Těžký vzduch špatně větrané místnosti a prach ze starého nábytku se za celé ty roky přichytil funkcionářům hlavně na klopy. Na ty nejvíc. Na hruď, srdce v něm, internacionalizované, v občasném zmatení či poddajné vláčnosti. V podobě nadějných a nebohých fluktuantů cti čpěl tam, jako právě čištěná jímka, jako plesnivé jahody, či žluklý svatební dort, jako všechno co jest zkažené. Na vyhození. Zatím ten nábytek nikdo nevyměnil. Nejsou peníze, i když obec je bohatá. Jsou důležitější věci. Muž, těsně před padesátkou, si otřel pot z čela. Je horko. Úroda hojná, plán obce se plní, větší potíže nejsou, až na tohle martyrium s právě odsouzeným podnikatelem, který tolik pro obec udělal. Znovu otřel pot z čela, vzdychnul. Je horko a nemělo se to stát.

„Renátko, budou všichni přítomni?“

„Ano, ano, pane starosto, všichni. Nikdo se neomluvil.“

„Dobře“.

„A jak ten bod k panu Žaludovi mám nazvat?“ zeptala se ztepilá sekretářka Renátka.

„Aha. To nevím. Nic mě nenapadá. Ani to tam nepište, to bude taková neformální diskuse.“

„Znáte Pepka námořníka, ten se bude ptát a bude to chtít i napsat.“

„Tomu hned naleju pohárek a ptát se nebude.“

„Vždyť nepije.“

„Uvidíme.“

Sekretářka zvedla oči s umělými řasami, zaklapla notebook a otevřela dveře zasedací místnosti.

Těžký vzduch se trochu posunul ven a ke dveřím pošty na konci chodby, k bytelným mřížím, do nichž kopal zarostlý a urousaný muž. A nadával, že jsou hajzlé, a že potřebuje nutně poslat dopis a prachy Maruně, nebo ho ta ludra zase udá. A znovu nakopnul mříž, bolestivě se zkroutil, sedl si ke zdi a začal opilecky vzlykat. Vtom se tam nad ním jako blahosklonný Bůh sklonil Starosta, něco mu pošeptal a pomohl mu postavit se na nohy.

„Tož dobře“, zamumlal chlap a vypadl z budovy Obecního úřadu.

„Co jste mu řekl, tomu Žaludovo poskokovi, že si dal říct? Minule tady lomcoval s mříží půl hodiny, až jsme chtěli volat policajty,“ pohodila s vlasy Renátka, vyšpulila rty a otočila se ke starostovi zády. Pěkná baba. Pěkný zadek.

„Že má přijít na pohárek“.

„A to stačilo?“ pěkná baba nechápala. Žaludovo poskokovi nic není svaté. Jako jeho páníčkovi.

Starosta neodpověděl a poprosil ji o kávu. Klopy začaly přicházet.

xxx

Panoptikum dědiny se většinou srocovalo u toho rozviklaného stolu. Sem tam k nim přisedl někdo sofistikovanější, někdo jako ta lepší káva z té nóbl restaurace, kterou tady beztak nedostanete. A rýpal a rýpal do toho prostého upracovaného lidu, a pil a pil a rýpal, a nakonec si dal vyhazovacího turka. Mladá servírka kmitala mezi stoly nově rekonstruované hospody a tvářila se, že by byla raději někde jinde. Pěkné to tu bylo, na ty venkovské poměry. Žalud to tu pozvedl. Až moc okatě, a kdyby v opilosti nežvanil před hosty, že si jich kúpí všechny a nepořizoval pořád nová rychlá auta, která všechny naserou, tak by to zvedal v dědině do alelujá.

Ale stejně by se na to došlo. Nebo…

Rozviklaný stůl se, jediný nábytek z původního šenku nakláněl se zprava doleva, vyléval štamprle a posunoval syrečky. Potůček z piva, boroviček a rumu slil se v jedno moře uprostřed a každý do něj hleděl jako kartářka do lógru při věštění.

„Je tu ukrutný smrad“, žduchl jeden štamgasta do druhého, když se k nim blížil ten jeden sofistikovaný. No on, ten škarohlíd, Jura alias Pepek námořník, zašeptali. Vzrůstem neveliký, ale takový čestný kluk, říkali hoši fotbalisti, občas jim pískal a vždy spravedlivě. Ani chlapé na tribuně na něj při zápasech moc nepokřikovali. Jenomže se nikam nikdy nezařadil, jako jeho rodiče, bezvýznamní solitéři. Jen tu duši měli čistou. Ale co teď s ní? V dnešní době?

„Že se na to nevykašleš, Juro?“ začal jeden čeřit móře uprostřed stolu.

„A co jako?“ dosedl Jura s povzdechem a kofolou na židli.

„Pořád brojíš proti Žaludovi a chodíš do jeho hospody,“ přilil pivo do móře další spokojený návštěvník Žaludova lokálu.

„Však už to jeho brzy nebude,“ napil se Jura kofoly a rozhlížel se po stole. „Přece mu nevypravíme za obecní peníze na návštěvu autobus do věznice, jak na Velehrad. Bože.“

„Udělal toho pro obec dost. Hřiště spravil, kolem kostela park, tu hnusnou špeluňku u nádraží, a další věci. Doteď by to nebylo!“ Začali se všichni překřikovat, dohadovat a pomalu Pepkovi námořníkovi i nadávat. Ten dopil, zvedl se od stolu a zavolal směrem k rozviklanému stolu.

„Čistému vše čisté, chlapi.“ A vplul ve večerní opar, který se vznášel nad vesnicí, mastný a hustý, takový sentimentální odér starých časů, jako když stařenka vařívala erteple v pařáku v kaménkách v šopce na dvoře. Vkročil směr obecní úřad, kde se konalo zasedání rady. U kostela potkal Ivana, takovou místní figurku. Věčně opilého, vždy nazlobeného na celý svět. V poslední době pravá ruka Žaludova, ruka, jež na sebe vzala vinu svého zaměstnavatele, zatímco pachatel se kál a zřejmě vyvázne s malým trestem. Ivan se svalil na lavičku u hlavní brány, pozoroval Juru, hlava jej bolela. Z pití a křiku, sprostých nadávek, které mu posílali kluci z parku. Přivřel oči. Vzpomněl na svoji babičku, jak mu pokaždé do dlaně malému dávala horká jablka z ohně na záhumence, když čistila půdu po úrodě a pálila suchou bramborovou nať. Nikdy nezapomene na jejich chuť a na stařenčinu vlídnost. V dobách sloty, jako je právě teď, pro něj bývala klidným přístavem v jeho vodách jinakosti a divokosti. Konejšivá vrásčitá její ruka po každé lumpačině hladila klučíkovi jemné vlasy a říkala mu tiše : „Ivane, Ivane, kdyby tebe v každéj vřavě nebylo, to by snad spadl u kostela křížek.“

A teď pod tím křížkem seděl životní ztroskotanec Ivan a chce zaspat všechny křivdy světa. Všechny svoje křivdy. A zrovna jedna přicházela. Místní charakter, radní Jiří. Ani vynadat se mu nedá, není za co. Za Žaluda! Je proti tomu, aby se vypravil autobus místních občanů do věznice. Jako podpora šmelináři, který si na drogách vydělal miliony, ale každému pomohl. Každému, kdo si o pomoc řekl. Jura ne. Ten by si nikdy o pomoc neřekl, i kdyby ryl čumákem zem. Ivan vrávoravě vstal, když se od něj Jiří objevil sotva na pár kroků. Z tlupy kluků, kteří se mezi sebou pošťuchovali, vyletěla poloprázdná plechovka, a Ivanovi rovnou na záda. Ne, nebyla to bůhvíjaká šupa, ale rozčílily jej nadávky, které hod plechovky doprovázely. Pořád každému pro smích! I těm děckám. Jedině Žalud má uznání, jedině on. Rozběhl se proti smějícím se nepřátelům. Jeho běh připomínal valící se kámen, ne ten od Rolling Stones, ale spíš takový nechtěně uvolněný ze skály, pod kterou akorát prochází procesí kajícníků. Narazil vší silou do kříže, který vznešeně už mnoho let stojí před hlavní bránou. Kluci se začnou smát, když Ivan padá a s ním i váza s umělými květinami, které sem pravidelně donáší místní babky. Květiny pokladou Ivana jako mrtvolu. Ten chvíli zírá na nebe, jako na otevřený prostor všeobjímající náruče objetí i zatracení. Zamrká párkrát a začne chrápat. Kluci po něm hodí ještě jednu plechovku, ale pak už je mrtvola nezajímá a jdou si po svých. Jiří obejde Ivana jako by nic, a myslí si, že tohle by se mohlo považovat za jeho upřímný vědomý hřích.

xxx

Starosta na schůzi všem rozlil svůj medailemi ověnčený Tramín. Jen Jura obrátil prázdný pohárek vzhůru dnem. Odmítl starostu ostentativně a ten krapet uražen, couvaje i s karafou, usedl na svoji židli v čele stolu a prohlížel si Juru, jako by právě spáchal nejhorší zločin.

„Vy fakt chcete poslat autobus za Žaludem? To je vtip, ne?“ Jura se rozhlížel po všech zúčastněných. Je v tom sám.

Šest dalších radních vypilo svoje víno do dna.

„To je jediné, co pro něj můžeme udělat, když on toho tolik pro vesnici vykonal,“ promluvila konečně místní učitelka po nekonečné chvíli ticha. „Ve vězení se dal na víru, pochopil..že,“ nedořekla. Rozhlédla se. Šest radních přikyvovalo, jak na pouti koníci dětského kolotoče.

Jiří zakroutil hlavou. Starosta opět vstal a naléval z karafy.

„Stejně nás tam k němu nepustí,“ špitla radní, včelařka staletá, hrkla do sebe víno a znovu „nepustí, nepustí.“

„Spíše jde o ten symbol, že mu věříme“, začala znovu přesvědčovat učitelka. Je z rodiny, která je tu známá, vlivná a odpouštějící a bůhvíco ještě. Rozhodně tu má slovo. Kdyby teď mohl mít Jiří nějaké přání, tak by se chtěl proměnit v barevného zubatého kašpárka, skočit učitelce na rameno a kousnout ji. Čekal by, zdali mu bude odpuštěno.

„Víte kolik stojí léčba jednoho závislého na drogách v léčebně?“ hodil slovo do ticha opět Jiří.¨

Místní podnikatel se uchechtl: „Tož ty to musíš vědět, Juro.“

K dalšímu hříchu obejití ležícího Ivana si samozřejmě Jiří musel připočítat i tento. Tři měsíce v léčebně pro závislé na alkoholu. Ožrala, ochlasta, lump, nezodpovědný otec a manžel. Slyšel ta slova mnohokrát od své ženy. Přepracovaný, na starosti mnoho věcí a lidí, nezvládl stres, nezvládl chlast, nezvládl sebe. Do dne, kdy se jej žena rozhodla opustit i s dětmi. Pak vzal batoh, pár věcí, a žena se k němu po pár měsících vrátila. Prodal vinohrad, prodal sklep, a nikdy se už nenapil. Už mu to za to nestálo. Žena mu odpustila a začala jej znovu milovat, a možná o to víc, protože byl prostě jinej. Děti se za něj přestaly stydět.

„No tak, Tondo, to sem nepatří,“ zarazil podnikatele starosta.

„Já myslím, že jo, ani Jura tady není dokonalý, jak se dělá,“ uchechtl se znovu podnikatel. Žalud mu finančně velmi pomohl v různých projektech. To se vědělo.

„Tři sta tisíc to stojí! Z pojišťoven, z peněz nás všech. A vy pokrytecky velebíte syčáka, který nejen, že vehnal do léčeben iks lidí, ale horší je, že zničil životy iks lidí. A vy se tu tváříte, jako by byl náš spasitel, přitom je to prachobyčejný gauner!“ zakřičel Jura a bouchl do stolu.

„A co teď máme jako dělat? Rozbourat hřiště, klub a další věci? Toto náhodou ještě platil čistě, žádné drogy v tom nehrály roli,“ pronesl vítězoslavně starosta a dolil si zbytek Tramínu z karafy.

„Ty jsi nějaký orientovaný, starosto,“ začal tleskat jiný radní, který nebyl ještě rozhodnutý, zdali autobus podpoří. „To je taková blbost, starosto. Nebo to ti řekli policajti? A ty další miliony se ani nenašly. Někde je prý schoval. Co ti ještě slíbil?“

„Podepsal dohodu o vině a trestu,“ bránil se starosta a přemýšlel co ještě vypít. Zatřepal v luftě prázdnou karafou.

„Trest pro Ivana, sláva pro Žaluda,“ rozchechtal se Jura. Vstal a odsunul židli. Vzal pohárek, dal ho před starostu. „Svůj pohárek jsem si dopil, starosto.“ A odcházel pryč.

„No počkej, bude se hlasovat,“ zavolala na něj učitelka.

„Tak tam napište, že jsem tu nikdy nebyl,“ odpověděl Jura a bouchl za sebou dveřmi.

Několik minut se rozhostilo ticho. Útrpné a rozpačité. Nikomu se nechce bourat hřiště. Vždyť je to pro děti.

Staletá včelařka pozorovala mušku topící se v jejím pohárku vína, naklonila se nad něj a zašeptala: „Jura byl vždycky moc hrr, jak jeho tata i dědek. Každý udělá chybu. I ty,“ pomyslela si k mušce a vlila si ji i Tramínem do vyschlého krku.

xxx

Žaludova hospoda vyhazovala poslední opozdilce k rodinné večeři. Brblali venku, hledali svoje cigarety a kola. Ze tmy od potoka se vypotácel téměř střízlivý Ivan, s rozbitou hlavou, s úsměvem pitomce. Před hospodou stála vysoká dřevěná socha Krakonoše, protože hory má majitel hospody rád, a často tam pobýval. Tak jako za to. Poděkování. Lidi se tomu spíše smáli a opilci ji spolu se psy občůrávali. Občas se s ní nějaký turista vyfotil. Ivan se opřel o tvrdé popraskané dřevo a volal na holku, co zamykala hospodu, ať mu ještě něco naleje nebo uvidí. Nikdo ho neposlouchal. Až na Žaluda. Ten ale sedí v kriminále. Takže ani ten. Ale za nějaký čas se vymění. Vzal to na sebe i se Žaludovým otcem. A za to dostal tuto sochu.

V hospodě se zhaslo. Ivan se díval na budovu hospody jako na nějaké představení místního ochotnického spolku, v němž hraje jednu z hlavních rolí. Netuší, jestli zlosyna nebo dobroděje. Vždycky je hodný a zlý ne? Tak si to pamatuje. Blbost.

Ivan objal Krakonoše a objal ho jako vzácný, energii dávající vzrostlý strom. Začal předříkávat nějakou veršovánku, jako Ali Baba mluví ke skále, nechť se mu otevře pro poklad. Ano, pro poklad. Usmál se.

„Sezame, otevři se!“ zvolal Ivan k obličeje vousatého dřevěného obra. Měl pocit, že není sám, rozhlédl se kolem, ale nikoho neviděl.

„Sezame, otevři se!“ Ivan poplácal Krakonoše po dřevěném plášti. Socha nic. „Máš to tam, poklad, viď. Uvnitř.“ Znovu nějaký šustot. Od potoku přichází tmavá postava v kapuci. Do obličeje mu není vidět.

„Kdo je to?“ zavolá k postavě Ivan.

„Kásim, vole,“ odpoví postava. Pak už Ivan jen zahlédne pravačku, která jej srazí na zem a ostrá bolest ve tváři provází znovu otevřenou krvavou ránu na čele, kterou si způsobil u křížku. Leží na studené zemi. Přivírá oči. Čistá duše. To ten altruista. Je to on. Osel.