K výročí začátku války
Dneska to pohádkové nebude. Dneska to bude ke smutnému výročí, které právě minulo.
Alina byla kadeřnice, toho času na mateřské se třetím dítětem. Od života popravdě nečekala o mnoho víc, než už jí bylo dáno. Ostatně, proč si stěžovat? Lépe se sice vdala až na podruhé, ale i s prvním mužem vycházela slušně. A děti byly zdravé. Hlavně že tak.
Pokud můžeme říct, nejvíc se teď těšila na letní dovolenou. Měla kamarádku v Čechách, která je všechny pozvala na týden na prázdniny. Nevyjde to draho a děti budou mít zážitky. Dovolené u moře se to sice nevyrovná, ale nešť. Šetřili na větší byt. Půjde to snáz, až půjde malý do školky a Alina se vrátí do práce aspoň na pár hodin týdně.
Marija žila sama. Ne proto, že by chtěla. Muže jí vzala válka tam na východě. Utekla odtamtud do hlavního města. Sice tu taky nikoho neměla, ale znala to tu ze studií na univerzitě. Teď tedy s malým synem bydleli na pohodlném kyjevském předměstí. V září půjde už do školy - vybrala mu ji pečlivě. Budoucnost začíná dneska, připomínala si heslo, které ji proneslo i těmi nejhoršími roky.
Oksana měla děti daleko, v cizině. I vnoučata a pravnoučata. Občas přijížděli, ale většinou jí posílali fotky a volali. To kvůli nim se naučila pracovat s chytrým telefonem. Komu by jinak volala? S děvčaty se scházely každou středu v kavárně v parku na kus řeči a na kafe. Někdy se jí stýskalo, pravda. Ale na to byl lék. Sestřina rodina zůstala tady, ve městě. Pratetu viděli mladí rádi. Kdo to má, takové štěstí?
Únor byl měsíc strachu. Ale taky mávání rukou nad během dějin. Nějak bylo, nějak bude, mysleli si někteří.
I Alina. Když přišly raketové útoky, schovávali se nejprve u přátel v domě v chodbě. Brzo to nestačilo, proto se sousedy obsadili sklep. “Je to taková hra,” tvrdila malé Natálce, ale ani pětileté děcko tomu nevěřilo. Místo toho se ptalo, kde je táta…
Byl tu málokdy. Většinou byl tam venku, přenášel vodu, léky a jídlo kamkoli, kam to bylo třeba.
Alina, holka, která nikdy nevěřila na tragické scénáře, k sobě tiskla šestiměsíčního Dimiho a mezitím četla vyděšené zprávy od Táni z Prahy.
Přijeďte! Můžeš přijet? Postaráme se o vás!
Manžela by tu musela nechat.
Nikdy sama za hranice nejela, natož s dětmi.
Nejstaršího syna ani neměla u sebe - byl u táty na venkově, když to začalo. K němu se nedostane.
Mezitím se město měnilo v sutiny.
Vlaky ale pořád odjížděly.
Marija se probudila do zvuků války. Poznala by je kdykoliv. Něco takového nezapomenete. Teď už věděla, že útěky můžou být dlouhé a nepohodlné.
Jako první sbalila dětské pastelky.
Do Oksanina města přišla smrt z moře a přišla rychle. Tak rychle, že co se skutečně stalo, jí docházelo až postupně, až když seděla u zdi v krytu pod městským divadlem. Apaticky pozorovala energického staříka, který mašíroval mezi vyděšenými lidmi.
“Není čeho se bát!” uklidňoval osazenstvo krytu, které vidělo hořící domy a mrtvé v ulicích, “tady jsme v bezpečí! Však je budova dobře označená. Existují nějaká pravidla civilizované války!”
Jedna z žen v davu prudce zvedla hlavu: “Co to říkáte? Nevíte, že zaútočili i na porodnici?! Proboha!”
Ale starý muž jen potřásal hlavou. Měl hluboký, konejšivý hlas: “To se ve válce přece může stát… Ale neblázněte. Ať jsou Rusové jací jsou, přece nebudou bombardovat kryt plný dětí. Celému světu na očích!”
Oksana se schoulila do sebe. Bylo jí pětasedmdesát. Její rodiče přežili velký hladomor. Pamatovala si hlavně, co všechno neříkali. To ticho okolo slov a vět, které nikdo nepronesl. A nenávist a strach, o kterých taky nikdo doopravdy nemluvil.
Únor se proměnil v březen, měsíc zoufalství. Nikdo nevěděl, co bude dál, ani jak dlouho ještě.
Alina utíkala s dětmi, kočárkem a jednou velkou taškou ulicemi, které znala celý život a přesto je už nepoznávala. Stačilo pár dní a ještě nedávno obyčejná cesta na nádraží rozhodovala o bytí a nebytí. Alina to stihla.
Marija ne. Proto musela v troskách hledat tělo vlastního dítěte.
Oksaně se její děti už nikdy nedovolaly.
—--------------------
Alina se dostala do Čech. Vím to, pár dní bydlela u nás doma. Ženská, která nepropadala beznaději ani když jí muž posílal fotky z pekla, kterému říkala “naše ulice.” Zůstali pak v Praze. Občas vídám její fotky na facebooku, dnes už má u sebe všechny tři děti. Vždycky si oddechnu, že jsou v pořádku.
Dvakrát tolik, když občas zveřejní fotku se svým mužem. Nevím, jestli je tu jen občas nebo nastálo. Ale jsem ráda, že veselá Alina stále ještě není mladá vdova.
(Detaily Alinina příběhu inspirovaného skutečností byly samozřejmě změněny.)
@Janina6: Dobře napsáno. Žádný útok na čtenářovy emoce v tom necítím, naopak, podařilo se ti zachovat věcn... Děkuju. Je to taky nějaký můj způsob, jak to vstřebat, že už se ta válka táhne tak dlouho. Vnímám ji taky jako naši, i když máme luxus toho, že jsme v bezpečí. |
Dobře napsáno. Žádný útok na čtenářovy emoce v tom necítím, naopak, podařilo se ti zachovat věcný tón, což je působivější. Nevím, co bych dodala. Jsou to lidi jako my, neumím si představit, jak to dokážou zvládat. Obdivuju je. |
Psáno formou svědectví. U nás se staví most. Devadesát procent Ukrajinců. V nemocnici mě ošetřoval Ukrajinec, nemohl jsem si ho vynachválit. V sadech, kde jsem pracoval bylo zase devadesát procent občanů Ukrajiny. Jsou tací, kteří naříkají že nám berou práci. To je lež. Oni pracují hlavně proto, aby měly peníze, protože u nich se práce těžko shání. A hlavně, nebojí se jí. Díky jim. |
Děkuji za tento příběh. Je toho jen málo, co můžeme pro Ukrajinu dělat, ale aspoň to. Navzdory různým lidem, kteří válku zpochybňují nebo ji dokonce Ukrajincům závidí, navzdory jejich frustraci a nenávisti. Za chvíli pošlu další malý peníz na konto Člověka v tísni – SOS Ukrajina. |
Komentáře