Řeka plynula. Ne jako vždycky. Svázanější, rovnější, opentlená betonovými mosty. Jiná, než když ji musel před dvěma stoletími nechat opuštěnou. Ale stejně byla pořád ještě jeho.

"Vona je tu nějaká akce?"

Smyčec houslí ustal v pohybu v půlce taktu. Hannes se podíval z vrby na zem, odkud k němu vzhlíželo malé děcko. Holčičce bylo tak šest, měla na sobě ostře růžové plavky s volánkem a lízala zmrzlinu ve stejně jedovaté barvě.

"Akce?"

"Že ste vodník."

Vodník nevěděl, co si z toho má vybrat.

"To jsem," přikývl nakonec opatrně. Byl zvyklý, že ho děti vidí. Dospělí ne. Ti už věděli, že vodníci neexistují. Některé věci se asi nezměnily ani teď.

"A proč teda?" zeptalo se dítě klidně a zakouslo se do zmrzliny, která mu pomalu tála a kapala na prsty.

"Proč co?"

"Proč ste dneska vodník," vysvětlovala holčička trpělivě. Ona zase byla zvyklá, že jsou dospělí nechápaví.

"Já jsem vždycky vodník," usmál se Hannes.

To ji zaujalo.

"Opravdovej?"

"Ano," přikývl, "jako v pohádkách. Znáš přece pohádky."

Zmrzlina se definitivně rozloučila s dřívkem a rozplácla se u holčiččiných nohou. Děvče se sklonilo a pečlivě zabodlo dřívko do smutné hromádky jako stěžeň lodi. Potom, spokojené s výsledkem, opět vzhlédlo.

"Jo, to znám," odpověděla, "Tlapkovou patrolu a Lumíky. Ale nejradši mám Princeznu Sofii," svěřila se spiklenecky.

K tomu neměl co dodat. Naštěstí nečekala na odpoveď.

"Můžu k vám na strom? Máma mi zakazuje lízt na stromy. Říká, že můžu jenom s dospělým. Ale vy jste dospělej."

Přes čtyři tisíce let starý duch byl rád, že tohle jí může s čistým svědomím potvrdit.

"A o cizích lidech ti máma nic neříkala?" zeptal se pobaveně, ale posunul se, aby pro ni v rozsoše zbylo místo.

"Říkala," začala ta holka šplhat po stromě nahoru. Všiml si, jak je na šestiletou žábu nemotorná - ale nevzdávala se. "Ale vy ste vodník. S čertama sem se bavit nechtěla a to mi řekla, že mi dá lízátko, když budu statečná. Já myslim, že je to s váma stejný."

"Aha," nezmohl se Hannes na víc. A pak jí podal ruku, aby se konečně vyškrabala nahoru.

"Jé, tady je výhled!" výsklo nadšeně děcko. Z vrby skutečně výhled byl, na celou pláž s pár výletníky, na rákosí s rybáři. Byly letní prázdniny.

Na vrbě chvíli panovalo svorné ticho.

Ale ne na dlouho.

"Já sem viděla vodníka na dětským dnu, tam byly úkoly s hrnečkama," oznámila mu holčička vesele, "nosila sem do nich pingpongový míčky a pak sem dostala razítko a bonbón. Ale ten nebyl opravdovej. Jenom nabarvenej. Ten vodník. Máte tady taky hrnečky?"

"Na stromě ne. Doma."

"S opravdovejma duchama? Topíte taky lidi?"

"S dušemi. Když musím, tak ano," potvrdil Hannes a nepřekvapilo ho, že se dítě zasmálo. Vodníci topí lidi, v tom případě je svět v pořádku.

"Já mám taky hrnek s pokličkou," kopala holčička patami do kůry, "mohla bych si do něj dát duši?"

"Mohla. Ale žádnou nemáš."

"Jak to? Svojí mám," zamračila se, "když se utopím, dám tam duši."

"V hrnku by ti bylo těsno," usmál se vodník a znovu opřel housle pod bradu. Začal hrát.

Nikdo ho neslyšel, jenom malá holka s rukama ulepenýma od růžové zmrzliny. Ale řeka byla klidná a ten den se nikdo od hor po ústí neutopil.