Hela milovala letní rána. Slunce pronikalo velkým oknem ložnice a ve zjednodušeném světě ostrých úhlů stropu a bílých skříní nechávalo zapomenout na všechny starosti dne.

Tohle ráno nebylo jiné. Přesto se probudila s trhnutím a její oblíbený pohled z polštáře vzhůru ji nijak neuklidnil,

Měla divný sen. V něm byl strop nad její hlavou z černého kamene a starých trámů.

Raději vstala a šla si do kuchyně udělat čaj. Její muž bude zpátky co nevidět. Vlastně už teď musí být na cestě domů. Na noční chodil rád, říkával, že se všechny ty děsy pacientů v noci toulají po chodbách a dělají mu společnost. Ale takový už Stín byl. Proto taky měl svoji přezdívku. Jeho skutečné jméno používali jen ti pacienti a prakticky nikdo jiný…

Ze zamyšlení ji vytrhlo vrznutí dveří.

„Mamí, musíme do školky?”

Hela rozlila čaj do hrnků a přidala Anince med. V pěti letech si holčička nikdy neudržela přehled o tom, jaký je vlastně den.

„Dneska ne. Dneska je neděle, pojedeme na výlet.”

„A kam?” zívlo dítě.

„Ke strejdovi, půjdeme k vodě” odpověděla a přestože to byl naprosto obyčejný program, ostatně s Hansim trávili každý druhý víkend, něco se jí na tom plánu nezdálo. Jen nemohla přijít na to, co.

Stín byl zpátky právě na snídani. Pozorovala ho, jak si maže máslo na topinky a směje se Aninčinému vyprávění. Když se na ni podíval, v hnědých očích se mu odrazilo ranní světlo. Hele přeběhl mráz po zádech.

„Stalo se něco? Vypadáš nějak přešle,” nadhodil.

Doopravdy máš zlaté oči, ne hnědé, pomyslela si a polekalo ji to, protože to nebyla opravdová myšlenka, jen vzpomínka na sen.

„Ale nic,” raději se napila čaje, „měli bychom se připravit. Jestli se nechceš ještě natáhnout?”

„Dospím to na pláži,” ušklíbl se vesele, „stejně mě s Hansim nepustíte ke slovu.”

Měl pravděpodobně pravdu. Orchestr začal nacvičovat nový repertoár a Helu, která sama hru na housle vyučovala, na tom zajímal každý detail. „Až bude Aninka větší,” dobíral si ji Hannes pravidelně, „stejně u nás taky skončíš.” Nebylo by jí to proti mysli. Každopádně její muž ty debaty vždycky jen tiše přetrpěl.

Nesmysl, obdivuje tu naši sdílenou posedlost - za všechna staletí v tomhle Hannesovi nikdy nestačil.

Staletí?!

„Půjdu zabalit.”

Znělo to natolik stroze, že muž i dítě udiveně vzhlédli.

Hannes, přemítala po cestě, to taky nebylo jméno. Kdysi si to myslela, ale ne, samozřejmě že se jmenoval normálně Jan. Ale ti dva se znali od dětství a tam asi někde měly původ jejich přezdívky. Hansi a Schatten. Občas se jim smála, že to zní jako kdyby se znali ze sudetské reálky před sto lety. Smáli se s ní, stejně jí to nikdy nevysvětlili.

„Strejda!” výskla nadšeně Aninka a vytrhla se tátovi z ruky.

„Že jsi vyrostla?” chytil ji Hannes do náručí. Holčička se zachichotala. Vždyť se viděli nedávno, copak to strejda zapomněl?

K pláži bylo třeba od domu dojít pěšky borovým lesem. Příjemná vycházka vedla kolem tůní, o kterých byla Aninka díky strejdovým pohádkám odmalinka přesvědčená, že tam bydlí víla.

„Budeš mi zase vyprávět?” tahala ho za ruku, když míjeli vzrostlé rákosí.

„A o čem třeba?”

„O víle!”

„Tak třeba o víle a nemocné bludičce…”

„Kam na to pořád chodíš,” zasmála se Hela a vysloužila si tak kamarádovo mrknutí.

„Vždyť ji mám tady skoro za sousedku, ne?”

Aby taky ne, dodala Helina mysl jedovatě.

Hansi měl na sobě dneska lehkou tmavě zelenou košili a Hela zjistila, že tráví zíráním na ni víc času, než se dalo jakkoli racionálně zdůvodnit.

Teď zrána byla pláž ještě poměrně prázdná. Ostatně, u řeky nikdy nebylo tolik lidí, jako na jezerech. Měšťákům přišla tekoucí voda moc studená - a možná taky moc nekontrolovaná. Stojatá voda možná byla plná rozpuštěného opalováku, ale aspoň to byl místní opalovák, který si tam lidi sami donesli.

Jim třem řeka vyhovovala. Čas tu plynul jinak. Jakmile jste si sedli na hrubý písek, den se natáhl jako guma a rozeběhl se dvojí rychlostí zároveň. Ta první byla nekonečné líné tady a teď, dokonalý protipól všedních povinností. Ta druhá znamenala, že v nějaké okamžiku se někdo přece jen podívá na čas a řekne „To už je tolik?”

A pak půjdou na pozdní oběd. Do blízké restaurace, pokud dají na Aninčino naléhání nebo k Hannesovi domů, má-li se stejně natáhnout i odpoledne. Tak či tak budou hladoví, i přes Helin koš plný různého jídla, který Stín právě teď položil na zem, protože u vody je vždycky hlad. Nikdo tak docela neví proč, ale možná, že voda z člověka pohlcuje víc, než se zdá.

Stín jim všem rozlil do kalíšků ledový čaj.

„Co to pijeme dneska?” studoval Hannes opatrně kalně zelenou tekutinu.

Stín nesmlouvavě zaklapl víčko láhve s domácím nálevem: „Loňské jarní hory.”

„Vynikající ročník,” poznamenala Hela.

Aninka se mezitím vrhla do písku s lopatkou a kyblíkem. Dospělí ji pozorovali, ale nemluvili jí do hry.

Voda narážela na břeh s tichounkám šploucháním a Hela konečně vydechla. Sen, který ji od rána tížil, konečně blednul na denním světle. Bylo načase. S úlevou se opřela o Stínovo rameno.

Tonoucí se nekřičí. Je to častý omyl.

Kdo zaječel, to byla mladá žena na břehu. Hystericky rukama ukazovala do míst, kde zřejmě někdo měl být, ale znenadání nebyl.

Do tmavé říční vody se vrhlo hned několik lidí naráz, Hannes a Stín mezi nimi. Hela ne, někdo musel zůstat s vyděšenou Aninkou, které hrůza na pláži přirozeně neunikla. Tiskla ji k sobě a pozorovala odvíjející se drama s pocitem špatně zachyceného deja vu.

Nakonec to byl Hannes, kdo se vynořil nad hladinu s bezvládným tělem v náručí. Děvčeti, které položil o krátkou chvíli později na zem, nemohlo být víc než patnáct. Někdo už duchapřítomně zavolal pomoc, ale to bylo trochu zbytečné, jistěže to bylo zbytečné, vždyť Stín první pomoc znal, copak tam u nich každou chvíli někdo nepáchal sebevraždy? I tonoucí už měli, vždyť nějaký génius pod okny špitálu vyhloubil okrasné jezírko, tak akorát pro každého, kdo se cítí tragicky jako Virginie Woolfová, všichni doktoři i sestry uměli první pomoc, nikdy nevíte, kdo tam bude jako první. U nás by to měly umět i uklízečky, říkával Stín a nikdy neztrácel hlavu, když ostatní strachy zapomínali dýchat, tak on sám zůstával v klidu.

Děvče zalapalo po dechu.

Ale Hela vytřeštěnýma očima nesledovala zachráněnou v objetí kamarádky. Zírala na ty dva, srdce jí uhánělo jako o závod a najednou nerozuměla ničemu a všemu zároveň.

Už šli zpátky, bok po boku, vysoký Stín s černými vlasy, menší Hannes s tmavýma očima, které jí odjakživa - anebo až dnes? - připomínaly hlubinu.

„Proč jsi to dovolil?!” vyštěkla na kamaráda, který se rázem zastavil.

„Proč jsem dovolil co?” nechápal Hannes. Právě někomu zachránil život, to se neděje každý den.

Táhl ji neúprosný proud, jakoby všechno viděla skrz kalnou vodu a někde hluboko pod jejíma nohama se rozevírala propast a v té byla jen čiročirá tma a ticho jeskynní.

„Tady se nikdo neutopí, dokud to nechce vodník,” řekla přiškrceným hlasem a křečovitě držela plačící dítě u sebe.

Muži si vyměnili pohledy.

„Poslyš, jenom tě to vyděsilo,” řekl Stín konejšivě a přiblížil se k ní, to se tma sama přiblížila, jen ty oči v ní zářily, nic víc, „ale dopadlo to dobře, není už čeho se bát…”

„To ty víš nejlíp,” zavrčela, „ty strachu přece rozumíš, je to tvůj denní chleba!”

Skutečnost se prolnula se snem, padala do něj nazad a ruce, které se k ní natahovaly, ji děsily ještě víc.

Zoufale zatoužila po bílých úhlech stropu ve své ložnici…

Hela se s trhnutím probudila. Ještě byla tma, inkoustově černá, nepropustná. Ale vedle sebe cítila, jak tam někdo tiše oddechuje. Už se vrátil, pomyslela si s úlevou, to už bude ráno blízko. Obvykle se vracel nad ránem, když už nočních můr nebylo třeba.

„Ty nespíš?” zamumlal Stín, Strach sám.

„Zdál se mi divný sen,” zašeptala.

„Já v tom prsty nemám,”  zívl preventivně, ale otočil se k ní, „co se ti zdálo?”

Hela se tiše zasmála: „Tomu bys nevěřil… Že jsme lidi. Ty jsi léčil pacienty z úzkostí a Hannes nedokázal sám pomoci tonoucímu…”

Stín se zasmál s ní. Vodník, který by nesvedl vrátit dech tomu, koho se rozhodl zachránit?

„Měli jsme krásný světlý byt-”

„To se mi nezdá.”

„A dítě.”

Stín mlčel. Nesmrtelní děti nemají. Ale věděl, jak moc tím Hela trpí.

“Jmenovala se Anna.”

Přitáhl ji k sobě a Hela vydechla. Absurdita snu nedokázala skrýt jeho spodní proudy. Prošly kolem ní, jako tolikrát, a zmizely někde ve tmě.

„Dnes je neděle,” řekl Stín opatrně po chvíli.

Přikývla. Budou mít tedy společnost.

Pak zavřela oči a znovu klidně usnula.