Voda byla teď zjara ještě chladná. Nebylo divu, řeku napájelo horské tání vysoko nad úrodnými rovinami Polabí. Život pod hladinou se už ale probudil ze zimní malátnosti.

Zlatý pstruh proklouzl mezi rákosím u břehu a vplul do proudu. Hluboko pod kalnou vodou připomínal utopený sluneční paprsek, zlatý a cílevědomý odlesk světla. Pstruzi plavou rychle, ale tenhle tvor nezapřel svůj kouzelný původ. Letěl vodou jako sokol ve střemhlavém letu.

Spěchal domů. Vydával se z posledních sil - byl rád, že pluje s proudem.

Řečiště bylo volné, rybě nic nebránilo v cestě.

Což byla pravda přesně do chvíle, kdy pstruh v plné rychlosti narazil do široké rybářské sítě. V panice se pokusil otočit, ale jen se do ní zamotal ještě víc. Neviditelné ruce kdesi na hladině ho táhly vzhůru, do rybářské loďky.

"Herdek, třicet let na vodě a takovouhle rybu jsem ještě neviděl," zavrtěl hlavou starý rybář nad nečekaným úlovkem. Pstruh sebou zatím vztekle mrskal v síti.

Takovou vzácnost by byl hřích hodit do hrnce, pomyslel si rybář a vymotal rybu ven. Bránila se, jako kdyby moc dobře věděla, že ji nečeká nic dobrého.

"Tři přání mi asi neplníš, viď?" zasmál se nahlas.

Pstruh na to neřekl nic a tak ho hodil do připraveného kbelíku s vodou.

Za takovou rybu aspoň něco vydělá.

Cesta k místnímu zámku nebyla dlouhá. Jen právě tak, aby jarní sluníčko zahřálo vodu, ve které se teď zlatá ryba nepohodlně pohupovala natolik, že sotva lapala po dechu. Zámeckému pánovi to ale nevadilo ani v nejmenším. Hned se i s celou rodinou tomu úlovku podivoval.

"To musí být nějaká cizokrajná ryba," pochvaloval si a dal rybáři vyplatit vysokou odměnu.

Sotva ale před očima všech přelili obsah kbelíku do zámecké fontány na nádvoří, z mramorového okruží se zvedl zadýchaný hastrman.

"Vodník! Vodník!" křičely děti a schovávaly se matce za sukní. Zámecký pán hned mávl na stráže.

Jenže vyčerpaný duch jenom otráveně pokrčil rameny: "Dejme tomu, že jste se spletli. Tak máte zážitek a já půjdu domů."

Zaskočilo ho, že kruh namířených zbraní se jenom zúžil.

"To tak! Aby ses nám pomstil povodní!" vyštěkl zámecký pán. "Zajmout!"

Skutečný vodník, to byl mnohem větší úlovek než jakákoliv zlatá ryba.

Odvlekli ho do jižní věže. Bylo tam nepříjemné sucho a to, že tam nechali zapálený koš dřeva, věcem taky dvakrát nepomohlo.

A tak vodník seděl u kamenné stěny, hlavu opřenou o kolena a čekal.

Ze tmy se vynořila vysoká štíhlá postava: "Tak proto jsi mě volal."

Hannes pomalu zvedl hlavu: "Nevolal bych tě, ale mám za sebou týden tání nahoře v horách."

Strach s pochopením přikývl. To znamenalo týden beze spánku a bez zastávky, týden divoké vody, ale taky náročných kouzel.

"Proto ses nepřeměnil hned?"

"Byl jsem rád, že vůbec plavu," povzdechl si vodník.

Strach se posadil vedle něj na zem. Po vysokých stěnách šplhaly odlesky ohně z koše. Pověstný mokrý šos vodníkova kabátu už byl sotva navlhlý.

"A teď?"

"Teď mám teprve chuť je vytrestat," zavrčel vodník.

Černý přízrak přikývnul ještě jednou. To mu dávalo smysl.

“Tak se do toho pustíme?” zasmál se.

Tu noc zámeckého pána trápily hrozné sny. Viděl v nich řeku tak vyschlou, že mohl počítat kameny na dně. Studny, ze kterých se prášilo. Prázdná pole.

Probudil se zbrocený potem a hned mu bylo jasné, co se děje. Ještě teď, za noční tmy, vystoupal do věže a obořil se na svého neobyčejného vězně: “Vyhrožuješ mi, hastrmane?”

Schoulený zelený mužík v rohu se ušklíbl: “Já ti nemusím vyhrožovat. Jen si viděl, co se stane.”

Zámecký pán zamyšleně poklepával na mříže: “To se pleteš. My vydržíme bez vody déle než ty. Naopak, ještě rád se postaráš, aby letos jedinému poli voda nechyběla.”

“Nerozumíš tomu, co voda doopravdy znamená,” odsekl vodník a myslel na spodní vody a na nespočet pramenů napájených jeho Labem.

“Ne,” usmál se zámecký pán zle, “to ty nechápeš, co říkám. Budeš mi sloužit - anebo tě odtud nechám odvézt tak daleko, že zapomeneš, jak ta tvoje zpropadená řeka vypadá.”

Když pán odešel, ze tmy se ozval Strachův hlas: “Mohli jsme to vyřešit rovnou.”

Ale vodník zavrtěl hlavou: “Když má dostat lekci, tak pořádnou.”

Na druhý den vyvlekly stráže vězně ven přímo na velké prosluněné nádvoří. Každý zeširoka zdaleka se na to přišel podívat. Dav byl podivně tichý, až vodníka zamrazilo. V první řadě stál starý rybář a v ruce žmoulal svoji čapku.

Zámecký pán vyšel před své shromážděné poddané:

“Toto je bytost nekřesťanská, nadpřirozená a nečistá!” prohlásil k davu, “Šťastným řízením osudu se mi vodníka podařilo zajmout a pro blaho našeho lidu přiměju tu nestvůru, aby už neškodila a v kraji už nikdy nenastalo sucho ani povodně!”

I zámeckého pána, zdálo se, překvapilo, že lidé nejásají a ani nijak jinak nehlučí. Jen pozorovali celou tu scénu - vyčerpaného vodníka mezi dráby a vítězného zámeckého pána - s vážnými výrazy.

Zámecký pán znovu nabral dech obrátil se k Hannesovi: “Slyšels, hastrmane! Slib mi poslušnost - anebo už svoji řeku nikdy neuvidíš. A jestli si nejsi jistý teď,” pán si spokojeně založil ruce na prsou, “však ono tě polední slunce brzy přesvědčí.”

I Hannes se usmál a naklonil hlavu, jako kdyby pánova slova doopravdy zvažoval.

“Chceš poslušnost od řeky? Od pramenů, od deště?” řekl pak zvolna, “Máš mě za nestvůru… Neučili tě v tom vašem kostele, že pýcha je taky hřích?”

Zámecký pán sebou cuknul, jako když ho uštkne. Ale nedal se tak snadno vyvést z míry a zamračil se: “Neptal jsem se tě na tvoje rozumy.”

“Když neptal, tak neptal,” přikývl vodník a zavřel oči.

Slunce sálalo a to ho bolelo. Nádvoří, to byla vrstva seskládaných kamenů, vyhřátých jarním teplem, ale pod nimi byla tenká slupka hlíny a pak už jen hluboké písky. Pod nimi šuměla podzemní voda.

Labská voda.

Naslouchala svému pánu a začínala se vzpínat vzhůru jako mladý kůň.

Hannes otevřel oči. Strach ve stínu podloubí luskl prsty.

Podzemní voda se drala skrz vrstvy země k nádvoří, dav obklíčily stínoví tvorové a nesli s sebou hrůzu. Mezi dlažebními kameny se začínaly lesknout mokré stružky. Téměř průhledné šelmy ze zlých snů začaly vrčet.

Než se ale stihlo cokoliv stát, popošel rybář kupředu. Za hrůzu, se kterou svíral čepici, kouzla nemohla.

“Odpusťe, vznešenej pane,” řekl a podíval se na zámeckého pána, “ale tohle není správný.”

“O čem to mluvíš, rybáři?” zamračil se šlechtic.

Rybář polkl. Byl to prostý člověk, ale na řece strávil celý život. Zámecký pán se na ni akorát díval z okna - to rybáře živila. Někdy s ní bojoval, jindy na ní mrznul v loďce. Občas byl úlovek k vzteku, občas k radosti. Tak či onak, věděl co věděl. Nemohl už mlčet.

“Není to správný, zacházet s naším vodníkem takhle,” řekl už silnějším hlasem. Netušil, že se voda zastavila těsně pod jeho nohami, ani že i Strach vyčkával. A Hannes poslouchal.

“Pan Hannes se o řeku stará dobře,” pokračoval rybář, “kdybych to věděl, že je to on, v životě bych tu zlatou rybu nepřinesl. Děcka nám hlídá, však kolik roků se už žádný v řece neutopilo. A ryb je dost. Vždycky dost, aby nebyl hlad.”

“Pan Hannes?” zalapal zámecký pán po dechu, “vy tomuhle… téhle obludě říkáte pane?!”

“Však je pán, když spravuje řeku,” ozval se z davu další nespokojený hlas, “panství jako panství.”

“A je to pravda, že děcka netopí,” rozkřikla se pekařka, “naopak! Náš Petřík se zrovna loni z vody dostal, ani nevěděl jak. A kdybysme tu neměli takového hastrmana, kdoví, jak by skončil!”

Zámecký pán se překvapeně rozhlédl po lidech, které si myslel, že zná.

“A že tu onehdy potopa odnesla půl vsi, to vám nevadí?” rozkřikl se.

“To už je živel, vzácnej pane,” povzdechl si rybář, “když taje a prší, tak holt velká voda přijde. Přírodě se nedá ani poroučet, ani vyčítat. Jenom vděčnej člověk může bejt, když to dobře dopadne.”

“Vděčnej…” zopakoval zámecký pán jako v mrákotách.

Ale ani ten nebyl tak překvapený, jako sám vodník. Měl v plánu uštědřit lidem lekci o síle přírody a o tom, proč není radno si zahrávat s jejími duchy. Ani v tom nejdivočejším snu ho ale nenapadlo, že by se za něj lidé ze břehů postavili sami.

“Vděčnej,” přikývl starý rybář rozhodně.

Zámecký pán se rozhlédl po shromážděných poddaných a viděl, že jsou zajedno. Měl za to, že je zbaví vodního tyrana. A namísto toho tu za tyrana byl sám.

Nakonec rozmrzele mávl na dráby: “Pusťte ho.”

A tak se  labský vodník vrátil v pořádku domů ke své vodě.

Když tu noc vyšel měsíc, seděl se Strachem na břehu.

“Řekl bych, že na zámku to ponaučení přece jenom nakonec dostali,” řekl po chvíli Strach.

Vodník přikývl: “Dostali, ale ne naším přičiněním.”

Na to se ale Strach opřel o studenou trávu a zasmál se.

“Nemyslím si,” prohodil, “zdá se mi, že ses o to za celý život přičinil víc než dost.”

Na to už vodník nic neřekl. Ale vzpomínka na vesničany, kteří ho tak urputně bránili před nespravedlností, ho hřála.