaly mince.

Přišel je opustit.

VIII.

(Alikvotní prostřední pro odpuštění a ležící stará sousedka na smrtelné posteli mě donutily navštívit svoji tetu. Bydlela přímo v srdci náměstí, trávila zbytky mládí v takové špeluňce nad hodinářstvím. Kdysi jí patřil celý dům, její rodina si vedla dobře, ale díky svým hubatým přestřelkám s hanbatými postelovými škatule hejbejte se, jak říkal její poslední docela fajn přítel, barák zůstal úplně cizímu majiteli s věcným břemenem-tetičkou.

Prošla jsem kolem opuštěného klavíru. Ležely na něm tři pomeranče. Stoupala jsem schodištěm, schoulená, jako zlodějka medu, doufajíc, že u ní nebude tolik šamstrů jako minule. Klepající prst mi zůstal těsně před sukem dubových dveří. Hurónský řev a zvuk rozbíjejícího se skla mě zahnaly tehdy zpátky do ulice.

Tentokrát se vymáhání zdálo jiné. Lepší. U tetičky klid, byly jsme domluveny v pět hodin. Přišla jsem o pět minut později, aby se stihla tetička připravit. Jistě tušila, že si jdu pro dluh. Nervozitu a obavy zaobalila do vysmívajícího zapírajícího ticha. Ne! Já jsem jí ho šla odpustit, jsou přeci Vánoce! Nakonec, šlo jen o pár tisíc, tak jsem mávla rukou. Zaklepala jsem. Docela opatrně. Nesměle. Jako bych byla dlužníkem já. Kupodivu mně neotevřel její docela fajn přítel, ale jiný, opilý muž s dlouhými vlasy. Mladší, spíše bledší. Chtěla jsem odejít, ale zachytil mě za ruku a vtáhnul dovnitř.

“Tetó,” zavolala jsem z chodbičky.

“Madam, nebojte sa, Violka je v obýváku, chystá chlebíčky a tak, nestojte tu, a pojďte dál, ať nám nevynesete spaní,”trval muž na svém a rval ze mne kabát. Stála jsem v podezřelém prostředí,  v nedbale drahém oblečení.

“Nevyzúvajte sa,” nabádal muž. Postrčil mě do obýváku. Kolem stolu seděli další dva muži  a tetička poletovala kolem nich.  Mohla  se na můj vkus více obléct.

“Ahoj, já, já jsem nevěděla, že máš návštěvu, já přijdu jindy,” pozdravila jsem omluvně,  točila se ke dveřím.

Muž s dlouhými vlasy mě však přitlačil do volného křesla. Zbytek se rozchichotal. Všichni byli namol. Nebo ještě nevystřízlivěli. Tetička je svou nesvázanou morálkou známá. Na stole ležely šunkové dobře vypadající chlebíčky, drahý koňak, žádné levné víno a kaviár. Teta upekla punčové řezy. To mě dožralo. Ihned jsem se rozhodla, ačkoli jsou Vánoce, deset tisíc je deset tisíc. Prostě, dnes se svými penězi odejdu. Snažila jsem se tetě naznačit, že s ní chci mluvit o samotě. Marný pokus, doprovázený nabízením pokrmů a chlastu od všech tří mužů, mě uvedl do nepříčetného úzusu pohrdání nad hloupými lidmi, nad těmito špinavci. Co si vlastně myslí? Kdo si myslí, že já jsem?! Řvala jsem na ně, ale hlas mi z hrdla nevycházel. Držela jsem je pod krkem, ale oni si klidně seděli, ani se nehnuli a usmívali se jako pitomci.

“No tak Mariko, napij se a potom to proberem, jo,” řekla s úsměvem teta. „A co máš v té igelitce?“

“Otce. Nechcu. Jednak tu mám auto, a jednak nepiju, však víš,” odmítla jsem nabídku.

“Otce? Prosím tě, dyť před půl rokem umřel.“

Nastrčila jsem igelitku, rozdělala uši. Všichni nahlédli a všichni se odtáhli.

„Vy jste byli dycky magoři,“ ušklíbla se teta, jako kdyby ona nebyla. Dycky. „Nač ho s sebou taháš? To je snad nějaký rituál?“

„Ne, to má za to!“

„Za co?“

„Za to, aby se viděl, jaký byl. Aby slyšel jazz, který nesnášel, viděl chlapy, které neměl rád. Také včely, na které byl alergický. Takový výlet do minulosti, nebo přítomnosti, nebo kde teď on se nachází, prostě aby si to zkusil, jaké to je. Očistný proces. Pro oba.“ Utřela jsem si nos. Byla to dlouhá, ne moc rozumná řeč. Možná jsem ji někde už slyšela. Nejspíše od otce.

„No já ti nerozumím, na mě je to kór moc intelyjentní,“ vyprskla teta smích na koberec a znovu se ptala na pití. Zavrtěla jsem hlavou.

„A jo, já jsem zapomněla. A už máš zpátky řidičák a co ruka?” ukázala na moji levou sešroubovanou ruku. Instinktivně jsem ji schovala za záda. Blbá teta, co to teď vytahuje?

“A copa má madam s ručkou?” zeptal se muž s blond vlasy a přisedl na sedačce blíž.  Smrděl borovičkou. Odklonila jsem se od jeho dechu, od jeho slov.

“Á, madam je úzkoprsá,” odfrknul muž s blond vlasy a usadil se zpět vedle třetího návštěvníka, který zatím mlčel, kroutil si knír, ale tetičce se líbil ze všech nejvíce. Během mého působení jej neustále líbala a sedala do klína.

“Jen Mariku nechej, to je náhodou moc hodná holka,” zastala se mě teta. Chtělo se mi těch deset tisíc jí zase ponechat. Užuž jsem otevírala ústa k vyřknutí kýžených hlásek. Muž s dlouhými vlasy mi však  do nich neduchapřítomně vrazil chlebíček. Všichni se rozchechtali, až se stůl rozvibroval. Okurka s vajíčkem mi spadly do výstřihu a kousek majónezy se uvelebil po sukni.

Trochu  jsem se usmála také. Komický výstup umanuté neteře, která si přišla k tetě pro dluh v nepravou vánoční chvíli, kdy je téměř povinností všeobjímání a rukoupodání, to tu ještě neviděli. A do prčic, vlastně jsem jí ho přišla odpustit. Už nevím. Faktograficky bych se měla nacházet doma s rodinou anebo odepsat Markovi, že jsem ráda, že přijel domů, a že by uměl se sebou něco dělat nebo špatně dopadne.

“Všichni špatně dopadnem,” řekl mi venku po koncertě. “Všichni.“

Napíši mu, až učiním své předvánoční nezbytnosti. Své chmury si stejně musí, šohaj malovaný,  vytancovat sám.

Lidé kolem mě cinkali skleničkami, a zdáli se být šťastní. Možná byli jen opojeni vínem a zhloupnutí kaviárem a kdoví, jestli je vůbec pravý. I když, nepravý způsobí menší pocit štěstí z luxusního jídla? Já nevím, zvedla jsem se, že půjdu a nevěděla, jak jsem to rozmyslela s tím dluhem.

Zábava houstla.  Tak jsem si zase sedla. Venkem z náměstí do pokoje vlezlo otevřeným oknem příšeří. Uvnitř nerozsvítili.

Jako bych stála u mezníku, zakopaného hluboko v zemi. Skoro se mi s ním chtělo hnout. Zvednout ho nad hlavu a hodit někam daleko. Do súsedova čerstvě zoraného pola. Nalézt i řešení. Rozhlédla jsem se po pokoji, odsunula ruku muže s dlouhými vlasy z mého stehna. Teta v pokoji nebyla.

“Kde je teta?” stoupla jsem si. Odtlačila jsem křeslo od stolu.

Chlapi se po sobě podívali. Uchichtávali se. Prskali smích do skleniček a vypíjeli je i s vínem. Fuj.

“Tak kde je k sakru?” zařvala jsem konečně.

“Klid, něco řeší s Jarinkem,” odpověděl muž s blond vlasy. Dopíjel víno rovnou z flašky.

“Jste pěkná, a přesto jste nervózní,” řekl dále. Nedávalo mi to smysl. Ani otci v igelitce.

Muž s knírem také chyběl. Netaktně jsem vlezla do vedlejšího pokoje a zírala na  žinantní pohyby dvojice, jako bych to v životě neviděla. Takhle, já ne. Neviděla jsem nikdy takhle vlastní tetu. Zrakem jsem přešla na budík, jehož tikot nebyl  kvůli sténání slyšet. Tak ona si tu klidně tento a prachy nevrací. Přišla jsem nejblíže k ní. Vůbec mě nevnímali (bodejť), oba měli oči zavřené. Co teď? Vlepila jsem jí facku. Trochu mi sjela přes nos. Oči otevřela. A ještě jednou. Prásk. Z nosu jí vytryskla krev. Zhasla jsem její hořící plaménky zorniček, chytnuvší z milostné vášně. Utnula tipec nevěrnému milování.

Pak už jsem se sbírala dole pod schody, kam mě oba zbývající, do aktu zatím nezapojení samci, vyhodili. Za mnou vyletěl kabát. Pak kabelka. Potom přihučel otec. Spěšně jsem jej prohledala. Nic neukradli. Vyběhla jsem ven. Kolem klavíru. Pomeranče byly pryč. V autě jsem Markovo číslo vymazala ze svého mobilu. Vánoční stromek na náměstí hořel.

Alespoň se mi to tak zdálo.)

Stará sousedka s jarem  postel  opustila. Už počtvrté.

Muž někde z vlaku vystoupil. Neorientoval se. Zapadl do nejbližší nálevny. Další ráno se probudil v docela sterilním prostředí. Umytý a učesaný. Jen kabát mu chyběl. Stejně byl starý. Mávl rukou. V kapse ušmudlaných kalhot mu zbyla poslední mince a hluchý mobil. Nebylo komu zavolat. Zkoušel se rozplakat, však oči zůstávaly suché. Jako by protestovaly; dávaly muži od jisté doby slzy na příděl. Zpupně  šel nazdařbůh a pak zabočil domů. K mamce. Ona ví.

Co jiného jí zbývá.

IX.

Když se odpoledne všechny obchody zavřely a hospody vyhodily poslední zbloudilce či neochotníky ke slavení Štědrého dne, a lidé nestíhali své poslední vlaky, stále zůstávalo dost sněhu po chodnících.

Bůh ví, kde se vzal. Napadl tak rychle přes noc. Jeho pád sledovaly jen hvězdy. Od listů oholené stromy, s větvemi držely sněhovou pěnu, jak pohřební plačky skláněly se nad živými lidmi. Obtěžkané a spící.

Saša vyhrabával z mokrého bíla svoje poklady. V břiše ho hřála polévka Armády spásy, nebo kdo to byli za dobroděje u radnice. Mohl mimořádně a svátečně přespat v ubytovně, ale kdo by se nasíral s těmi užvaněnými otrapy. Poplácal se spokojeně po kapse. Měl v ní pětistovku. Dostal ji od jedné baby, co se sbírala pod schody u klavíru a on ji trochu pomohl.  No, pomoh, zeptal se ji, jestli nemá pětikorunu. Dala mu pět set korun. Asi byla nahluchlá anebo přebrala. To je fuk, hlavně, že ji mám. To se mi ještě nestalo. Tak se ožeru.

Medová vůně perníků dávno prostoupila nitrem domů, zaklínala večerní stoly i aktéry dění do poetické nálady. Vivat Lada! Lada, Lada pohádka! Pod mariánským sloupem muž svíral svoji flašku, k uším se mu neslo pohádkové zvonění vábící Ježíšky, Santa Clause a Rumburaky po celém světě. Muž nesmutnil, nevztekal se nad svým osudem, díval se na kasičku pod vánočním stromečkem na náměstí, zavrátil hlavu, hleděl upřeně na špičku, mazanou hvězdu rozsvícené statné jedle, pak usedl na lavičku a hřál se popíjením slivovice, kterou mu někdo zřejmě v pohnutí mysli věnoval do mochnového keříku.

V kapse pochoval mrtvou včelu. Zrovínka před chvílí to friško vzdala. Ležela chudinka natáhlá u bílé čáry silnice. Alexandr jí pod křidélka chvíli foukal pálenkový dech, ale pak jí vynadal a strčil do kapesníku. Pousmál se blahosklonně nad její smrtí. Počkaj až ten frmol tady skončí, potom bude čas na řádný obřad, řekl jí. Pak si sedl vedle takové nonšalantní paní v černém, mezi koleny svírala igelitku, tvářila se všelijak, ale nijak vánočně. Položil vedle ní na betonovou zídku starý kazeťák, zmáčknul Jumping Jack Flash, jenž moc do víru náměstí neseděl, ale bylo mu to jedno. Žena obrátila oči v sloup, a po chvíli odešla. Igelitku nechala na zemi. Když se dlouho nevracela, muž do ní nahlédl. Hm, urna a pěkná, ta se bude hodit. Obsah vysypal na zmrzlé obecní macešky, zesílil kazeťák, špičkou boty posunul urnu před sebe a čekal, kdo první vhodí svoji minci. Usmíval se. Muž se usmíval tomu, že každý se s ním, Jackem, jednou setkáme, budeme svírat svoji minci na parkovné v dlani.  Každý z nás. Šťastní a veselí. Jo jo.