Skončila tma. Slunce prošvihalo zvědavými palčivými ocásky podivný opar z údolí, kde se dlouho drží temno a tesklivo, a tak tam lidé do rozednění bloudí. Teď však brzy propustilo jasno, lidé se usmívali a zvonili zvonky na bicyklech. Já jsem se tedy neusmíval, pramálo jsem spal a makovice se kývala ze strany na stranu pod silnými poryvy větru, co dul támhle od žita, od žida Fischera. Hýčkal si vysoké obilí, dobře rostlé, zdravé, provoněné modravím chrp, co zvědavě okukovaly vznešené růže paní místostarostové. Pěstovala je náramně dobře, hnojila je často a přikuřovala všelijakým sajrajtem. Vonělo to všude, až do mé makovice. Ošálen touto vůní proboural jsem v makovici díry místo oken, rozhlížel se kolem a divil se té pronikavé kráse, proč mne tak omamuje. Poprosil jsem starého šťouru Noháče, ať mi ty ďoury opřede pavučinkami, nechť na mě v noci netáhne. Nemám rád na lýtkách chlad.

Mě ta vůně nezajímala. Jen ona, ta dívka, místostarostovic Valentýnka, co ráda běhá po novém obecním hřišti v bleděmodrém tričku, dráždila mé smysly, až mé spánky tančily čardáš a srdce tlouklo bez rytmu. Bledl jsem a zvečera, když už jsem pod bradu přitahoval damašek po stařence, zaťukal na makovici moudrý, co rád píská na slavíka nad polem tragicky zemřelého mladíka, co jej v sýpce zasypalo žito, nad modrými bobulemi, nalitými jako prsy kojící matky, tloukl jako ženich na moji makovici.

„Co je?“ otevřel jsem a tvářil se nevrle. Protíral jsem oči a zíval, doufal, že jej tímto tyátrem odeženu od makovice.

„Viděl jsi to pole žida Fischera? To je, Bože, polečko,“ poškrabal se ve vousech a bez pozvání vešel dál do mé makovice. Zavřel jsem vratké dveře a starého pištěláka usadil. Na rameni seděl mu urousaný kos, v zobáku vyschlou žížalu, jedno oko vypíchlé. Podivil jsem se, pištělák to svedl na ostrou straku, ale myslím, že on sám házel botou, když se vracel od Růže, neměl na zaplacení a popadl jej ámok.

„Nu, nevím, jak to dělá Fischer, je to žid, tomu všechno roste, kvete samo, bez podpůrných prostředků,“ ztěžka jsem usedl na druhou židli. Víc jich nevlastním. Ve své makovici mám vždy jen dvě místa. Pokud je tu víc než zdrávo živo, v makovici to bzučí jako v úle, pak otevírám k oknům i dveře a spodní víko do útrob ztepilého stonku, ale jen k předposlednímu patroví, kdo by tloukl níže, nepochodil by, mohl by chodit kolem místního kostelíka s farářem jako na ofěru, hehe, co letos slavil Kristovy roky, nikdy, ani tohle mě nepřinutí otevřít Tripštych ve stonku mé makovice. Třebas faráři Florianovi vystrojili u hasičské zbrojnice hostinu pod širým nebem a zakýval jim z blízkého letiště čmelák, nene, nevyhodím ty hodnoty ze stonku jen kvůli nějakým slavnostem. Ne. Ale jinak, to ano, chodím v průvodu, proč by ne, chci alespoň zastínit pozornost upřenou na mé vlivné rodiče, medonosnou matku a otce, a chci, aby všichni zapomněli na Tripštych. Ano, to chci. Stonek je zabezpečen náramně, hýčkám si jej a na jeho dně ukrývám ty nejvzácnější poklady. O nich ví jen ten pištělák, a ten je dozajista namol pokaždé, i kdybych jej polil kýblem vody, čiré jako povídání s čistou pannou, neřekl by slovo. Ví, že Stonek je svatý. Ty poklady stonku spatří jen ten, komu věřím. Pištělák je moudrý, ale chlastá nektar, rozevřel jsem makovinový bar a podal mu dva notně uleželé modráky. Usmál se, položil oba kalíšky vedle sebe jako svíce při nebožtíkovi v laciné rakvi, v bohatém, především na jižní Moravě, katolickém kostele, zvedl ruce, uhladil dbale prsty s černými nehty už tak mastné vlasy, zřejmě procházel slunečnicovým údolím nad lány zdejšího stmelovacího prvku, před jehož vrátnicí s přenosnou televizí Panasonic parkuje auto, připomínajíc škůdce, na nějž není postřik. Leda zašlapat.

Žilky v listoví veselých trnek, tak napnuty k výbuchu, prosily moji makovici, ať toho starého ožundu vyhodím, že potřebují k mým odstávajícím slechům něco podotknouti, ale tak důležitého, že nutno uzavřít neprodyšně dekl od vchodu do klouzadla stonku.

Jemně přikývl jsem nosem, pochválil znovu před pištělákem Fischerovo žito a nalil mu ohromný kalich, největší, jaký jsem našel v binci nad dřezem z břízy. Kos znuděně sezob proschlou tanečnici zeminy a usnul pištělákovi na obrostlém krku.

A kruci! Pitomci! Jak ta jelita vesnická jenom vyhodím???

V makovici bleskl nápad, vhodný přinejmenším k přemýšlení, vešel jsem do pokoje, až vzadu makovice, vzal jsem velkou troubu a tradáááááá tradááááááá, z otrávené huby jsem vyloudil ještě jeden ostrý zvuk, ospalý trouba a kos bystře vyskočili, protřeli oči a pánbůh zaplať, ještě se jdeme projít vlahým večerem a Fischerovým polem, a sklouzli z makovice dolů. Zamával jsem. Umyl jsem si tvář, podíval se do zrcadla, připadal jsem si starý. Trápil jsem se. Opřel jsem čelo o zrcadlo a ukrápla mi slza, zachytil jsem ji na své nedoholené bradě ukazovákem a olízl, chutnala po mouru a soli.

Panebože, co jen se mnou bude?!

Vyšel jsem na terasu. Listy naklonily šeptání k mému hrdlu, slyšel jsem klokotání Portorika. Vůně ošálila celou moji urostlou postavu, vzal jsem s sebou tu krásnou Valentýnku, starostovic, držel jsem ji tak pevně, přestávala dýchat, zavírala oči, ruku a palec pravé ruky položil jsem na její vznešenou bradu, nebránila se, položil jsem ji do písku. Vycházela mi vstříc. Do mě. Paprsky blonďatých vlasů smíchaly se s mokrým pískem, spala, přemýšlel jsem, co s ní. Byla tak krásná.

Starousedlíci v poklidu posedávají na místní „plaze“ a krmí holuby. Mořské útesy tady zvou potápěče do podmořských hlubin, kde se nachází více než třicet druhů ryb. Když se to vše promíchá s pýchou obyvatel na jejich minulost, věřte tomu, že zde prožijete dobrodružnou a zajímavou dovolenou. Mozek přemílá tento prospekt, ale nikde není napsáno, jak probudit tak pohlednou ženu, aby se nevyděsila muže z makovice a jen zůstala ležet, to by mi stačilo. Políbil jsem ji na šíji, ležela jako zapomenutá skořápka vznešené mušle, opálená, lístky plavek skrývaly to, co jsem chtěl honem vidět, spala. Z oceánu vyplul ze ztroskotaných desek a torza kuchyně nějaký otrapa, na ramenou dvacetikilové závaží chobotnic, kopl do řas, odsunul moji maličkost ohromnými tlapami, něco zahuhlal a lehl na moji Valentýnku.

Vyhrnul jsem rukávy, z kapsy vytáhl prak a jednu železnou kouli na domorodce vystřelil. Skácel se. Valentýnka se neprobudila. Nachytám jí ryby, ne, uteče, odnesu ji do stínu, ne, bude nadávat. Když jsem tak dlouho přemítal, co s Valentýnkou udělám, rozbolelo mě čelo, jako by mně do něj někdo bolestně škrábl. Nakonec se kolem mne seběhlo několik zvědavců. Pozval jsem pár domorodců k sobě do makovice, nechal je sedět na zemi, jelikož vlastním jen dvě židle, a sešel do útrob stonku. Přehraboval jsem fotografie. Ne. Dnes k ní musím přijít beze snu. Konec Portorika. Bylo to strašně daleko.

Stonek s popraskanými stěnami a ty schody, jejichž příkrost mne hnala do hlubin stonku velikou rychlostí, že jsem často upadl a zastavil se až u tajemné bedny. Ještě že jsou rodiče mrtví, bych si to schytal, takhle se starat o svoji makovici. No, možná mne vidí, ale mě to teď nebolí. Probíral jsem se v tom tichu zažloutlými fotografiemi, šveholilo jen pár opuštěných nestříhaných vinohradů… Vylétl jsem z makovice ven, dlouho jsem nebyl pryč, jen v tom hloupém Portoriku, „nuo a tara kri la vida oi pista,“ tsss, pohladil jsem svoji oholenou bradu a dobrou kolínskou postříkanou hubu, klepl jsem do pampeliškové kliky a svezl se dolů na zem. Domorodci mi chrápali v makovici a neměli ani zdání o mém trápení, Valentýnku jsem vzal do Portorika, ale chtěla být u rodičů, tak jsem teď viděl, jak loupala kukuřici na dvoře a docela se u toho usmívala. Vzal jsem kosu na ramena a utíkal k lesu. V naslouchátku poslouchal jsem probouzení domorodců. „Gio, di varo, nia, hidoo, msaa, diill, giuuuú, jakilúú…“

Rozblikala se světla a ve stromech bloudily zmateně ty světlušky z opožděného sobotního večírku, na který jsem opět nebyl pozván. Ta světla mě zmátla, vrátil jsem se zpět, domorodce jednoho po druhém nakopal do zadku z makovice ven a čekal na náš domorodý svátek, hostinu u nás ve vesnici. Takové slaboulinké ejchuchúúú. Mladí se stejně nakonec poperou, ale těšil jsem se, že uvidím Valentýnku v dlouhých šatech, půlměsíčních šatech.

Ráno, prošpikováno odérem česneku, cibulky a krve z jelítek, narušilo můj obvyklý klid ve stonku, ležel jsem na zažloutlých fotkách z Portorika a přemýšlel celou noc, jak na Valentýnku, a že přes Portoriko, byť je nádherné, cesta k jejímu srdci nevede. Těžce jsem posbíral neopětovaným citem zmožené tělo, ze zad odpadlo pár obrázků, vyhlédl z okna, do místostarostovic dvorku, hmm, zabíjet v horku vepře, to je čistý nerozum, naslouchátko mi prozradilo, že si prase zlomilo nohu.

Vedle udírny stál starosta, v ruce držel zvon a bradou šimral místostarostu po zádech, nepřekvapilo mě to, byli oba z jednoho těsta a seděli na jednom pozadí. Vím, že starosta má zálusk na moji makovici, jedinou důstojnou makovici, která odolává nárazům všelijakých neřestí a neštěstí. Ostatní makovice kolem byly již dávno opuštěné nebo zlomené. Zůstával jsem tu sám a zaplavoval mě příliv smutku, co tlačil dříve tak bujný potok přehršel odhodlání vydržet a nevzdat se zdechnout někam do smrduté strouhy. Koulely se mi slzy, utřel jsem je roztrhaným rukávem, ne, vykřikl jsem, to by mi rodiče neodpustili, tak se špatně starám o stonek, zvu si všelijaké pobudy, ale makovici nedám. Nedám!!! Vytáhl jsem ze zašpiněného ucha naslouchátko a kopl do sebe dva modráky, abych přežil dnešní den. Sedl jsem si ke stolku, ze šuplíku vzal čistý papír a kreslil si návod, jak unést Valentýnku. Začal jsem kreslit její postavu, nasliněná špička obyčejné tužky se zastavila u Valentýnčina ohanbí, pevně jsem stiskl hrot a tlačil dále k malování, ale tužka zůstávala na jednom místě, pomáhal jsem si levou rukou, sklonil se nad stolem a stiskl konec tužky zuby, aby se ta čarodějnice pohnula, a nic. Hodil jsem ji do kouta, otevřel šuplík a vzal jinou. Drtil jsem tuhu po papíře, snaže se přemoci drzou tužku, ale tahle se zdála ještě silnější, kousl jsem do ní, vyštěkla a otočila hrot proti mně. Schoval jsem se pod stůl a roztřásl jsem se. Někdo zaťukal na dveře. Jemné klepání. Vylezl jsem zpod stolu po čtyřech a zmáčkl kliku.

Valentýnka, Valentýnka, Valentýnka!!! Radostí jsem zůstal na zemi. Držela v ruce konvičku a usmívala se. Sklonila se k zemi a pohladila mě jako sousedovic Alíka.

„Co to provádíš, Anselme? Proč tu lezeš jako sousedův Alík po zemi?“ zeptala se a přiklekla ke mně.

„Ztratil jsem tužku, chtěl jsem ti napsat dopis, Valentýnko,“ tato lež rozezvučela stěny makovice, a tak konečně jsem se zvedl a oklepával zaprášená kolena. Oblak prachu zastínil už tak tmavou místnost. Valentýnka se rozkašlala. Dnes musím z makovice vymést veškeré nešvary. Omluvně jsem jí nabídl ruku a usadil ji ke stolu. Položila si na něj konvičku.

„To ti posílá tatínek, a pan starosta se ptá, jestli sis to nerozmyslel s tou makovicí. Máš nejkrásnější makovici ve vesnici a nestaráš se o ni dobře, Anselme. Maso mi pro tebe nedali, prý je to škoda pro takového lumpa, řekl tatínek,“ pronesla tiše Valentýnka a sklopila hlavinku k týdny nezametené podlaze. Bodlo mě to jako kudla, krev se mi nahrnula do spánků, ale z úst Valentýnky tyhle ostrosti nabíraly jemnosti oblázků v klidné mělké řece, jež konejšivě protéká údolím a hladí břehy. Sedl jsem si naproti této čisté dušičce.

„Řekni otci, že nechci jeho ovar, tím si mě nekoupí,“ a položil jsem svoji tlapu na její vznešenou útlou ručku.

„To nemůžu, tatínek se rozzlobí, přelej si to, já už musím domů.“ Valentýnka moji ruku jemně odstrčila. „A přijdeš na tancovačku večer?“

„Nevím,“ přeléval jsem ovar od místostarosty do usmoleného kastrolu. Co bych tam dělal, stejně s ní nemohu tančit. Nesmím ji držet před jinými, každý by probodával pohledem moje tělo a semílal v hubě moji makovici, nejkrásnější ve vesnici. Ťukl jsem držadlem o březový dřez, trochu konvici vypláchl vodou a podal ji Valentýnce.

„Že Pánbůh zaplať,“ a zavřel jsem za odcházející dívkou špatně usazené dveře. Z okna jsem viděl, jak se ohlíží a konečky prstů laská Fischerovo žito. Zmačkal jsem papír, posbíral nasupené tužky a skutálel se do stonku, otevřel Tripštych a vše do něj pečlivě uložil. Přesycen nočním rozjímáním, rychle jsem vyběhl schody a jal se proklínat kastrol s ovarem. Jako bych skrze tuto mastnou dobrotu přivolat chtěl oba darmoužrouty a vyprášit jim kožich s pomocí Tripštychu. Po velkém běsnění, při němž jsem tak rozhýbal makovici, že přihlouplé vosy, které každému sednou na lep, kroužily kolem oken tak nebezpečně, až jsem musel rychle zavřít okenice. Ale předtím jsem po nich vyházel všechna zelená jablka z košíku. Přinesl je pištělák, a kdo ví, kde je šlohnul, lump, minule pozvracel schodky a kos pronášel slova tak prostořeká, že se zastavily i ručičky hodin na kostele, styděly se. Vosy, trefené jablky, ležely s žihadly povytaženými ze zadků kolem mé makovice a koulely očima. Blábolily a mlely kusadly naprázdno. Pestrorys zkázy. Zapískal jsem na pištěláka. Krávy, připomínajíce příjezd syrovátkářského šejdíře Vincka, zabučely. Pištělák se neobjevoval, zato místo něj přilétl ten mizera kos, po včerejším flámu nezvládl přistávací manévr na zábradlí makovice a skutálel se na terasu. Chechtal se jako blázen, válel se v křeči nesmyslného smíchu, zobák zatnutý do podlahy. Připomnělo mi to krapet sousedovic bejka Milana, co se omotal kolem kůlu na kraťounký řetěz a hleděl pak do jednoho fleku, inu, jako vůl.

„Přestaň!“ nakopl jsem kosa do ocasu.

Nechal krákorání.

„Si mě volal, ne, tak co mě kopeš, ty hlavo maková?!“ obořil se na mne poloslepý kos, pokoušeje se vstát na vratké žluté nohy. Čechral si brka a brblal.

„Nemáš furt chlastat!“

„No jo, co chceš?“

„Mám pro pištěláka oběd. Kde teď je?“

„Olizuje mu palce Markéta.“ To je Balounovic koza, něco pamatuje, i pár nábojů z vojenských pušek do chlívku. „V akátovém háji u potůčku. Meje si tam nohy,“ škytl.

„Na. Až vystřízliví, ať večer přijde.“ Podal jsem ptáku ovar.

„Hele, a když nevystřízliví?“ optal se kos s potutelným úšklebkem.

„Ať přijde i tak,“ řekl jsem smířlivě a postrčil opotřebovaného troubu k odlétnutí.

Kos poděkoval a vypadnul. Uzmul jsem ohromný sud s víkem, naložil ho na dvoukolák a jel si stoupnout mezi tetky v šátcích, které čekaly na šejdíře Vincka s nechutným zlozvykem škrabat se na zadku a pak tou samou rukou míchat syrovátku. Hnůj zatracený. Ženy si mne prohlížely jako vraha neviňátek, není divu, mezi lidi jsem moc nechodil, nejraději jsem rozjímal ve své zpráchnivělé makovici anebo šmíroval Valentýnku, dojil krávy a popíjel s pištělákem. Jen občas jsem dal na rady Noháče, ale jeho mentorování, a protože měl vždy pravdu, to mě dohánělo k šílenství, a když se k tomu všemu přidal úplněk, natřásal jsem peřinu divokou nespavostí, ráno na mně spočívala jen ušmudlaná látka a peří lítalo po celé makovici. Stál jsem mezi ženami a žíly v lýtkách bobtnaly, jako by chtěly postříkat krví všechny ty vyděšené obličeje, protože až teď jsem si všiml, že mezi ženami stojím nahý. Odraz na špičkách bot prozradil mou nahotu, nebudu se vracet pro kalhoty, počkal jsem, až na mě přijde řada. Vincek si odplivl, poškrabal na zadnici, zamíchal syrovátku a napustil ji do mé bečky. Dal jsem mu dvacet korun a tlačil dvoukolák k makovici. Shrbená záda provázel šepot a potlačovaný smích, periferním viděním jsem spatřil pár ukazováků a pohupující se uzly pod dvojitými bradami ctihodných počestných domorodkyň. Doma jsem se podíval do zrcadla, a krom toho, že začínám rožkovatět, po otci jsem podědil vlasy kvality drátu, jsem na sobě nic zvláštního nezpozoroval. Zapálil jsem si cigaretu, zavřel oči a myslel na Portoriko.

Klima je tu vlhké a teplé. Valentýnka bydlela v severní, vlhčí a bohatší oblasti. Její tatík využil všechny ostatní slabší domorodce a skoupil všechny důležité a zajímavé pozemky, na nichž postavil ohromný penzion pro Evropany. Dřel jsem jako kůň, dokonce postavil i slušný dům, ale pořád jsem pro něj nebyl dost dobrý, pouhý otrok, bez rodičů, lůza. A hladová lůza prý plodí agresivitu a revoluce, řekl Valentýnčin tatík. Nebyl jsem hladový, ale v břiše mi občas kručelo.

Před domem kácelo stromy pár snědých domorodců s plnými rty, popíjeli liguere, na hlavách široké klobouky, smáli se srdečným smíchem. Pozdravil jsem a zeptal se, zdali je slečna doma. Odpověděli, že není, že odešla někam na tržiště, ale brzy by se měla vrátit. Kdo ví, kdy, nebudu stát před jejím domem jako žebrák. Domorodci mi nabízeli alkohol, ale odmítl jsem a bez pozdravu odcházel. Tam, kde bydlím, je krajina sušší, skalnatá, řídce porostlá mangrovníky a kaktusy. Rozčilovala mne okolní kopcovitá vlnění země s jeskyněmi a malými skalnatými útvary. Připadal jsem si jako utopený anebo krab zastrčený do lastury, do nějž šťourá na pláži klacíkem rozmazlený spratek. U nosu se mi neustále leskla kapka, takže jsem vyhlížel jako malý parchant, co předčasně vyrostl. Od jejího domu jsem doslova utíkal, nevím, čeho jsem se tak lekl, ale pláže na jihu ostrova jsou chráněnější a moře tu je klidnější, teď jsem si připadal jako hafan hnaný ohromným varanem. Periferním viděním jsem spatřil její siluetu, ji, vracela se zpátky, na úzké siluetě povlávaly žluté šaty a dlouhé vlasy obracel mírný vítr na všechny strany jako muž ženu při milování, zavolala na mne. Nemohl jsem se otočit, přikován a fascinován jemným, ale zvučným hlasem, nemohl jsem pohnout krkem.

Najednou jsem pocítil za zády její přerývaný dech. Ruměnec vykreslil do tváří potupné čepy studu, držela v ruce košík s ovocem. Avokádo, manga, mandarinky, pomeranče, grepy, banány, několik jablíček.

„Volám na tebe, proč se neotočíš?“ její oči připomínaly trnky, světlé vlasy jsem vzal do mozolnatých rukou. Vzdychla.

„Co tu děláš?“ zeptala se.

„Jsem tu u přítele,“ lhal jsem. Nikoho jsem tu neznal, ubytoval jsem se v levném pokoji, za jeden dolar denně, louskal jsem šváby a proklínal mokré zdi a kapky bubnující sambu na děravou střechu. „Zítra pojedu domů, mohl bych tě vidět večer?“

„Já nevím,“ postavila košík na zem. Při shýbnutí viděl jsem úžlabinku mezi malými pevnými ňadry. Zkornatěly mi tepny.

„Kdyby nás viděl otec, bylo by zle,“ dívala se mi zpříma do očí. Jemný nos, chřípí, nuance smyslných rtů, trochu krčila čelo, ale pak se usmála. Neposedné kadeře znova a znova dávala za malá ouška.

„Vidíš tam tu rybářskou hospůdku?“ ukázala bradou dolů z kopce.

„Ano.“

„Tak v šest večer, na chvilku, než mě začnou hledat.“ Zvedla košík, odcházela, zůstala po ní vůně skořice a půlnočního vína. Prázdný jako kostel bez zvonů, s myšlenkami na ni čekal jsem na šestou hodinu ve špeluňce a popíjel odpolední punč plný tlustých mušek, jež natahovaly krky ven z té žbryndy, pomáhal jsem tonoucím malíčkem levé ruky ven a palcem ty ostatní zatlačoval zpět. Hra mě přestala bavit kolem půl šesté, trochu jsem se omyl, učesal a šel čekat před rybářskou hospůdku svoji lásku, bohatou Valentýnku.

Rozvalil jsem se v křesle pod kávovníkem a pozoroval dva opilé rybáře, kteří si navzájem ukazovali napolo leklé ryby s háčkem v hubě, udice opřené o bambusovou stěnu se poroučely v momentě, kdy jeden či druhý osmahlý domorodec roztahoval ruce při názorném ukazování míry ryb, jež beztak nechytil. Za mnou seděl mladý pár, bílý, švitořil nad frappé a cpal se langustami. Přívětivá malá restaurace s pár pokoji zela doposud prázdnotou, horko drželo obyvatele v jejich příbytcích, tmavých místnostech, povětšinou skromně zařízených, až na pár honosných výjimek, k nimž se počítal tatík Valentýnky. Stejně nepřijde, objednal jsem si, co jiného tady, rum. Ten je dobrý tak leda do pralinek, ale objednával jsem si další a další, dokud velká ručička na stěně baru nepřekročila šestku. Nikdo nepřišel. Dopil jsem poslední drink a vypotácel se ven. Ta, ta, měl jsem na jazyku několik slov, ale nemohl jsem je vyslovit. Zakopl jsem o procházející želvu a skutálel se někam do banánovníků. Nevím, jak dlouho jsem ležel, probudil mě až mokrý kapesník na čele a ty užvaněné žáby.

Skláněla se nade mnou žena s bílými zuby, svítily jako syrovátka sprosťáka Vincka, nebyla to Valentýnka. Položil jsem ji na zem a pomalounku rozevíral její čokoládová stehna...

Co... uděláš, když zůstaneš se mnou sama?

Nikdo tě nezachrání, nikdo za tebou nebude stát,

ani rtuťovitá chlípná lačnost tvého otce tě nespasí, i když se skryješ kamkoliv...

Špatně ukrytá pobožnost, špatně ukrytá pýcha!!!

Valentýno, tolik jsem kvůli tobě trpěl!

Valentýno, srážela jsi mne denně na kolena,

Valentýno, kvůli tobě jsem se plazil v prachu, blátě, topil se ve vodě jako nechtěné slepé kotě…

Valentýno, doufal jsem ve tvoji útěchu, úsměv, objetí.

Prosím, neříkej, že naše cesty budou navždy rozdvojeny

a že všechna má láska je marná... Valentýno, ty ukuňkaná „ko kííí“, ty žábo z Mony. Kopuloval jsem s krásnou neznámou, mlhu před očima požírala představa Valentýnčina obličeje, nemohl jsem se soustředit a choval jsem se jako zvíře. Nastala tma.

Ta žena se vůbec nebránila. Svalil jsem se na bok, žena vedle mne ležela hodnou chvíli, pak beze slov odešla, stejně bych jí houby rozuměl.

Židle se zřítila i se mnou, praštil jsem se nebývalou silou do makovice, přeci jen něco vážím. Nade mnou stál pištělák s kalným pohledem a kosem. Čučeli na moji maličkost, válející se na terase jak to prase.

„Hele, tobě se musilo zdát něco pěknýho, celou dobu ses usmíval a škrabal v rozkroku,“ hihňal se starý ožunda a kos mu přizvukoval na rameni. „Hlavu máš rozbitou, čelo samý šrám!“

„Kušuj!“ Ohnal jsem se po ptákovi, co už ani nezpívá, jen hloupě kecá.

Kos uhnul, takže jsem práskl pouze svoji už tak těžce zkoušenou makovici. Až bude chvilka, musím ji dát do rychtyku. Jestli to rodiče vidí, v hrobě se obracejí.

„Pojď si se mnou zatančit,“ vzal jsem pištěláka kolem povadlých ramen. Pištělák na mne pohlédl, jako že jsem se už dočista pomátl, ale když jsem mu nabídl dvojitého modráka, přikývl.

„Nemám co na sebe,“ pípl kamarád. Otevřel jsem starou almaru. Kos zahulákal: „A neumí ani tančit, ani tak, jak já pískám!“ Zatočil se na teňoulinké nožce mezi neumytým nádobím na stole, lehl na záda do loužičky ranního čaje, mával křídly a smál se jako blázen. Bože, to je vůl, ten kos, pomyslil jsem si a hledal dál ve skříni ženské propriety. A ejhle! Ze skříně jsem vyhrabal nějaké šaty po nebožce matce.

Do večera jsme popíjeli modráky. Kolem makovice už šuměla ves veselím tancovačky. Taky půjdu, ať si nemyslí, hospodáři! Už mně to moc nemyslelo, ale oblek jsem si jakžtakž navlékl a pištělákovi matčin slavnostní kroj. Kosákovi jsem uvázal červenou mašli na důkaz důležitosti a vykročili jsme do ulic. Nechtěl jsem jít ihned na sál, na kuráž opilý jsem byl dost, ale ne tolik, abych tancoval s pištělákem v ženských šatech. Usedli jsme do šenku k volnému stolu pod věšáky. Na nich visely jen hůlky ctihodných občanů a palice mrzáků. Každou chvíli mě dřevo luplo po zádech, pištělák si všímal svého půllitru a kos vyzobával zbytky borovičky kolem popelníků. Hospodáři vypouštěli ústa, schovaná ve vousatých tvářích, prokvetlých vráskami a žilkami, důmyslně hovořili, a když se smáli, tak se podívali ke stolu s věšáky. Výčepní kmitala myším tempem, zabržděným v kleci v komoře, a sakrovala, ode dveří vyhazovala malé parchanty. Od jednoho z prominentních stolů se vypotácel jeden, a zrovínka k našemu, položil mi ruku, navléknutou v bělostné košili, na rameno, páchlo mu z úst. Zeptal se mě mezi poplácáváním a mrkáním na ostatní v bělounkých košilích:

„Anselme, kamaráde, co bys dělal, kamaráde, kdybys v lese potkal medvěda?“ provokoval. A já věděl, že bude provokovat a že se mi bude smát celá polovička fronty na syrovátku, paty olizovat smích žen s ostrým jazykem, žen v šátcích, způsobně čekajících v řadě, a po očku s žilkami v bělmech sledovat špičky mých bot.

„Řekl bych, proč máš prdel do hněda, a kopl bych ho do řiti!“ odstrčil jsem stůl a vytáhnul nůž. V ten moment se skácelo několik židlí k zemi. Obklíčili mne, pištělák se poškrabal na zátylku a padl čelem mezi sklenice, kos ufrnkl na lustr a pískal.

„Anselme! Nedej se!“ na rameno mi z rozhoupaného lustru spadl pavouk, zle se na mne podíval: „Doporučoval bych ti maximální slušnost, chlapče,“ sípnul mi do levého ucha, seskočil dolů a ztratil se mezi hospodáři. Neměl jsem strach, věděl jsem, že by mne umlátili čepicemi, ale nechtěl jsem být směšný, všechny mé smysly jsem pověsil támhle na věšák mezi hole. Připadal jsem si silný, jako tygr, mezi rameny dvou sedláků viděl jsem na sál, slyšel šustění šatů a šveholení, hudbu, hudbu, hudbu, trubky, tradáááá, ramena, její žluté šaty, vlasy měla svázané do drdolu. Paže se semknuly, zakryly výhled na její štíhlé ruce a zářící úsměv.

„Doporučoval bych ti maximální slušnost, chlapče!“ zůstávalo v otevřených dveřích hospody a pak se ozvala ohlušující rána, naslouchátko mi ruplo přímo do bubínku. Práááásskk!!!

Nohy jsem měl zaklíněny ve schodišti Stonku, prst jsem položil na ústa a olízl med z jejích úst. Už nedýchala. Posadil jsem se a opřel o zeď, otevřel Tripštych, vyházel ven všechny nesmysly a odemkl Poklad. Sledoval mne majestátný Úplněk, jako by mi radil, a falešně potichu zpíval píseň pro moji matku, kterou jsem jako malý od babičky nerad slýchával a vždy se při ní zakrýval peřinou až nad hlavu.

„Vstaň, nevěsto, hore, šak ses dost vyspala, běž podójit krávy, kerés nedostala.“

„Otevři to víko, Anselme,“ nabádal Úplněk. A znovu zpíval.

Křečovitě jsem držel víko, klečel na kolenou, prosil jsem: „Přestaň zpívat, přestaň už!“

„Dobře, Anselme, až otevřeš to víko, přestanu zpívat,“ řekl Úplněk a dál zpíval tlustým hlasem.

„Přestaň!“

„Otevři to víko, Anselme.“ Otevřel jsem víko, na dně Tripštychu ležela chcíplá myš, zbytek času a prachu. Opřel jsem se o stěnu práchnivého Stonku a zhluboka se rozplakal. Z rohu na mne zíraly dvoje černé korálky očí a třelo se několik párů nohou. Vztáhl jsem ruku dopředu a uslyšel konejšivý hlas: „Neboj se, Anselme, neboj se!“ Ze rtů jsem olízl poslední kapku medu.

Ráno zvonili lidé na kolech, kupovali čerstvý tisk, vezli od pekaře křupavé pečivo, v bandaskách od mlékaře ještě teplé mléko a smáli se kosu, jež si to šněroval od sokolovny po silnici a mezi škytáním hledal své dva kamarády a mlel něco o Božích mlýnech. Rouhá se, uznali lidé a zazvonili u prvního myslivce.

„Počkej, neházej ho tam,“ zadržel místostarosta ruku malého špunta, jemuž vypadlo pár brk do strouhy. „Já si ho doma vycpu,“ vytáhl z kapsy posmrkaný kapesník a vzal kosa za vychrtlou nohu. „Vždyť dnes už nelítají ani vrabci.“