V těch místech krajinu pohltil les, šedý a holý, plný doznívající zimy. Stínil úzká údolí mezi skalami a šplhal se nad nimi, stoupal na hřbety kopců a padal do tmavých strží. Tu a tam doubek, štíhlé břízy se držely pospolu v malých rodinkách, po úbočích stály buky a někde se nad všemi ostatními tyčily kučeravé hlavy borovic… Tím lesem se táhly staré cesty, místy vysekané ve skále. Často běžely osaměle, když se ale protly, tak jako když se setkají staří známí - aby zase pokračovaly dál, kamsi ke kraji rozsáhlého lesa, někam do kraje luk, polí a vesnic. Někam, kde lidé jen neprocházeli, ale kam patřili.

Jedna z těch cest vedla po úzkém hřbetu a na místě, kde se k němu lísal menší, podobný hřbítek, se křižovala s druhou. Ta sem vystoupala ze studeného sevření stinné rokle, aby pak pohodlně zase klesala dolů po úbočí. Ale tady, přímo na rozcestí, se otevíral pohled do kraje a u kraje cesty ho strážil starý buk. Měl stříbřitou kůru a v ní čtvero doširoka rozevřených očí.

Jedné měsíčné noci přišla na rozcestí zvláštní postava. Nijak nepřipomínala obyčejné pocestné, poutníky ani lovce ne. Strom k ní pomalu otočil zrak všech svých očí. Ne, tohle byla jiná bytost, nelidská… Ale nebyla ani podobná vílám a duchům lesa, které znal.

Neznámá přicházela tiše a stříbrné světlo se jí odráželo ve vlasech. Tmavá tvář se ztrácela ve tmě, jen z ní zářila drobná perleťová znaménka a velké zelené oči. Vypadala znaveně a taky byla.

Šla přímo k čtyřokému stromu, nenechala se ošálit - poznala stvoření moci.

“Nech mě odpočinout si u tvých kořenů. Mám za sebou dlouhou cestu.”

Strom na ni upíral pohled.

Nepatříš sem.

“Ne. Pocházím… z dálky. Ale jsem na pouti a ta ještě neskončila.”

Putují lidé. Ne takoví, jako ty nebo já. My zapouštíme kořeny.

Uklonila se.

“To je pravda. Jsem rusalka, Vidoucí. I my míváme jediný domov. Ale já vím, že ten svůj mám teprve najít. Až potom a ne dřív, poznám svoje kořeny.”

Tedy rusalka na pouti, zopakoval Vidoucí strom pobaveně. Málokdy ho něco pobavilo, proto si takových chvilek ve svém dlouhém životě vážil. Pak si odpočiň.

Posadila se k jeho kořenům. Opravdu byla unavená, ale nejen z putování. Byla na cestě už od léta. Opustila sestry a rodnou vodu daleko na jihu, viděla vsi i město, potkala dlouhou řadu cizinců, lidí i duchů. Velkou část cesty se skrývala pod maskou smrtelníka, ale teď ne, teď se nemusela nechat tížit jejich cizí kůží.

Opřela si hlavu o chladnou kůru. Když zavřela oči, slyšela tichý šepot mízy v kmeni. Předjaří. Usmála se a poprosila vláhu skrytou hluboko v zemi, aby se přiblížila a Vidoucí se mohl napít dosyta. To bylo její poděkování.

Proč jsi odešla? Čeká se to od vás?

Vidoucí rusalky neznal. K vodě to bylo daleko.

“Nečeká,” odpověděla klidně, “spíš naopak. Rusalky odchází z domova jen tehdy, když se chtějí vdát.”

Ale to ty nechceš.

Rusalka zaváhala s odpovědí.

“Znamená to vyměnit jeden domov za druhý. A já ještě… Chci vidět, co všechno leží mezi dvěma domovy.”

Co jsi viděla? zeptal se Vidoucí dychtivě. Znal ze světa jen to, co přicházelo k němu.

Nechala oči zavřené. Procházela tou cestou znovu, ve vzpomínkách, z hloubi hor do rovinatého kraje rybníků, přes vsi a městečka, viděla velké město a řeku, kterou znala od pramene, viděla vlévat se do druhé a viděla město, které ten soutok stráží. Viděla laskavost a něhu, ale i krutost, zlost a bídu. Slyšela hudbu, sama tančila na hudbu tak docela jinou, než jsou jim se setrami hrával noční vítr u jezera.

Konečně otevřela oči a podívala se do koruny stromu.

“Viděla jsem volavky, Vidoucí. Ty je znáš - popelavé ptáky s dlouhými krky, musí tu občas přelétat.”

Občas, připustil strom. Jednou tu jedna dokonce přistála, snad si také potřebovala odpočinout. Byla tady, v lese na kopci, také tak stejně cizí.

“U nás nebyly, na to leželo naše jezero moc vysoko. Potkala jsem je až dole, u rybníků. Jsou nádherné, Vidoucí. Majestátní ptáci. Stávají ve vodě bez pohnutí, trpělivé a klidné. Neslídí, nepídí se po kořisti. Počkají - a jediným pohybem, v jediném dokonalém okamžiku, pak rybu chytí. Jsou svobodní, žijí s vodou, ale pohybují se tak volně…”

Chápu, proč se ti líbí.

“Je to snadné uhodnout, vím,” usmála se, “ale poslouchej. Jednoho dne jsem šla po hrázi. V tom z rákosí vzlétla poplašená volavka. Než nabrala výšku, snesl se k ní střemhlavým letem sokol. Byl to tichý boj… A volavka bojovala statečně - ale nevyhrála. Pak jsem viděla lidi, na koních i pěšky, jak se radovali. To jim ten sokol patřil, víš.”

Byli to lovci.

Rusalka mlčela. Ta zbytečná smrt ji ještě stále bolela a to bylo zvláštní, protože jinak jí, nesmrtelné, smrt nevadila.

Ty víš, proč to udělali.

Ještě před pár měsíci by snadno přikývla.

Zabilas?

“Ne jednou,” odpověděla, “voda má právo brát život.”

A radost - mělas?

“Měla.”

Vzdala by ses teď lovu?

Té chvíle pod vodou, kdy se duše oddělí od těla a voda pozře život sám? Té chvilky moci, toho vítězství?

“Nemyslím si to.”

Tak proč tě trápí osud volavky, kterou jsi viděla zemřít, rusalko? Proč mi tuhle smrt přinášíš sem?

Pohladila hladkou kůru. Pod bříšky prstů byla hrubší, než se zdála.

“Nerozumím světu. Myslela jsem, že ano, ale není to pravda,” přiznala, “smrt je složitější, než byla dřív. Život se pod její tíhou náhle třepí jako roztržené plátno. Lidem rozumím jen málo. Myslela jsem si že když v horách nechám naše jezero, sestry, našeho vodníka,” usmála se, vzpomínka na starého morouse, který jí nakonec pomohl odejít, protože na něj její odvaha udělala dojem, ji zahřála, “myslela jsem, že když je tam nechám, najdu něco lepšího. Našla jsem jenom spoustu otázek.”

Začínáš mít strach.

Přikývla.

“Udělala jsem něco, co rusalky nedělají. Byla jsem tak přesvědčená o svojí pravdě - co když jsem se spletla? Co když to už nepůjde spravit?” Polkla. “Co když to už nespravím…”

Po tmavých tvářích jí tekly slzy, první za tu dlouhou řadu měsíců.

Nechal ji chvíli vzlykat, než zase našla hlas: “Mám se vrátit? Přiznat, že jsem udělala chybu? Nebo mám hledat někoho, za koho se provdám, jinou duši, jiný domov, kde začnu znovu? Proto jsem přišla, Vidoucí!”

Otřela si slzy a zavrtěla hlavou: “Sestry mě nebudou trápit, to vím, ale budou se na mě dívat s lítostí. Nesnesu to, nesnesu soucit… A kdybych měla jít jinam - kdo by o mě stál? A o koho bych stála já, když ani nevím, co mám hledat? Jdu jako v horečce, vím, že se musím rozhodnout a přitom nevím jak!”

Cos ztratila?

“Klid!” vykřikla a k nebi se vznesli noční ptáci.

Strom k ní shlédl a poprvé jeho oči vyhlížely laskavě.

Vyprávěla jsi mi o volavkách. Pověz, ta volavka co stojí klidně ve vodě, stojí tam, protože má všechno nebo protože má hlad?

Zelené oči rusalky se potkaly s očima stromu. Na okamžik zmizel noční les a skřípění větví ve větru nahradilo ševelení rákosí. Viděla je, v klidných vodách rybníků, vznešené a nehybné.

Najednou to byla ona sama, kdo stál v chladné vodě. Ten pocit, tak domácký, ji málem rozplakal znovu, docela obyčejným steskem. Ale teď byla volavkou, měla bystrý, pátravý pohled a příšerný hlad. Jenže za tím hladem leželo ještě něco jiného: jistota, že ryby vždycky nakonec připlavou.

A pak, jen mrkneš okem, stačil jediný výpad vpřed.

Přestava se rozplynula v nočním vánku. Rusalka se schoulila mezi kořeny.

Usnula klidným, bezesným spánkem. Probudilo ji až svítání, chladné, ale první jarní.