Když píšete vlastním dětem pohádky, má to dopady.

S pětiletou dcerou na večerní vycházce:

"Měsíček už vyšel! Vybral si stranu a vyšel támhle a sluníčko zapadá na druhé straně.”

“Vidím. Vidíš proti červánkům, jak běží zajíci na poli?”

“Jo! Ty jsou, jako kdyby je vyčaroval Strach ze stínů!”

Po poli proti rudooranžovému nebi pobíhají černé siluety šesti velkých zajíců. Klidně by mohla mít pravdu.

“Myslíš, že červánky taky dělá Strach?”

“Spíš ne. Ty bude mít na starosti nějaká soumračná víla.”

Nespokojeně si odfrkne: “Ale mohl by.”

Chvíli jdeme tiše.

“Já bych chtěla Stracha někdy vidět.”

“To by ses bála.”

“Nebála. Není tak zlej.”

“A vodníka by ses bála?” zkouším ji, vím, které pohádky má nejraději.

“Ne!” přeskočila louži na cestě, “Hannes je hodnej!”

“Ale taky určitě někdy topí lidi. Když je vodník.”

Pokrčí rameny, tohle jí starosti nedělá: “Jenom když si to zasloužej.”

Pozicí českého vodníka v očích dětí jen tak něco neotřese. Jak řekl její bratr na podobnou otázku před časem: Topěj lidi, protože se tak prostě narodili.

Teď už je doopravdy tma, vracíme se kolem hřbitova k autu.

“Kdy už bude úplněk?”

“Asi na Velikonoce.”

“Ach jo. Strach se objevuje jenom o úplňku.”

Zasměju se. To vypadá na stejný svébytný folkloristický poznatek jako vodníci a víly se v zimě neukazují, jenom v létě. “Myslíš, že pracuje jenom jednou za měsíc?”

Věnuje mi útrpný pohled znalce:

“Jindy nějak jo, ale doopravdy prostě jenom o úplňku. To je nejvíc potřeba.”

Nehádám se.

Možná jsem ty postavy přivedla do světa, ale přinejmenším v jedné hlavě už žijí nové, bohaté životy, do kterých jim nemám co mluvit.

(ilustrace tentokrát AI, ale zhruba takoví byli.)