Zastavil jsem svůj hárlej, vítr vyprahlý vál,

odér spálené trávy, vznášel se v křovinách.

A v tom někde v dálce, problesklo světel pár,

s hlavou mi ztěžkla i víčka, jel jsem tam nocleh brát.

Kráska v zárubních dveřních, v dálce kostelní zvon,

„Buď jsem k nebi tak blízko, či mě do pekla zvou?“

Svícny všude svítí, vrhaj stín po stěnách,

zpoza zdí jde sbor zaslechnout, jak začíná mě zvát:

R1: Pojď dál, i když jen horská jsme bouda,

světa krás tu máš,

samu vlídnou tvář.

Hojnosti máš roh, i když horská jsme bouda,

pokoj můžeš mít,

co bys rád si vzít.

Obléká se do šperků, řídí Mercedes-Benz,

co naplat je jí krása, když v očích skrývá děs.

Když na nádvoří tančí, vysní svůj si bál,

tancem do zapomnění, nebo tancem vzpomíná?

Pak přišoural se přízrak a chvíli u mě stál – šeptá:

„Ber, co tvé hrdlo ráčí, není důvod se bát.“

Hlasy ve mně sílí, pokouší, svádějí,

uvnitř své hlavy poslouchám, jak zase sborem zní:

R2: Pojď dál, i když jen horská jsme bouda,

světa krás tu máš,

samu vlídnou tvář.

Hojnosti máš roh, i když horská jsme bouda,

vždyť se žít tu dá,

stop dej výmluvám.

Ta kráska se šampaňským, přináší kaviár - a šeptá:

„Všichni jsme uvěznění, zlem, které sídlí v nás.

Pak v komfortních celách, osud v rukou svých máš,

můžeš pokusit se vybít, v sobě svůj bestiář.

R1: Pojď dál... co bys rád si vzít.

Co v paměti zůstává, je dveřní koridor,

hledám klíče, pak v hlavě úder jak lodní gong.

„Klídek“, smál se vrátný, „můžem tě dovnitř vzít,

smíš se kdykoliv odhlásit, však nesmíš odejít!“

R2: Pojď dál... stop dej výmluvám.