“Tváříš se nějak kysele,” poznamenala Hela, když nalila čaj do všech tří šálků.

Vodník se jenom ušklíbl.

“Nepokoušej ho,” zasmál se Stín a podal si svůj čaj, “nebo dostaneš přednášku o tom, jak nesmyslná je dnešní doba. Hansi se byl podívat na horách, víš.”

“Však ona je,” pokrčila rameny Včelařka - jediná ze společnosti, která ještě nedávno žila jako normální člověk. “Ale proč zrovna na horách?”

Hannes se popuzeně opřel v křesle a potáhl z dýmky.

“Byl jsem u pramenů. Že je všude spousta domů, aut a lidí, na to jsem byl připravený. To je všude, co jsem se vrátil,” řekl podmračeně, “ale že budou hory plné šílenců, kteří se tam klouzají na prkýnkách, to mě nenapadlo. Běhají po lese. Padají z kopců. Co je to za zvyk?”

Hela se rozesmála: “Lyžují. Minul jsi 120 let rozvoje horské turistiky, Hansi.”

“Žádná škoda.”

“Já proti tomu nic nemám,” přidal se se svojí troškou Stín, “spousta kontrolovaného strachu. Baví je to.”

“Řítit se ze svahu navzdory pudu sebezáchovy?” zapochyboval Hannes.

“Vždyť je to v podstatě vodní sport. Bavilo by tě to.”

“Sníh není opravdová voda.”

“Je to doslova voda.”

“Je to jenom déšť, který se po cestě někde zapomněl.”

“Řeči. Vsadím se, že by tě to bavilo.”

Hela se napila čaje. Teď už bylo v podstatě rozhodnuto.

Hannes oproti tomu vztekle vyfoukl dým k vysokému stropu síně.

“Tak se vsadíme. Ale ty pojedeš taky. V půlce kopce uvidíš, jaký je to nesmysl.”

Stín se zazubil.

“Tak platí.”

Popravdě řečeno, Včelařka si byla jistá, že ti dva ani nevěděli, jak směšná jejich posedlost sázkami vlastně je. Ale rozhodně to byl způsob, jak si okořenit nekonečné dny nevšedními zážitky.

Lyžování vyžadovalo lidskou podobu, což se naštěstí dalo snadno zařídit. Hela už sice nestála na lyžích celé roky, ale pamatovala si dost na to, aby uměla vysvětlit základy. Pokud by o to, přirozeně, někdo stál.

Zvládli výběr lyží (“Nedůstojná procedura” vrčel vodník), zvládli cestu na vrchol kopce (“Uznej, že skrz stíny by to bylo jednodušší,” snažil se ji přesvědčit Stín) a konečně před nimi byla hlavní zkouška, skutečný předmět sázky.

“Dobře,” nadechla se, “existují základní pravidla-”

“Je to jenom klouzání se z kopce,” skočil jí Stín do řeči, “zvládne to každý.”

“Ale technika-”

“Je pro ty, kteří si musí dělat starosti s gravitací.”

Sledovali ho, jistě že v elegantním černém kabátě, jak se udržel na nohou přesně prvních patnáct sekund. Pak už se jen ozývalo tlumené klení z hloubi závěje v lese.

“No, mě gravitace trochu starosti dělá,” obrátil se Hannes nevzrušeně k Hele, “takže co jsi to říkala o té technice?”

Opatrně a zvolna sjeli ke Stínovi, který se přece jenom nakonec znovu postavil na sjezdovku.

“Škoda toho spěchu, Schatten. Tady Hela ví spoustu zajímavých věcí o těchhle lyžích,” popíchl ho vodník, zjevně nepoznamenaný žádnou závějí, škodolibě.

“Pozor na jazyk, Hansi,” odsekl temný duch, “to už skoro zní, jako by tě to bavilo.”

Hlavní část byla před nimi, Kopec se tu lámal v prudký, strmý svah.

Hannes polknul. Teď už věděl, jak rychle se lyže umí rozjet. Nehrozilo, že by byl čas na nějaká kouzla - a se sněhem si stejně nerozuměl. Dokud nestekl do řeky, nepovažoval ho vodník za plnohodnotný materiál.

Dokonce i Stín, který si sázku sám vymyslel, se ze svahu díval skepticky.

“Prostě se držte toho, co jsem vám řekla,” mávla Hela rukou směrem k tomu, co se momentálně jevilo jako propast. “Dole určíme vítěze poodle menšího počtu zlámaných kostí.”

Byl to souboj prastaré vůle s rychlostí a fyzikální zlomyslností moderního materiálu na zmrzlém sněhu. Převážně vyhrával inteligentní sportovní design.

Stín, konečně věrný své existenci, už si žádný pád zopakovat nechtěl a proto jel tak obezřetně, jak jen to dokázal. A po cestě a v každé jednotlivé zatáčce proklínal v pěti jazycích nápady smrtelníků, zimu jako celek, vodníka a sebe sama.

Zato Hannese povzbudil jeho dosavadní úspěch. Pravda byla, že byl zvyklý cestovat svojí řekou rychle. Rychlost sama o sobě ho neděsila, jen ztráta kontroly - ale ta se, jak se zdálo, dala na lyžích jednoduše obejít tím, že se jeden pustil z kopce a zkrátka doufal.

Zhruba jako při povodni.

Dole ho stihlo napadnout, že je škoda, že jim Hela nevysvětlila víc, jak se vlastně brzdí.

“Ty se směješ!” usvědčil ho Stín, jakmile se vodník znovu postavil na nohy po blízkém setkání s pestrobarevnou zábranou u vleku.

“Dobře, dobře,” přiznal Hannes porážku, “sázku jsi vyhrál.”

“Ale nevyhrál,” zastavila u nich Včelařka elegantním obloučkem, “to bys ho měl slyšet v polovině svahu.”

Pro tentokrát tedy sázka skončila remízou.

Morální vítězství patřilo lyžím.