Na okně visí vodní kapka. Nepravidelná, velká skvrna, kterou tu zanechala ranní přeprška. U stolku pod oknem sedí žena, upřeně kapku pozoruje a míchá svou kávu. Číšnice ji donesla teprve před chvilkou, tak je ještě horká a plní maličkou kavárnu sladkou vůní kardamomu. Žena ji nikdy nepije hořkou, proto si ji dala se sezónním sirupem. Na něj ostatně láká i veselá plastová dýnička na stolku.

Zatím ale nápoj neochutnala. Myšlenkami bloumá kdoví kde, ale možná ani nemyslí na nic závažného, možná jen čeká, až podzimní mrholení zvětší kapku natolik, aby sklouzla po skle a nechala za sebou jen dlouhou řadu svých maličkých dcer.

Ta žena je krásná. Vybrala si to tak - je to druh krásy, který snadno vzbuzuje chtíč, ale ještě silněji signalizuje moc. Může si proto dovolit ignorovat pohledy ostatních hostů. Dobře ví, že si ji jen tak někdo netroufne oslovit.

Ticho ruší chrčení kávovaru a klapání klávesnice notebooku studenta usazeného v rohu. Déšť slyšet není, po ulici se povaluje jen těžká, vlhká mlha. O to víc vynikne cinknutí lžičky o talířek, když ji žena konečně vyloví z šálku a napije se.

Uměla by lepší, ale pro dnešek se spokojí s tím, co je.

Když vešla nově příchozí, zaválo dovnitř podzimní syrovo. I tahle žena byla elegantní. Mohla si to totiž dovolit - ačkoliv bylo patrné, že její krása začíná polykat čím dál tím více času, peněz a odhodlání. Bez pozdravu se posadila ke stejnému stolku pod oknem.

“Proč, Sam? Co jsem ti sakra udělala?!”

Křičet lze i potichu. Baristka se moudře rozhodla s nápojovým lístkem raději počkat.

Ta, kterou ta nová nazývala Sam, odložila šálek a usmála se: “Říkala jsi, že chceš autentický život. Teď ho konečně můžeš mít, zlato.”

Rozklad trvá, ale začít musí v jednom kritickém momentu. Stačí zdánlivě málo, dostatek času, tepla, vhodná chemická reakce… Klidně vtělená do aférky ve vhodné chvíli předhozené něčímu manželovi.

To jednomu vlije do žil trochu toho vypůjčeného vzrušení z cizí sázky na vášeň.

Kateřina, ta rozčilená, na ni zůstala chvíli zírat v němém úžasu.

“Zničilas mi život… jen tak? Z pomsty? Jen proto, že jsem to chtěla skončit?”

Sam znovu zvedla kávu ke rtům: “Ale jdi. To není pomsta. Ber to jako dárek. Něco skončilo - něco začne.”

“Ty zasraná, psychopatická svině,” zasyčela Kateřina a prudce vstala od stolu, “my dvě jsme spolu ještě neskončily, rozumíš?!”

Sam se jen pohodlně opřela v židli a nechala ji vydusat ven, na studenou ulici. Víckrát už se v životě nepotkají. Rozklad už ale začal a Kateřinin život se teď s uspokojivou jistotou rozpadne v cosi, z čeho zákonitě vzejde něco nového. Netvrdila, že nutně lepšího, o to nikdy nešlo, jen něco nového. Byl to ten proces transformace, který ji fascinoval.

Kdysi, už strašně dávno, se s někým hádala o tom, zda by se lidé měli konců bát.

“Samozřejmě, že ano,” říkával jí, “vždyť je bolí.”

“Protože jsou slaboši,” oponovala mu, “chybí jim důvěra v proces. “Konec” je jen lidské slovo pro začátek přeměny.”

Zasmál se. To nesnášela, smál se, jako by věděl víc než ona: “Přeměna je ale nejistota, Samhain. Toho hlavně se lidi bojí. Konce jistoty.”

No, dnes už ten někdo každopádně říká jiné věci někomu jinému někde jinde. Jeden z názorných příkladů, co konec může znamenat.

Ještě naposledy v myšlenkách zavadila o Kateřinu a dopila svou kávu. Tyhle hry byly v poslední době jako hrát šachy podle předepsaného scénáře. Předvídatelná pravidla, předvídatelné výsledky.

Zachytila pohled muže venku a za oknem a usmála se.

Konečně se pořádně rozpršelo, tak si ten chudák spěšně přitáhl bundu ke krku a přidal do kroku. Brzy jí zmizel z dohledu.

Předvídatelná, bezduchá zábava.

Ale i to je lepší než nic.

Zaplatila útratu a vyšla ven. Jí déšť nevadil.

V pošmourném počasí v ulici zářila halloweenská cingrlata ve výlohách. Ze všech sil se snažila překonat, jak moc se jí z nich obracel žaludek naruby, a vidět v nich odrazy ohňů, které dnes už na její počest pálí jen několik málo podivínů.

Samhain, Jeseň sama, nevěřila na konce.

Na hry a vysoké sázky ale ano.