Starat se o řeku dá spoustu práce. Vodník Hannes o tom věděl víc než kdekdo jiný. Jeho Labe bylo patnácté nejdelší na světadílu a patřil k němu bezpočet přítoků, tůní, potoků, slepých ramen a mokřin. Mnohé měly vlastní strašidla, o jiné se staral jen Hannes sám.

Dneska ho zrovna jedna taková velká tůň čekala. Bylo třeba zkontrolovat hnízda volavek, postarat se o poupata leknínů a prořezat sítě pytláků. Hannes u toho naštvaně mumlal něco o lenoších, kterým je to k řece plné ryb moc daleko. V tůni žily vzácné druhy, které rozhodně nepatřily na pánvičku.

Bylo krásně, začátek léta. Teplo pod vodou i nad ní. Vodník ještě obcházel tůň dokola a aby mu nebylo horko, pověsil si kabát na blízký doubek a s ním i svoje milované housle. Málokdy někam vyrazil bez nich. Když měl hotovo, ještě se mu nechtělo z malebného koutku přírody. Slunce hřálo, řekl si, že se jen na chvíli natáhne do trávy. “Jen na minutku zavřu oči,” pomyslel si - a usnul.

Probudil ho zlomyslný smích - a divná slabost. Sotva otevřel oči, hned věděl, jak hroznou, začátečnickou chybu udělal.

Odpolední sluníčko se posunulo a poklidně vytáhlo z vodnického kabátu poslední kapky vody. A kabát už nevisel na větvi - držel ho v ruce jeden z pěti pytláků. Stáli kolem vodníka, zle se šklebili a spásná voda jim zůstala za zády…

“Tady už sítě ničit nebudeš, hastrmane,” sevřel prostřední z pytláků kabát v ruce.

Hannes se tak tak vyškrabal na nohy. Dobře věděl, co věděli i pytláci: vodnická síla i kouzla se ztrácí, když vyschne i šos vodníkova kabátu.

Hannes o krok ustoupil. Neměl tušení, jak se z téhle šlamastyky dostat.

“Škodíte vodě,” odsekl. Jestli tohle dopadne špatně, prosit o milost nebude.

“A co z toho!”

Pětice se přiblížila.

Hannes se zoufale rozhlédl. Jenom kapka vody by stačila…

Jen kousek před ním se třpytilo pár kapek v listech pampelišky - zapomenutá vláha z nočního deště.

Hastrman se vrhnul kupředu.

První rána však dopadla dřív, než stihl mokré lístky sevřít v dlani.

V tom se zvedl ostrý vítr. Rval listí ze stromů a točil se na travnatém břehu. Pytláci si vyměnili zmatené pohledy. Vodník přece kouzlit nemohl - ne? Nevypadal na to.

Vítr měl náhle drápy a zuby. Dral košile, nechával šrámy na kůži, trhal vlasy. Chlapi vyděšeně vzali nohy na ramena.

“Jsou to čáry!”

Jak byli pryč, vítr ztichl.

Hannes se opatrně natáhl pro odhozený kabát.

Ale v tom vítr foukl naposledy, z tůně se zvedla vodní sprška - rázem tu stál tucet rusalek. Bílé a s velkýma očima, s vlasy které jim splývaly z ramen jako řetízky deště, s temnými tvářemi které se jemně blýskaly perletí… V pozdním slunci vypadaly skoro nepatřičně. Měsíční paprsky by jim svědčily víc.

Hannes se narovnal.

“Vděčím vám za pomoc.”

Nejstarší sestra vážně zvedla jeho kabát: “Není zadarmo.”

Vodník zachmuřeně přikývnul. S rusalkami nikdy nic nebylo zadarmo.

“Zatančíš si s námi!” zatočila se jedna z mladších sester.

“Až do rozednění!” přidala se další.

Když jim dlužil tanec, musel tedy tančit. Smrtelníky umí rusalky tancem utýrat. Vodník s nimi držel krok snáz. Ale když Měsíc vystoupal k půlnoci, i jemu už docházel dech.

“Tancujete celou noc na stejnou písničku,” opřel si ruce o kolena, aby si aspoň na chvilku odpočinul. Nechtělo se mu přiznat, jak moc už se mu třesou nohy únavou.

“Tancujeme vždycky na stejnou písničku!” volaly rusalky a táhly ho zpět do kola, “jakou nám hraje noc!”

“Zahraju vám veselejší, zatančíte si docela jinak,” lákal je vodník a zvědavé rusalky ho propustily k houslím.

A když Hannes začal hrát, roztančily se s nadšením nanovo. Takhle jim noční vítr nikdy nezazpíval. Hastrman znal na sto písniček. Svižné kousky střídaly táhlé melodie a naopak. Úsvit poprvé zastihl rusalky unavené z tance, zatímco Hannes ještě nepřestal hrát…

Tak si vodník vysloužil svůj kabát nazpět - a na památku si odnášel novou výšivku na lemu rukávů. To do temně zelené látky rusalky vetkly první ranní paprsky a bílý opar nad tůní.