Odpoledne utíkalo jen zvolna. Nad řekou visela nudně šedá obloha, k dešti se ale nechystalo, slunce se taky neukázalo, celkově to působilo tak, jako kdyby to dnešek už kolem poledního vzdal a řekl si: Není každý den posvícení, dneska se obejdete bez pořádného počasí.

Vodník seděl na lavičce u domu, opíral se lokty o opršelý dřevěný stůl, kouřil dýmku a líně přemítal o tom, jak moc se mu chce anebo nechce si jít prohlédnout nejnovější přístaviště ve městě. Už viděl, co si dneska lidi představují pod “malou loďkou” a z principu tomu nedůvěřoval. Loďka by měla mít dost slušnosti na to, aby měla vesla - ne bednu tekutého jedu na palubě jen proto, že to s ní jezdí bez námahy.

Než ale stihl dospět v úvaze o amorální existenci motorů dál, ze stínů pod stromy se vynořila návštěva. Hela Včelařka se už z dálky usmívala jako někdo, kdo ani náhodou nepřišel jen tak na zdvořilostní návštěvu, ale Za Účelem. Otázka jen byla za jakým.

“Ahoj, Hansi. Že máš na mě chvíli?”

Hannes se usmál: “Na tebe vždycky, drahé děvče.”

“Výborně,” přikývla Hela, posadila se a vytáhla z kapsy malou knížku a klepla s ní o stůl. “Mám na tebe pár otázek.”

Vodník opatrně přikývl. Tímhle tónem většinou mluvila, když ho odvlekla do Včelína ke křivulím a sklenicím s medem a zrající medovinou a chtěla po něm okamžitý referát o vlivu typů pramenité vody na efekty tymiánové esence v medovině podle lunárních fází. Hela byla báječná, ale kdyby nebyla duchem zoufalství, skvěle by se uplatnila i jako inkvizitor u výslechů.

“Co tě zajímá?”

Hela poklepala na knížečku: “Znáš tohle? Je to z poloviny devatenáctého století.”

Neznal. “V té době jsem měl už jiné starosti, než moderní literaturu,” pokrčil omluvně rameny.

Ale Hela přikývla, jakoby tuhle odpověď čekala a jen si ji potřebovala ověřit: “Je to známá sbírka básní. Jedna z nich je o vodníkovi - a je to asi první věc, která se dneska lidem vybaví, když o vás přemýšlí.”

Hannes se podíval na obálku, která do světa celkem skromně hlásala jen Kytice.

“Dřív se o nás vyprávěla spousta příběhů,” řekl, “ty přece kvůli jedné básni nezmizely ze světa.”

“To ne,” přikývla Hela, “ale žádný z nich neměl takový vliv. Jsou i jiné příběhy, mnohem, mnohem novější… Ale i tak. Tenhle zabírá nejvíc prostoru. Děti se ho učí ve škole.”

Teď se Hannes nedůvěřivě ušklíbnul a potáhl znovu z dýmky: “Prosím tě. Že by se učili ve škole o vodnících?”

“Ne,” uvedla to na pravou míru Včelařka, “ ne o vodnících. Učí se nazpaměť tohle.”

A otevřela knížku u záložky. Vodník přeletěl očima prvních pár slok. Rytmické. Trochu dětinské. Ale budiž. Vodníci vystupovali ve spoustě pohádek.

Nechápavě se na ni podíval: “Mě taky přijde představa červených bot u vody směšně pitomá, ale že by to lidi drželo stopadesát let?”

Hela si pohodlně opřela hlavu do dlaní a lokty o stůl: “Jen čti dál, Hansi.”

Četl. V nějakém okamžiku odložil dýmku stranou. To samo o sobě bylo co říct.

Po nějaké chvíli, když dočetl poslední stránku, se labský vodník narovnal a nadechl jako někdo, kdo se právě vynořil zpod hladiny.

“Helo,” oslovil ji výjimečně bez přezdívky, “co za chorou věc tohle je?”

“Chorou?”

Povzdechl si s únavou staletí: “Chorou. Žádný příčetný duch by si dobrovolně nevybral žít s vlastním vězněm - a i kdyby, neříkal by tomu manželství. To je jednoduše šílenství.”

Hela zamyšleně přikývla. Už delší dobu si všímala drobných, ale nepřehlédnutelných rozdílů mezi jejím lidským životem a životem v Paláci se Stínem. Byla moderní žena. Přesto jí nemohlo uniknout, jak zjevně najednou v jejím životě chybí celá sada nepsaných, takřka neviditelných povinností a očekávání. Byly to okamžiky. Momenty, kdy řekla ne a vůbec nic se nestalo. Chvíle, kdy nemusela držet otěže hádek a dohadů v rukou. Práce, které od ní nikdo nečekal, ani tiše, ani nevysloveně ne - a pokud je neudělala, nikdo si toho nevšímal. Poznámky, které se nestaly. Kupilo se to. Potřebovala si právě proto teď něco ověřit.

“Ale když už tedy byla vdaná,” nadhodila, “nemyslíš, že se prostě měla vrátit?”

Hannes se odmlčel. Nebylo pochyb, že ho zkoušela. Něčemu chtěla rozumět - prozrazovalo ji, jak průhledně hloupě se ptala. To nikdy nedělala bez důvodu.

Hloupé otázky používala jako činidlo.

“Ty si myslíš, že měla?” zopakoval.

Včelařka se nevinně usmála: “Dávalo by to přece smysl.”

Vodník si dal načas, vyklepal dýmku na trávník a znovu ji naplnil tabákem. “Smrtelníci na tyhle věci mají spoustu odlišných názorů,” v rukou mu zaplála sirka, šikovně ji ochránil mezi prsty před sfouknutím, “ale my obvykle nepovažujeme svatbu za způsob, jak příjít k dýchajícímu majetku.”

“To lidi přece už dávno taky ne,” opáčila Hela.

“Aha,” přikývl, “ale tobě by to smysl dávalo. Že by se měla vrátit.”

Přijala tu odpověď důstojně.

“Mnozí říkají, že je to příběh o vodě. O tom, jak zrádná a nemilosrdná je - voda nebo příroda,” navrhla nový úhel pohledu, ale vodník se nenechal svést na scestí. Posunul knížku zpátky přes stůl k ní.

“Tak to určitě není. Je to dobrý příběh, ale není o nás. Je lidský skrz naskrz.”

Hela poklepala na ohmatanou vazbu nehty: “Někteří to vidí romanticky. Vodník je pro ně tragický hrdina. Je to o osudové lásce, o vášni a o zradě…”

“Ne,” odsekl vodník a poprvé za celou dobu se doopravdy zamračil. Už to přestávala být hra. “Je to o představě, že ženy lze vlastnit - a trestat, když se jako vlastněné nechovají. A ty to moc dobře chápeš.”

Hela vydechla a usmála se: “Já ano. Ale nerozumím tomu, proč to tak dobře chápeš ty.”

“Protože tenhle způsob myšlení žije na mých březích staletí,” odpověděl kysele vodník, “a já se na to musím dívat. A, zjevně, nově je to i způsob, jak si ti ze břehů dívají na nás…”

“Skrz sebe sama,” doplnila zamyšleně a konečně odsunula knížku stranou: “Proč je to tady jinak, Hansi?”

Teď už se zeptala přímo, bez her.

Byl radši, že už to nechala tak.

“Jak by to mohlo být stejné? My všichni přece máme moc. Já, ty, kdokoliv. Nejsme lepší než oni, o tom si nedělám iluze” kývl hlavou ke druhému břehu a to gesto zahrnovalo celé lidstvo, “ale nikdy se nám nestane to, že by polovina z nás o svoji moc zčistajasna přišla a zůstala závislá na té druhé polovině. Tohle pokušení tu nefunguje.”

“Protože duchové nemají děti,” pochopila ten rozdíl.

Nebyla to moudrost. Šlo o otázku příležitostí.

“Asi,” souhlasil vodník. “Tak - a je ještě něco, co mi za poslední století a půl nepřítomnosti uniklo?”

Zasmála se: “No, rudé botky považuju tímto za probrané, ale měli bychom si vážně promluvit o zelených cylindrech.”