Asi tak před 4000 lety.

Řeka dávala obživu, zúrodňovala pole - jindy zabíjela nebo se přehnala divokou povodní přes vesnice a svévolně vklouzla do úplně nového řečiště.

S takovou silou jste se nemohli dohodnout.

Mohli jste jen doufat, že si ji nakloníte.

První, kdo začal věřit v ducha řeky, byli rybáři. Na vodě trávili víc času než kdokoli jiný a hodit kus chleba do hlubiny a doufat v úlovek a šťastný návrat domů byla rozumná životní strategie.

Stvoření řeky je dlouho pozorovalo ode dna. Od okamžiku, kdy procitlo k vlastnímu vědomí, dýchalo v rytmu vodního toku a prohánělo se v proudech. Lidé byli… zvláštní okolnost. Nejblíž se k sobě dostali tehdy, když klesali ke dnu a unikal z nich život. Tehdy se jich chytalo dlouhými, studenými prsty a zvídavě si je prohlíželo. Smrt je neděsila, nedojímala ani netěšila. Utonulí se jen v té chvíli stávali součástí podvodního světa – patřili mu.

Bílé, poloprůhledné duše, které je opouštěly, mizely kdesi v modré výšce. Ty ho nezajímaly.

Bylo by bezpečné zůstat tam dole, ale mezi řekou a břehem probíhal neustálý rozhovor. Ani tohle stvoření, ještě neznalé slov, tomu dialogu nedokázalo uniknout.

Občas jen pozorovalo volavky v rákosí. Vysocí šedí ptáci pátrali po kořišti žlutýma pozornýma očima a  obezřetně našlapovali v mělčině. Svázaní s vodou, přesto nebyli jejími vězni.

Chci rozumět.

Stvoření je sledovalo se závistí, pro kterou nemělo jméno.

Jednou uslyšelo nový zvuk. Pod hladinou zněl tlumeně, ale přesto mu vyrazil dech. Muselo se podívat blíž.

Na břehu sedělo děvče a zpívalo nějakou písničku. Nešlo o slova, o hlas ani o ni. Šlo o tu melodii. O hudbu, hrubou a neumělou, skrytou za tím vším.

Z vody ji pozorovaly dvě temné oči. To bylo poprvé, kdy v nich něco, co nepatřilo řece, probudilo hlad.

Chci rozumět.

“Pojď od vody!”

Písničku přetrhl ostrý rozkaz stařeny, která se sem belhala od vsi. Děvče i vodní duch sebou trhli, ani jeden z nich takové vyrušení nečekal.

“Ještě tě stáhne vodník pod vodu, ty hloupá, pojď už!” hubovala děvče stařena a to se poslušně zvedlo a odběhlo za ní.

A v chladu pod hladinou někdo zalapal po dechu. Měl jméno.

Od té chvíle se vodník nedokázal doopravdy odtrhnout od břehů, občas se dokonce odvážil i na ně, do neznámého nepohodlí sucha a ostré trávy. Sbíral hudbu jako korálky. Teď, když věděl, co má hledat, byla všude - a všude byla s lidmi. Zpívaly ženské na poli i děcka na mělčině, rybáři si pobrukovali v loďkách, kluci hráli na vrbové píšťalky. Když jednu takovou odhozenou hračku vodník našel, nepustil ji z ruky, dokud na ni nedokázal zopakovat všechny melodie, které se už stihl naučit. Pak konečně podlehla vodě a zničila se.

Jednoho večera se u vody usadili muzikanti. Netušil odkud přišli a proč, ale hráli – snad jen sami sobě pro radost. Neměli nic než roztodivné kusy dřeva a bubínky s nataženou kůží, ale nedalo se to srovnat s ničím, co vodník zatím kdy slyšel.

Bylo to jako proud potoka, když spěchá k řece.

Jako když se valí povodeň.

Jako když se protrhne nebe a vodní clona spojí na chvíli zemi, nebe a řeku v jedno.

Teď už slovo závist znal. Ta hudba nebyla ve věcech, které používali. Žila přímo v nich.

Chci rozumět!

Když se jeden z muzikantů rozhodl jít si zaplavat, nebyla to vodníkova vina, že si vybral místo se zrádným proudem. Bylo to ale jeho rozhodnutí, že už nevyplaval ven. Taková přece byla pravidla: vodník směl člověka stáhnout pod hladinu.

Doširoka otevřené oči umírajícího ho nezajímaly ani v nejmenším. Jen to, co přišlo po nich: poloprůsvitná duše, která opustila tělo a ještě teď se chvěla tím, čím mladík žil. Hudbou. To bylo poprvé, kdy ji nenechal uniknout. Zatímco tělo klesalo do temné hlubiny, lapil duši vodník do rukou. Rozhodným pohybem si ji nacpal do úst a pokusil se ji sníst. Jenže duše bojovala a drala se ven, až ho donutila ji vyplivnout.

Téměř unikla - ale kostnaté prsty ji znovu sevřely.

Vodní duch a drobná, rozezlená duše sváděli boj uprostřed říční vody a nebylo jisté, kdo vyhraje. Nakonec vodník nahmatal v písku na dně velkou škebli a duši v ní s klapnutím zavřel.

A pak seděl, držel ji v obou rukách a srdce mu uhánělo jako o závod.

Duše muzikanta se stále ještě snažila dostat ven.

Až po chvíli sklopil pohled ke svým rukám. Pořezané od ostrých okrajů škeble slabě krvácely.

Zabít ale dokázaly bez zranění.

Nakonec škebli odhodil nejdál jak dokázal. Osvobozená duše bleskurychle zmizela kdesi u hladiny.

Ale vodník pak ještě dlouho zůstal sedět na místě a chvěl se po celém těle.

Chci rozumět…

Přání dokážou bolet.

***

Zhruba nějak v blíže neurčeném teď.

Včelařka věděla, že noc musela být peklem, už ve chvíli, kdy vstoupila do domku u řeky. Hannes si, jako mnoho lidí, kteří žijí sami, potrpěl na pořádek. Říkal, že si chaosu užije dost jinde a doma že o něj nestojí. Takže kabát přehozený ledabyle přes židli a klobouk na stole byly vrcholně podezřelé, stejně jako dveře pootevřené do hostinského pokoje. Vodník normálně spával dole, v ložnici pod hladinou, takže jestli teď byl tady - Hela nakoukla do pokoje - a ano. Samozřejmě. Hannes tvrdě spal pod péřovou duchnou, podle paže padající z postele dolů ještě ve včerejší košili. Kalhoty a vestu hodil jen přes čelo. Hádala, že ve skutečnosti usnul dřív, než doopravdy položil hlavu na polštář.

Usmála se a nechala ho spát. Zatopený Palác nebude za hodinu, za dvě o nic zatopenější než teď. A Stín ji stejně stihl ráno rozčílit, když trval na tom, že žádnou pomoc nepotřebuje. Ten může počkat taky.

Bylo nezvyklé, aby říčního ducha její přítomnost neprobudila - nebo cinkání nádobím - ale dalo se to pochopit. V noci se tu přehnala povodeň. Pro vodníka to samo o sobě není žádná tragédie, naopak. Kdysi to bývaly vzrušující chvíle, když se řeka osvobodila z břehů a vydala se celkem volně do světa. Dnes ale labský tok pevně svázaly desetiletí regulací a úprav. Hnědý proud se valil kupředu v očekávatelných mantinelech a vyléval se na plánovaných místech. Rebelií směl provést málo, každopádně se musel poslušně vrátit zpátky do vytyčené trasy. Vodohospodáři mohli být spokojení, ale svoboda řeky trpěla - a její vodník s ní. Tuhle noc si Hannes oddřel. Když se konečně nad ránem vrátil domů, tak možnost, že ještě sejde schody dolů do své ložnice, byla nad jeho síly.

“Hansi, vstávej,” probral ho z bezesného spánku konečně Helin hlas. V pokoji voněla káva.

“Tohle století ne, drahé děvče,” zamumlal vodník a neobtěžoval se ani otevřít oči.

Hela jen zavrtěla hlavou: “Je už skoro poledne. U nás pohotovost pořád pokračuje, potřebujeme tě tam.”

Hannes se na ni s přemáháním podíval: “Snídani máš?”

“To víš, že mám.”

“Tak mi dej chvíli.”

Ale chyběly jí vejce. Napadlo ji, že by bylo logické, kdyby byla dole. Ve vodě by byla v chladu a stará kredenc tam stála hned pod schody, to věděla. Nebyla vodní duch, ale když na to přišlo, ani Včelařka nepotřebovala dýchat. Seběhla dolů a otevřela skříň, ve které tušila některé zásoby.

Hannes se mezitím vyškrabal z postele, se zíváním si natáhl kalhoty a vydal se za ní do kuchyně. Kde ale nebyla. Zato se zespoda ozvalo cinkání porcelánu.

Když doběhl dolů, z jednoho z hrnků už vyrazila duše odhodlaná dostat se konečně ven. Čapl ji rychlým, naučeným pohybem a nacpal ji zpátky pod pokličku. Teprve potom sebral hrnek z rukou Hele, která byla bledá jako stěna.

“Copak ty… je doopravdy máš?” dostala ze sebe. Ani trochu nedokázala dát dohromady obraz jejich Hansiho, laskavého přítele, vynikajícího houslisty a dobrého rádce, s představou vodního vraha, který krade duše.

Hannes položil hrnek zpátky na místo. V kredenci jich stály vyrovnané dvě police.

“Mám na starosti celou řeku, děvče. Jistěže je mám,” odsekl.

“Ale–”

Hannes podrážděně vydechl, podíval se na ni a ukázal na vrácený hrnek: “Ženská, která utopila tři nevlastní děti. Ze žárlivosti,” ukázal na další, “chlap, který otrávil studnu, pomřela třetina vesnice. Další, co se snažil ukrýt tělo manželky do řeky. Tyhle,” mávl rukou k malé skupince malovaného porcelánu, “jsou do jednoho z dob průmyslové revoluce. A kdybych tu byl těch skoro dvě stě let potom, vsaď se, že by tu bylo o polici víc.”

Hela pomalu a opatrně přikývla: “Chceš říct, že si to zasloužili.”

“Samozřejmě.”

“A že máš právo je soudit. A… trestat.”

“Tak už to je.”

Včelařka přikývla ještě jednou. Ona sama každý den mezi lidmi rozdmýchávala zoufalství - ne každý to pojal konstruktivně. Byla poslední, kdo by mohl vodníkovi něco vyčítat.

“Ale ty pokličky, Hansi…”

A vodník si povzdychl. Ani on je neměl rád.

“Je to součást trestu. A čeká se to. Ale jestli tě to uklidní, když se utopí někdo náhodou, tak jednoho z nich pouštím taky. Nechci je tu navěky.”

S tím kredenc zase zavřel. Vejce tam mimochodem stejně nebyla.

Někteří vodníci viděli sbírání duší jako vzrušující lov. Hannes ne. Nikdy to tak neviděl.

“Tu snídani máme?”

“Nahoře. Tak pojď.”