Na tomhle impozantním plácku, mezi bezem a planými trnkami to bude, comme un secret. Není to poprvé, ale na ní záleží. Zatáhl břicho. Potok voněl chladem a voda v něm šplouchala ondatrami, přelévala se přes kameny klidně s takovým mírně škodolibým popěvkem „comme, comme, Fery…“ Fery neví, co to je, ale mělo by to být impresionistické a francouzsky. Občas se Fery chápal neobvyklých miniatur a nuancí nevšedního života, o kterých týpci v jeho okolí nemají ani šajnu. Ale než se mu to poskládalo v hlavě, dívka převzala nonšalantně iniciativu a povalila jej na záda s tím, že je roztomilý a má roztomilý přední zuby. Leželi v trávě. Její dech byl teplý, nepravidelný. Položila mu ruku na hruď a chvíli ji tam nechala. Pak se její prsty posunuly níž.

Zastavily se na jeho břiše. Nebyl ještě tak velký. Velký kluk. Silný kluk. Tlustý kluk. Jen měkký, poddajný, horký pod její dlaní.

Přitiskla se blíž a on zavřel oči. Svět byl na chvíli přesně tak nádherný, aby v něm tančili jako Fred Astaire a Ginger Rogers. Prudce oddechovali, no, jak to po tom bývá. Cigareta a řeči o lásce. Nemohli najít sirky. Rozsypaly se jim při tom nejlepším.

Leželi v trávě, těsně u sebe, v mraveništi, se svým rytmem v srdci a vůbec nelitovali toho, že našli jeden v druhém místo, které není třeba vysvětlovat. Nevnímali ani mravence, kteří zkoumavě okusovali jejich nahá těla.

On se konečně odvážil otevřít oči. Vlastně až teď si všiml, že celou dobu milování šel popaměti a pohmatem. Zná tohle místo, jako děti se tu hrávali na doktory. Příznačné. Proč se mu do všech hezkých míst v srdci šourá takový ohrkaný vůz s hnojem? Vozka smrdí a není mu vidět do obličeje, Fery by přísahal, že má kápi. Takto se mu zjevoval v dětství, když sám v postýlce stál počuraný a volal na matku. Matka přišla někdy. Kápě pokaždé.

Odtlačil vůz a pohladil dívčiny vlasy. Dotýkal se jejího obličeje, a přemýšlel, že jeho život se skládá z drobných návratů. Návratů do světa světel, harmonie a štěstí. Nebýt těch návratů, zemřel by velmi mladý.  Z doteků, které se vracejí na stejné místo s jiným nášlapem, s jinou váhou. Z dechů, které se rozhoří. Někdy to Ferymu pálilo. Je programátor, architekt programů, strůjce pohybu, je inteligentní, možná chytřejší než v jeho ulici ti týpci, co si z něj dělají srandu, že ještě nemá holku. Voda v potoce, teplo na kůži, ohromující výkon, to by koukali.

Koukali.

Kolem milenecké dvojice stojí hlouček udivených dětí. Stály pod bezem. Ne jako děti, které přišly, ale jako ty, které tam odjakživa jsou. Vyřezané z téhož dřeva, nehybné, s očima otevřenýma dokořán, aniž by bylo jasné, co vlastně vidí.

Koruna stromu se nad nimi rozevírala pomalu, téměř slavnostně, jako deštník z Les Parapluies de Cherbourg, který nechrání před deštěm, ale jen potvrzuje jeho příchod.

A teprve tehdy si Fery uvědomil, že on je ten, kdo se ocitl na cizím místě.

Ne oni.

On.

„Páni! Ten pupek!“ vykřiklo jedno z dětí.

„A ten zbytek!“ vypísklo jiné. Fery se překulil na bok, aby skryl ohanbí.

Hlouček se dal na úprk. Ječící, smějící se, rozpadlý do jednotlivých těl, která se míjela a znovu sbíhala, jako by patřila spíš pohybu než sama sobě.

Její ruka zmizela z jeho těla.

Nevěděl kdy.

Fery se posbíral, rychle oblékl a rozběhl se za nimi. Nevěděl proč. Jí tam nechal.

Utíkal.

Těžší, než chtěl.

Tráva mu klouzala pod nohama, lapal po dechu.

„Počkejte!“ vyhrkl, ale hlas mu zněl cize, jako od vozky, co jezdí v kápi a volá po motajících se lidech u kol, uhněte doprdele!

Děti zmizely za zatáčkou.

Zůstal stát.

A tehdy to přišlo.

„Fery, ty vole.“

Téměř neslyšně.

Ne jako nadávka.

Spíše jako konstatování.

Jako u Un homme et une femme , voda ticho, dva lidé, kteří k sobě patří bez námahy.

Pak zase tráva.

Doprdele, kde ta holka zůstala? Fery se ohlížel kolem sebe, ale viděl jen tmavé nebe, oškubané stromy na hrázi potoka a támhle nějaká babka okopává cibuli.

Jako by to šlo i jinak.

Nešlo.

Nechci utíkat. Před nikým, za nikým. Zvedl klacek, bouchl jím o strom a pomalu odcházel. V chalupách začalo hrát rádio Impuls.

Impúúúls. Impulse.

„Každý problém se musí zajíst,“ říkala Ferymu pokaždé matka.

II

Dívka se rozplynula. A další po ní.  Která by chtěla chodit s tlustým klukem, který sotva otevře poklopec. Ztratili se i rodiče. Vypustil se bazén, zmizely i schody, když po nich scházel dolů otevřít pošťačce. Dokonce se zdejchl i vozka. Odjel zase votravovat někoho jinýho.

Ferymu celých těch třicet let bylo vlastně dobře. Slastně. Teplo. Otíral si zamaštěné ruce o břicho, psal programy pro klienty, občas proklikl na nějakou seznamku. Ti lidé jsou úchylní, poklepal na svoje akvárium, plného roztodivných rybiček, které narážely do skla a okukovaly Feryho sukni, do které se právě oblékl a mluví s nějakou paní na monitoru. Paní se směje, a Fery je veselý. Občas i opilý. Podivně se občas motaly i rybky, jelikož do akvária párkrát hodil špatně zavřenou flašku vodky, skrýt ji před sousedkou, když mu po neviditelných schodech nesla nahoru jídlo. Občas se tak domluvili, zvlášť když byl Fery nemocný. Sousedka vždy tiše zaklepala, opatrně otevřela, už jednou Feryho viděla v sukni, položila mu jídlo na stůl, pohladila po mastných vlasech a rychle sjela po zábradlí dolů. Nemohla se dívat, jak pokoj se pomalu naplňuje tím hodným klukem, který každému pomáhal. Dům zamkla na dva západy, snad aby soused nepláchnul. Komická představa, nebo spíš trestuhodná. Ale koho potrestat? Už nikoho neměl z blízkých příbuzných, nebo byli příliš daleko, aby se o Feryho prostor zajímali.

Feryho pokoj se zmenšoval postupně.  Programátor pracoval ve svém pokoji, jídlo si připravil v kuchyni, ale přinesl si jej k akváriu. A polykal před rybami sousta, napichoval na vidličku s gustem a usmíval se. Usmíval se pohybu ve vodě, svých němých kamarádů, pohybu pomalému a bezdůvodnému.

Rybky kroužily. Dokázaly se zvědavé a najedené zastavit u skla, přesně proti němu. Nebo si to Fery domýšlel. I tak, neuhýbal, ba dokonce je pojmenoval jako ty svý holky, na který by ti týpci okolo koukali.

Fery si začal všímat, že svět ryb je nejen němý, uzavřený, ale úplný. Žádné venku neexistovalo. Hra světel a lámání paprsků slunce z ulice se zračilo dosyta a docela i jeho světem. Skleněným, tichým, bezprostředním. Vyhledával tu slavnostní nehybnost, obklopoval se vodou, kterou ještě dokázal čistit a prostor pro ryby udržovat. Nedrhl jen skla, ale i zdi pokoje, tento jediný, protože v celém domě byl neuvěřitelný nepořádek, přes který už odmítala přelézat už tak obětavá sousedka. Jídlo si nechával dovážet kurýrem. Několik hodin slézal dolů, aby byl na čas dovozu připraven a hodiny zase nahoru vždy s dvěma taškami nákupu. Víc neunesl.

Ryby už na něj pokaždé čekaly. Jako na hlavního hrdinu z Le Grand Bleu.

III

Světlo měkké, rozptýlené, drželo se na hladině a pomalu klesalo níž. Rybky se pohybovaly tiše, v obloucích, spolehlivě, nepřekážely si. Vždy přijde po setmění světlo, a když Fery uhne od okna, zápal loučí slunečních paprsků pokaždé rybky divoce rozežene jako postřelené laně po zásahu lovce. Když Fery uhne, pustí pokaždé do zbytku prostoru kus dne a teplo. A drobná mezera, do níž se vkradlo něco cizího, co Ferymu zalezlo v hlavě někam hluboko, zachycený hluk z dávné hudby, tančících těl a světel, nikomu nic…

Do řady!

Nikomu nic

Nikomu nic nedlužím

Nikomu nic nevrátím

Nikomu nic nepovím

Od všeho se odvrátím

Nikomu nic nesvěřím

Nikomu nic nezkazím

Nikomu nic nevěřím

Z plamenů zbyl jenom dým

S každým jsme si rovni!

Nikomu nic neprodám

Nikomu nic nekoupím

Nikomu se nevydám

Není světlo ani stín

S každým jsme si rovni!

Ale s někým jsme si rovnější!

V těch mezerách se mu usadila černovlasá dívka, která k němu přišla samozřejmě, natáhla ruku, usmála se na Feryho a řekla pojď. Šel.

Bylo to poprvé a naposledy.

Pak se to rozpadlo. Tiše. Ryby pokračovaly ve svých kruzích. Fery už nevěděl, jestli nikomu nic patří ještě hudbě jeho oblíbené punkové skupiny, něžné ruce, která ho tehdy vedla, nebo jen tichu, ve kterém to všechno zůstalo viset.

Oknem do pokoje kluka, který nedokáže sejít schody, vpadlo prudké světlo plného odhodlaného slunce. Nic mu nebránilo v průchodu. Akvárium explodovalo. Tím světlem, tím překvapením.

A tehdy už nebylo možné říct, kdo koho pozoruje.

Protože pohled se nevracel.

Jen zůstával.

A venku stojí vozka s ohrkaným vozem.