Minula zima. Byla dlouhá a šedá a trápila lidi v horských chalupách vší silou, ale teď už se konečně přiblížilo jaro. Děti s veselými písničkami vynesly ze vsi Moranu a shodily ji do vody. Na mezích rozkvetly fialky a podběly. Jen noci byly stále ještě chladné.

Na louku pod tmavou stěnou lesa vyšla drobná postava. Přitáhla si vlněný šátek kolem ramen, noční vánek studil. Nepospíchala ale ke vsi, aby se ohřála u roztopených kamen – namísto toho stála tady, na malém vršku, a s hlavou zvrácenou vzhůru pozorovala černé noční nebe, ze kterého na nich chvějivě pomrkávala světýlka hvězd.

Chodila sem noc co noc, jen co roztál sníh a přestalo mrznout. Kdykoliv byla jasná obloha, postávala tady tak dlouho, než ji zima přece jenom vyhnala.

I dnes tak stála, ale tentokrát ji kdosi ze stínů pozoroval.                        

Na další den se dívka znovu rozhodla se setměním vyklouznout ze světnice a vydat se na své místo pod lesem. Milovala pohled na jarní hvězdy. Nic na světě se nevyrovnalo té křehké kráse, kterou v tomhle ročním čase ještě ani mezi stromy nestínily listy. Zima byla nehostinná a nedovolovala jí kochat se tím pohledem tak dlouho, podzim často zatáhl oblohu mraky a letní noci byly příliš krátké, příliš horké, příliš plné života. Jaro bylo jiné. Život se teprve probouzel a dívka měla pocit, že se probouzí i ona sama.

Dívala se na hvězdy a snila o drahokamech. Ne snad o bohatství – jenom o kráse, které se neodvažovala ani přiblížit. Ne ona, ve svých starých potrhaných šatech, dřevácích a s tváří umouněnou od kamen.

A tak se i dnes vydala skrz les. Ale něco bylo jinak než předtím. V dálce zahoukal sýček a ten táhlý soví nářek zněl jako zlé znamení. Hluboké stíny byly tiché a mohly skrývat cokoliv.

Dívka přidala do kroku – a byla by přísahala, že cosi za jejími zády udělalo totéž. Ale když se otočila, cesta byla prázdná. Polkla a pospíchala dál, na kraj lesa už přece nezbývalo mnoho.

Náhle z křoví s křikem vyletěl noční pták.

Větve stromů se k ní natahovaly jako sukovité ruce, tahaly ji za vlňáček i za sukně a škrábaly ji do tváří. Rozeběhla se. Nevšimla si pokrouceného kořene, který se zlomyslně natáhl před utíkající nohy  -  a než se nadála, ležela na zemi mezi loňským listím.

„Kam tak spěcháš?“ ozval se tmou znenadání cizí pobavený hlas.

Na krátkou chvíli zadoufala, že se dočká pomoci – ale když se otočila, uviděla černý přízrak, temnější než stíny kolem. Pozoroval ji zlatýma očima a v ústech se mu lesklo víc bílých zubů, než by mělo.

„Nech mě jít, proboha!“ vykřikla vyděšeně a kdyby mohla, propadla by se do země. Schovala by se do listí jako ježci v zimě.

Strach ale naopak udělal o krok blíž.

„Chodíš tu lesem den co den. Proč?“ zajímalo ho.

„Jen se chodím dívat na hvězdy, nic víc“ zajíkla se dívka.

„Všiml jsem si,“ přikývl přízrak a podezřívavě dodal: „Jako bys je chtěla posbírat do vlastní kapsy.“

Dívka se konečně postavila na nohy a zuřivě zavrtěla hlavou: „To není pravda! Hvězdy jsou tu pro všechny! Každý se na ně smí přece podívat!“

Chvíli ji zamyšleně pozoroval. Kolem něj se stíny šířily jako dým a les se naklonil blíž, aby je slyšel.

„Ale ne každý tráví každou noc na studené louce, jen aby je mohl vidět.“

Dívka mlčela. Nevěděla, co říct. Pak přeci jen odpověděla:

„Ta jarní krása trvá jen krátkou chvíli. Nechci o ni přijít.“

Strach přikývl ještě jednou: „Spěchala jsi za hvězdami, i když ses bála. Nevrátila ses domů.“

Ta statečná dívka s láskou k hvězdám na jarní obloze se i teď toužebně obrátila po stezce tam, kde les končil a otevírala se louka s výhledem na nebe.

„Přála bych si, abych tu mohla být pořád,“ řekla tiše, spíš sama pro sebe než pro něj.

Strach se usmál. Dost silné přání je silnější než kdejaké kouzlo.

„Pokud to myslíš doopravdy vážně, prozradím ti za kým jít, aby se ti to přání splnilo. Mám ale jednu podmínku,“ řekl jí, „pokud se ti splní, dáš mi tolik hvězdného třpytu, kolik se vejde do dvou dlaní.“

„Na co by ti byl, hvězdný třpyt?“

Černému přízraku se ve tmě chtivě zaleskly oči: „Je to studená krása. Umím ji vplést do nočních můr.“

Záblo ji z toho, ale souhlasila s tím obchodem. A tak Strach otevřel zemi a otevřel bránu úzké stezky až k velkému bílému domu v podzemí, kde přebývala sama Vesna.

Paní jara vypadala sotva starší, než dívka sama. Návštěvnici přivítala se smíchem, který zněl jako dubnový déšť.

„Co tě sem přivádí?“ prohlížela si ji zvědavě, „Sem smrtelníci obvykle nechodí. Ale tobě otevřel bránu sám Strach.“

Dívka se hluboce uklonila. Bála se vznešenou Vesnu urazit.

„Vážím si jara, má paní,“ řekla roztřeseně, „nechci nic, jenom ti posloužit.“

Vesna pokrčila rameny: „Jestli jsi přišla kvůli tomu, tak ať se to stane. Rok mi budeš sloužit.“

Tak se dívka stala v bílém domě pod zemí služebnou. Rozčesávala Vesniny dlouhé zlaté vlasy, vymetala v krbu, poklízela – a za celý dlouhý rok se ani jednou nepodívala nad zem na své milované hvězdy.

Když se rok s rokem sešel, zavolala si ji Vesna a zeptala se: „Splnilo se tvoje přání? Můžeš teď odejít s klidným srdcem?“

Dívka se hluboko uklonila, tak tak že skryla slzy v očích: „Ano, má paní, ale… mám k tobě ještě jedno přání.“

„Tak si přej,“ usmála se Vesna. Dívku si oblíbila, proč by jí nesplnila ještě něco? Sloužila jí dobře.

Dívka se nadechla a už-už chtěla své skutečné přání vyslovit, ale netroufla si. Zdálo se jí příliš velké a příliš drzé. A tak místo toho řekla: „Mám ráda, když jaro začíná. Ráda bych ti pomohla s jeho chladnými nocemi.“

Vesna zatleskala: „Ať se to tedy stane. Budeš mi pomáhat.“

Teď tedy dívka byla Vesninou společnicí. Na jaře spolu o studených nocích putovaly světem, hlídaly cesty vánku, pečovaly o semínka, kterým by příliš tepla ještě ublížilo…  Dívka se naučila hodně o křehkých jarních pupenech a bylinách, ale jen málo, strašně málo času strávila se svými hvězdami.

Když se jaro přehouplo v léto, promluvila si s ní Vesna potřetí: „Dostala jsi teď to, co sis přála? Je už tvoje duše plná?“

Ale dívka nevypadala šťastná. Upírala oči do země. Snad by jí Vesna splnila přání i do třetice, ale co když si zase řekne o něco, co ve skutečnosti nechce? Co když i svoje třetí přání promarní a pak se zase jen vrátí k ukradeným večerním chvilkám na louce?

Dívka sebrala všechnu odvahu a podívala se Vesně do modrých veselých očí: „Byla jsi ke mně laskavá, má paní, ale ještě jedno, opravdové přání mám.“

A vyprávěla jí o jarních hvězdách, o kráse, která jí učarovala, o nocích, které prostála pod hvězdným nebem, o spánku, o který sama sebe okradla. Vyprávěla a vyprávěla a ze všech těch slov Vesna pochopila, že tahle dívka má na světě jen jedno jediné pravé místo a to že je tam venku, ve bílém světle měsíce a jeho souputnic na noční obloze. Poprvé se dívka nedala okrást o svoje největší přání strachem – věděla přesně, kam patří a kde potřebuje být.

Od toho dne už dívka nebyla člověkem. Stala se vílou, jarním zjevením, které smělo tančit na ztemnělých loukách a strážit klid nocí, kdy se zima překlápí v nové roční období. A když jaro skončilo a přišlo léto, měla dovoleno odpočívat ve Vesnině bílém domě.

O rok později si Strach přišel pro svou odměnu.

„Co jsi chtěla, to teď máš. Něco mi ale dlužíš,“ připomněl jí.

Víle bylo líto, že její překrásný hvězdný třpyt v někom probudí hrůzu, ale věděla, že se sluší splácet své dluhy. Nabrala světlo do dlaní a přelila ho do Stínových tmavých rukou.

Noční přízrak se ale jen zasmál a jediným máchnutím rozhodil hvězdný třpyt do všech stran.

Ráno se v trávě na kraji lesa bělaly malé hvězdičky – květy sasanek.